Článek
Z Čech mohli přesídlit z jakéhokoliv důvodu. Někdo za prací, jiní následují během svého života partnera nebo partnerku. No a zcela jistě je zde i pár lidí, kteří nalezli židovské předky a přijali izraelské státní občanství.
Holka z Vinohrad
Zrovna včera večer jsem se rozhodl vyrazit na místní diskotéku. Bylo těsně před půlnocí, a tak jsem čekal hlavu na hlavě. Kromě personálu však nebyla ani noha! Po chvilce jsem zjistil, že se čekal návrat unesených z pásma Gazy, ale k příměří zatím nedošlo.
Anketa
Izraelská armáda prý provádí evakuaci města Rafah, na který hodlá koncem tohoto týdne zaútočit. A vyčistit ho od posledních bojovníků teroristického hnutí Hamás.
To vše jsem se dozvěděl od jedné milé pětadvacetileté holky, co maturovala na židovské škole v Praze na Vinohradech a po rozvodu svých rodičů následovala maminku do Tel Avivu: „Poplachy tu jsou časté, naposledy před třemi měsíci, ale nevzpomínám si, že by se někomu něco někdy stalo nebo že by došlo k reálnému útoku.“
Eurovizi jsem viděl v prázdném baru
Narodila se v Podkrkonoší, pak bydlela 8 let v Praze - Krči, po základní škole v Česku odmaturovala a nakonec se sbalila a jela do světa. Nyní už umí výborně nejen anglicky, ale i hebrejsky, jen jí občas vypadne české slovíčko.
Tel Aviv se jí líbí, je v něm spokojená stejně jako její maminka a dva mladší sourozenci. S příbuznými je v kontaktu, volají si nebo esemeskují. Jen je občas musí uklidnit, když se dívají na televizní zpravodajství. Reportážní zkratka nedokáže popsat všechno.
Pokud dochází k ozbrojeným incidentům, netýkají se celého území země: „Těžší je to na severu, tam občas nepřátelská raketa nebo drony doletí,“ vysvětluje. Spolu se v prázdném baru díváme na vysílání pořadu Eurovize.
Do krytu náhradní oblečení neberu
Dopil jsem svůj džus, který jsem si říznul s pramenitou vodou a šel na hotel. Svalil jsem se do postele a do rána spal jako dudek, pak jsem vyrazil na kávu do pobřežní pekárničky a smočit nohy v přívalu vln. Milá procházka.
Dnes chci jít ještě na masáž, a tak jsem se zastavil na hotelu, abych se převlékl z lážo plážo oblečení do košile a džín. Proto jsem si všiml nápisu, který se objevil na zdi vedle recepce. Vlastně ještě jednoho momentu, jsou prázdnější restaurace.
Přemýšlím, co bych si měl vzít s sebou do hotelové restaurace, kdyby tentokrát nešlo o planý poplach, ale raketa nebo dron našel by si svůj cíl. Člověku vlastně stačí cestovní pas, když je v cizině a nějaká ta koruna. Notebook tahat nebudu, kdybych ho měl odhazovat jako zátěž. Stejně jako 15 kg oblečení, které jsem rval s sebou na letiště a když se nic mimořádného nestane, povezu zpět.
Nějak bylo, je a bude. Pokud jde o život, stačí však naplnit jen ty nejzákladnější potřeby. Vše ostatní přijde. Nebo také ne. Jestli přiletí nebo nepřiletí raketa, to já opravdu neovlivním. Teď jdu na masáž a pak si ještě trochu smočit nohy do vody.
