Článek
Nemůžeme si rozumět úplně ve všem. Některé věci jsou pro mě novinkou, ale i tak jsem rád, že je mohu pozorovat. Občas si spolu povídáme. Narážíme na sebe velmi často. Vlastně každý den.
Přijeli - odjeli
Když jsem se rozhodl ubytovat ve svém bytě běžence před válkou, bral jsem to jako pomoc. Myslel jsem si, že za týden nebo za dva, nejdéle za měsíc nebo do čtvrt roku válka skončí, a tak jsem neváhal. V rozlehlém prostoru v centru Prahy, který má 137 metrů čtverečních, jsem kdysi ubytovával turisty poznávající svět, a tak jsem jen vytáhl ze skladu potřebný počet lůžek a sestavil z nich palandy.
První pokoj obsadila těhotná mladá paní s dvouletým chlapcem, jejím doprovodem pak byla maminka v produktivním věku spolu s dalšími dcerami, jednou ve věku prvostupňové školačky a druhou před dokončením základky. Klíče od druhého pokoje získala dvojice dosud neznámých neúplných rodin, maminka s prvostupňovým školákem a dospívajícím, který měl maturovat, a maminka s malým chlapcem a svojí matkou.
Ti nakonec odjeli jako první za příbuznými do USA. Maminka, pracující na Ukrajině ve školství, si nyní dělá řidičák, aby mohla dělat taxikářku a babička se pilně učí po češtině angličtinu, aby mohla prodávat v obchodě. Druhá neúplná rodina se vrátila na Ukrajinu. Paní sice se starším synem dělala v Praze pomocnou sílu v restauraci, ale scházel ji kontakt se školstvím, byla na Ukrajině ředitelkou mateřinky.
Týden žádná doba
Zůstává rodina první. Mladá maminka porodila, je nás v prostoru o jednoho více. Děti jeden a půl roku, tři roky a maminka, která si neužívá mateřství, ale chodí do práce jako pokojská. Holčička ve druhé třídě, která nosí ze školy samé jedničky, a její maminka, která se stará i o svá vnoučata. Ta zůstává „doma“, starší dcera po základce pak nebyla z důvodu nedostatečné znalosti češtiny a malých kapacit přijata na střední, tak ta chodí někam uklízet.
Anketa
Čeština je poměrně těžký jazyk. Ne každý se ho hned naučí. I když jsem ubytované ihned po příjezdu začal učit základy, někomu šel jazyk více a někomu méně.
V průběhu času jsem pochopil, že válka není na týden ani na dva a že měsíc ani čtvrt roku není žádná doba. Čas plyne rychle, problémy zůstávají.
Vánoce je nechávají chladnými
Kdysi jsem studoval sociální práci. Teorie se mně zhmotnila v proces, jehož jsem přímým i vedlejším účastníkem zároveň.
Pokud výzkumy ukazují, že lidé, kteří předčasně opustí svět vzdělávání, mají následně nižší šanci si toto vzdělání v průběhu produktivního života dokončit, je to pravda. Bez znalosti cizích jazyků se také obtížně komunikuje. Kdo nezažil, těžko posoudí, ale v zásadě se může zamyslet každý sám nad sebou nebo nejbližšími ve svém okolí. Který člověk v 50, 30 nebo 40 může na 100% říci, že by se určitě uchytil v cizí zemi, kdyby objektivně musel? Nerezignoval by na výuku a nešel by raději vydělávat, pokud by musel živit své děti?
Je pro mě zajímavé pozorovat jinou kulturu, která si běžně žije jen o pár kilometrů na východ a o které jsem vůbec nic nevěděl a její narážení na české zvyky. My máme Ježíška v prosinci a „je“ to nechává úplně chladnými, „oni“ mají „svůj“ 6. leden. My máme na Velikonoce beránka, „oni“ mají pasku. Evropská kultura je prostě křesťanštější, i když do kostela nechodíme a ukrajinská zpravidla pravoslavnější.
Přišla doba dalších mrazíků. Zima klepe na dveře. Známý šel zapnout wafky a jako na potvoru, v pokoji hostů jsou rozbité. Objednal jsem opraváře, ale zapomněl jsem to svým návštěvníkům vysvětlit. Něco si špitali, když jsem přišel. „Vy si topíte a nás necháte mrznout,“ vylezlo z nich. Tak jsem jim situaci vysvětlil a všichni jsme se zasmáli. Někdy si holt rozumíme a jindy ne. Základem všeho je však komunikace.
