Článek
Kdo je jedináček, je svázán mnoha mýty a předsudky. Divně se na něj začínají dívat už ve školce, protože hledá pomoc u druhých, i když se očekává, že věci bude umět sám. Nemusí, protože spoustu věcí za něj dělají rodiče. Kde chybí, nastupují babičky a dědečkové. Jde přece o jediné dítě a to by se mělo mít lépe než my.
Prý jsem ségru tahal za vlasy
Sám jedináček nejsem. Jsme trio. Já, sestra a bratr. Nevybrali jsme si ani pořadí a ani pohlaví. Jako nejstarší jsem možná mohl mít více rozumu, ale do dneška (53) mě pronásleduje vzpomínka, jak jsem se o sourozence „staral“.
Naše maminka ráda pekla. Tak se jednou stalo, že upekla koláč a nechala ho na stole v kuchyni jako snídani pro všechny. Se vstáváním jsem neměl problém, tak jsem si šel zobnout. Pak ještě jednou. No a nakonec jsem sourozencům namazal chléb s máslem, aby nikdo nebyl o hladu. „Bouda“ praskla odpoledne, když se mamka zeptala, jak nám chutnalo…
Anketa
Rozdílné jsou i naše vzpomínky na dětství. Podle mě bylo v pohodě, ale sestra si myslí, že jsem jako učitel při hře přeháněl. A některé sousedky v baráku vzpomínají, jak jsem jí tahal za vlasy! Jen já vůbec nic nevím nebo si nevzpomínám. Se sestrou mě dělí 4 roky, s bráchou 8, oba jsou mladší.
Každý má svoji samostatnost
Při společném žití v dětském pokojíčku panelákového bytu lze nalézt spoustu společných zájmů pro vymezování se vůči rodičům. A když je vás více, můžete i krátkodobě vypadat jako silná smečka a své zájmy si dokonce prosadit!
Jak přiskakuje jeden rok za druhým na metru života a jeden po druhém opouští rodné prostředí, začíná vše být nějaké divné. Jednoho po druhém pohlcují vztahy a jiné sociální skupiny a úplně jiní vrstevníci. Přesto je každý spokojený, protože věří tomu, že právě jemu se podařilo natolik zanechat za sebou nepříznivý vliv rodičů a nyní vše vybudoval lépe.
Tato iluze může trvat dlouho. Sourozenci už se tak často nevidí a každý má svůj život. Ovlivněn partnerkou nebo partnerem si letí na svém obláčku a když dospěje k závěru, že vše není zalito sluncem, prostě přepřáhne opratě. Změna je život a každý začátek je krásný a hezký.
Obdiv i pochyby
Bratrovi jsem sice blahopřál hodně štěstí, zdraví a spokojenosti na svatbě a když se rozváděl, bral jsem to jako absolutní selhání švagrové. Horší si vybrat nemohl, vždyť ho dobře znám jako hodného chlapce!
Vzájemné koalice v rámci tria jsou však stále chatrnější. Já mám rád bůček, sestra začíná každé jídlo zeleninou. No kdo to kdy viděl? Já vstávám okolo sedmé a „oni“ spí až do 10, když mají volno. Copak je to normální? V dospělosti už jsme prostě každý jiný! Důležité je respektovat jeden druhého.
Sem tam se nechám i emocionálně strhnout, když se schyluje k nějaké rozepři a přikloním se na jednu nebo druhou stranu, pokud se neumím rozhoupat k názoru já sám. Povytáhnu obočí, když slyším názor, že rodiče budou moci jezdit na svoji chatu jen když budou soběstační a pohybliví. Obdivuji jízdy do domova seniorů za tetou, která má občasné myšlenkové výpadky, protože sám si chci uchovat vzpomínku na ni jako na čilou a plně svéprávnou příbuznou.
V případě nesouladu rozhodne soud
Tiše sleduji, jak to nyní chodí v tetině famílii. Děti jsou u ní také tři. Bratranec a dvě sestřenice. Spravedlnost mezi sebou vidí různě. Bratranec je spokojený, že každý dostal od maminky během jejího plodného života auto. Jeho bylo v hodnotě 350 tisíc, další sestřenice měla štěstí v podobě auta za 150 000 a třetí dostala za 20 000. Maminka je snad ráda vidí, i když si je už plete. Příbuzná s nejlevnějším dárkem za ni jezdí každý týden a její bratr když má čas, kterého má málo, protože podniká.
Maminka jednoho mého jiného známého se však dokonce se svojí sestrou sešla u soudu. Jejich paňmáma totiž sestře oné maminky věnovala byt týden před odchodem na onen svět, když jí prý vozila každý den na lékařská vyšetření. Ona však jen po několika letech ježdění zaskakovala za máti mého kamaráda, které se rozbilo auto a čekala, než bude zase moci jezdit ona!
Občasné pnutí mezi sourozenci je součástí přirozeného vývoje jako průvodní znak dynamiky skupiny. Pokud se však mezi sebou drahé děti ve vícečetných rodinách nedohodnou, rozhodne za ně soud. Sám jsem rád, že mám své sourozence. A i když máme každý občas jiný názor nebo přístup k životu, těším se, až je uvidím. Být jedináčkem by mně přišlo jako nuda!
Zdroj:
