Článek
Byt nebo dům. Podle toho, na co se kdo cítil. Při zkoumání splátkových možností jednotlivce bankéři posuzují, jestli člověk nemá jiné závazky a už mu skončila zkušební doba v zaměstnání. Rozhoduje i výše dosahovaných příjmů. Kdo má dobré skóre, vyhrává = za cizí peníze si může splnit svůj sen.
Hypotéky se splácí dál
Černá labuť se objevila v mžiku. Hranice Ukrajiny překročila vojska Ruské federace, začala válka. Do pohybu se dala masa lidí. Někdo sbalil svých pár švestek a šel pryč, jiný se rozhodl vyčkat na to, co se bude dít.
Dnes jsou milióny lidí mimo svůj domov, některá místa rozbombardovaná, nově pořízené byty prázdné nebo osídlené těmi, kteří si nyní dočasně mohou říkat, že prostor patří jim. Velkorysost finančníků a jejich srdce nastavila nová pravidla.
Z důvodu války dostal každý roční odklad ve splácení. Dnes už musí cálovat, protože koruny nikdy nespí a je potřeba je získat zpět stůj co stůj. Pokud lidé na útěku a v současnosti bez domova uhradí nájem v nových místech svého působení, další hromádku posílají na splátky svých domovů.
Jak by se choval kdokoliv z nás?
Nikde nemají zaručeno, že se vůbec do svého kdy vrátí. Zaplacené splátky jim však nebude mít nejspíš kdo vrátit! Zabrané majetky se stávají ve své podstatě totiž součástí nových systémů, podléhají jinému právnímu režimu.
Jako běženci jsou tak nyní mnozí Ukrajinci v kleštích. Domů nemohou, jinde se sem tam ozývají hlasy, že jsou přísavkami na dávkovém systému hostitelských systémů, který je dál nemusí podporovat. Do toho platí jako mourovatí.
Jde o jejich věc stejně jako by to bylo věcí každého z nás, pokud bysme se ocitli v jejich kůži. Každý je zodpovědný sám za sebe a svá rozhodnutí i v situacích, které mohou být abnormálně složité. Prostě s nimi člověk v logických souvislostech ani nemůže počítat. Podobně jako tomu bylo v souvislosti s celosvětovými restrikcemi v průběhu covidu. Také nikdo nic nevěděl…
Sám nevím, jestli bych platil hypotéku bytu, který by se z ničeho nic ocitl na okupovaném území, já v něm nebyl a bivakoval by v něm okupant, kterého nájem nezajímá. Možná bych se na to vykašlal, ať byt propadne bance, která má větší vymáhací pozici na poli mezinárodního práva… Nevím. Covid jsem zvládnul, jen jsem musel jednat rychle. Bez ohledu na emoce. Zavřel jsem recepci svého ubytovacího zařízení a šel pracovat do veřejných služeb.
Člověk se může ocitnout v roztodivných situacích. A dokonce být rád za tričko, které má v igelitce. Zbavit se svého majetku, když doutná naděje, že jednou se vše vrátí do starých kolejí a pak se nemít kam vrátit? Nebo platit jako mourovatý a nic nemít?
