Článek
Vše je prostě tak, jak má asi být. Vůbec nezávidím těm, kteří mají diagnózu rakoviny slinivky. Bolí to a je to rychlé. Nedávno jsem sám získal invaliditu II. stupně. Okamžik, kdy jsem si řekl, že se zamyslím, co ještě musím stihnout!
Genetické chorobě člověk neuteče
Od září navazující magisterské studium psychologie, poslední dva roky školy. Během té samé doby bych měl dokončit výcvik v psychoterapii. Snažit se napsat zajímavý článek každý den, možná se po čase pustit do další knížky. Přinutit se trávit u němčiny jako cizího jazyka alespoň hodinku denně. A každý den chodit plavat, možná shodit nějaké to kilo.
Doplatit hypotéku, abych se necítil tak svázaný. To by se mohlo podařit prodejem záložního bytu, původně určeného pro strýčka Příhodu. Ještě nějaká kačka by mohla zbýt, uvažuji proto o jednom apartmánu v Hurghadě a dalším v Bavorsku. Ať si mohu vybírat, kam jet na víkend.
„Ty o těch diagnózách mluvíš a ještě z toho máš legraci,“ vytkla mně naposledy moje máti. „Kdybych plakal, říkala bys mně, že jsem stále plačtivý,“ odsekl jsem jí. S genetickou chorobou, která je diagnostikována lidem mezi 40 – 50 lety, se toho moc nadělat nedá.
Lékařům dělám jenom radost
„Máte více železa v krvi. Souhlasíte s odesláním vzorku na genetické vyšetření?“ Vlastně mi to bylo jedno. Dokud se prý hodnoty nesníží, nebudou mně operovat kyčel, tak jsem to odkýval. Po 14 dnech došel výsledek. Hemochromatóza nebo jak se tomu říká. Prášek žádný není, léčba probíhá odebíráním krve. Každý týden si tak půl litru vezmou a tělo si vytvoří novou.
Jedna choroba, více nemocí. Dříve jsem měl prý jen ztučnělá játra, ale ta se nyní přehoupla do fáze „cirhóza“. Je mně 52, nepiju a nikdy jsem nebyl alkoholik, ale nadbytek železa zanechává stopy, které se jen tak nesmyjí. „Sestři, natočte mně to ještě jednou, asi to blbne,“ řekla lékařka na interně, když se podívala na záznam mého EKG. Tak jsem se dozvěděl, že srdeční sval může mít fibrózu. To je nějaké chvění, a tak jsem na čekací listině v IKEM. Nepředbíhám. Stejně nevím, o co jde, a tak čekám.
„Jste druhý, koho znám,“ pošeptal mně doktor středního věku, kterého jsem kdysi navštívil, aby mně udělal vstupní prohlídku před nástupem do práce. Byl evidentně rád, že mě vidí. Choroba se špatně diagnotikuje, přichází se na ní ve zralém věku pacienta a člověk s ní ještě nějaký ten pátek může vydržet. Ženy, které pravidelně menstruují, mají dokonce riziko choroby velmi nízké. To však není můj případ.
Vítězství? Každé ráno!
Prognóza délky života s cirhózou způsobenou železem je odhadována na 10 let. Přidat se může cukrovka, která mívá atypický průběh. Pokožka pacientů získává bronzový nádech. V nejhorším budu chodit po centru Prahy a dělat chvilkami sochu, říkám si s nadsázkou. Dnes ráno jdu na půllitrový odběr krve a odpoledne přijde do mé psychoterapeutické praxe na sezení paní, které se prý vytrácí radost ze života a neví proč. Mám v plánu ji naučit vážit si drobností, prožívat vše s úsměvem a v pohodě.
Pokud se člověk příliš nelituje a dokáže odhadnout, kolik času mu ještě zbývá, nic ho trápit nemusí. Důležité je nehromadit dluhy a dokud ještě nic nebolí, je možné se těšit na každé nové ráno, protože je vlastně vyhráno!
P. S.: Večer možná začnu psát vedle článků pro Seznam Médium i nějaký román ze života.
