Článek
Turisté to mají těžké na celém světě nejspíše. Než se rozkoukají, mohou je místní náhončí trošičku natáhnout, ale než pochopí rozdílné systémy, chce to kus umu a štěstí zároveň!
Okolí musí být vybaveno
Přiletěl jsem v sobotu. Letiště Ben Gurion po prvním izraelském premiérovi mně ukázalo svoji vlídnou tvář. Odolal jsem nabídkám řidičů bez taxilicence na údajně výhodný převoz do hotelu a vystál jsem si frontu. Pak jsem jel za cenu i s účtenkou.
Anketa
Řidič trochu bloudil po městě, ale za objížďku mně neúčtoval ani plné jízdné, platil jsem o 10 % méně než měl na taxametru a ještě mně s kufrem pomohl k recepci. Dokonce jsem jel vozem Škoda Octavia, kterých jezdí po městě mezi taxikáři snad nejvíce.
Odpoledne už jsem měl na sobě kraťasy a procházel místní okolí. Kde je supermarket, abych nemusel být závislý na hotelové stravě a poznal místní speciality na tržištích. Také kde jsou kavárny a jaký je přístup do moře.
Černým pasažérem raz dva
Když jsem se další den přesouval do Jeruzalému, dal jsem na doporučení známých. Vlakem! Odolal jsem nabídce na recepci, že bych mohl jet taxíkem a požádal o nakreslení trasy. Linka autobusem mě přiměla k otázce, jak mám pořídit lístek.
Ve voze prý stačí přiložit kreditní kartu k automatu, tak jsem to udělal. Rozsvítila se zelená a bylo. Ovšem nádraží pro mě bylo oříškem! Hebrejsky neumím, a tak jsem se ve změti nápisů trochu ztrácel. Pořídil až příslušník izraelské armády, který mě dovedl na perón a počkal se mnou do odjezdu vlaku.
V něm jsem zjistil, že jsem vlastně černý pasažér, protože do prostor vlakových nádraží je vstup jen při držení plastové karty. Nevím, jak bych se z této prekérní situace dostal, a tak jsem se snažil vypadat nenápadně.
Výstup bez foťáku
Ve Svatém městě jsem zrealizoval svůj program v podobě návštěvy Zdi nářků a jiných pamětihodností, byl jsem i v několika galeriích a věnoval se pozorování cvrkotu města. Je před sezónou, otevření kavárniček se tedy teprve připravuje.
Zpět do města s letištěm, Tel Avivu, jsem vyrazil dnes. Jako ostřílený kozák jsem už na tramvajové zastávce pořídil plastovou kartu s jízdným, která platí po celé zemi a nastoupil. I nádraží jsem zvládnul bez problémů sám!
Když jsem vystoupil, zjistil jsem, že jsem svůj nový fotoaparát nechal na sedadle vedle sebe ve vlaku. Co teď? Pořizovat nový se mně nechtělo, kupoval jsem ho těsně před svým odletem. Přece se nemůže ztratit, říkal jsem si.
Nalezl jsem tedy kancelář dopravce. K té mně nasměroval opět voják s dlouhou střelnou zbraní přes rameno a na dveře managera zaklepal informátor, kterého jsem požádal o pomoc. Mrkli se do rozpisů, něco hebrejsky řekl do vysílačky a já se dozvěděl, že za hodinu si mohu svůj ztracený fotoaparát vyzvednout. Všechno tu klape jako na drátkách!
