Článek
„Náš Pepík potřebuje před tím tyranem ochránit, má rozhozenou psychiku,“ dozvídají se otcové nebo matky. Neexistuje pak žádný společně strávený čas s rodičem, který opustil domácnost. Dítě doma poslouchá jen argumenty jedné strany.
Lékařské zákroky akutní a neakutní
Děti v některých případech potřebují v těchto situacích pomocnou ruku. K dispozici je v první linii školní psycholog. Nic proti tomu, může jít o akutní fázi, ve které se začínají objevovat traumata. Do poradenských služeb však má právo mluvit i druhý rodič, u kterého děti zrovna nejsou a třeba „jen“ čeká na výsledek soudního sporu o svěření dětí do výchovy a péče.
Anketa
Lékař, který poskytuje péči nezletilému, nemusí vyžadovat souhlas obou rodičů, pokud jde o běžné ošetření. Když má dítě chřipku nebo angínu, jde o jasnou věc a pomoc je na místě za jakýchkoliv okolností.
Cesta vzájemné dohody o poskytnutí zdravotní péče je však již vyžadována, pokud by mělo dojít k zákroku, kterým je zasahováno do integrity plně právně nezpůsobilého jedince.
Může jít například o situaci, kdy má být proveden ortopedický zákrok v městské nemocnici, ale druhý rodič má z jakéhokoliv důvodu pocit, že ortopedie v jiném zdravotnickém zařízení, kde má třeba známé lékaře, bude provedena kvalitněji. Se zákrokem souhlasí, ale nikoliv na vybraném pracovišti. Pokud nedojde k dohodě stran a není obav ze zhoršení zdravotního stavu, je na místě, aby rozhodl soud.
Hokusy – pokusy mohou děti ohrozit
Jakákoliv terapeutická aktivita může podstatným způsobem ovlivnit vnímání dítěte jedním nebo druhým rodičem. Jde o zásah do integrity osobnosti, i když se jedná o metodu, během které se nepoužívá ani operační sál a skalpel, kterým by bylo řezáno do těla.
Jde však o situaci, která ovlivňuje psychiku nezletilého klienta do té míry, že není možné ji vykonávat, pokud chybí souhlas obou zákonných zástupců, nejsou-li sami omezeni na výkonu svých práv.
Dobrá praxe hovoří o tom, že psychoterapeut získává kompetenci k výkonu své profese absolvováním vysokoškolského studia a následně několikaletým výcvikem v psychoterapii. Realita je díky neexistenci právních mechanismů přesně popisujících realizaci výkonu citlivé profese, bohužel více než tristní.
K hokusům - pokusům přijímají do svých pracoven děti i lidé, kteří se prostě jednoho dne rozhodli, že už nebudou jen pedagogy nebo léčiteli, ale budou terapeuty. Ti si pak mastí kapsu na věci neznalých jedincích a pracují nikoliv podle obecně přijatelných metodologických postupů a etických pravidlech, ale podle vlastního uvážení.
Česká asociace pro psychoterapii se dlouhodobě snaží prosadit regulatorní pravidla, politici v této problematice však totálně selhávají. Jsme tak nyní poslední zemí v Evropě, kde si kdokoliv může v oblasti psychoterapie dělat cokoliv. Jediný, komu to neprospívá, je zákazník. Ten má jen málo možností rozlišit, kdo je absolventem kterého výcviku a kdo je terapeutem jen tak z vlastního rozhodnutí.
