Článek
Když se v televizním programu objeví některý z jeho filmů, rodiny se sesednou a koukají. Nyní se režisér rozhodl žít ve svém rodném baráčku v jihočeských Hošticích, kde ho může na vejminku potkat každý, kdo jde kolem, pokud je hezké počasí a chytá bronz.
Jak vlastně vypadá režisérský den v důchodu?
Skvěle, opravdu skvěle. Čistá hlava, žádné pracovní starosti, pohoda, klid. Probouzím se kolem čtvrté, vyspalý a plný energie, proto také ráno udělám nejvíc práce. Hlavně se snažím vyřídit korespondenci, čtu, beze spěchu snídám a pokračuji v práci. Ale v pohodě, přesně podle důchodcovské rady: co můžeš udělat dnes, můžeš udělat i pozítří - oběd, siesta, pak opět četba, poslech hudby, telefonáty milým přátelům, v televizi Policie v akci, Policie Modrava, soutěž Kde domov můj a na hudebních kanálech Mezzo a Classica sledování krásných koncertů. Večeře a jdu s čistou hlavou spát.
Jste ve všem důvěrně známých Hošticích. Nosí vám sousedé čerstvá vajíčka?
Ano a také zeleninu ze zahrádky. Můžu být živ na vejcích, rajčatech a houbách. Maso mít nemusím. Těstoviny, saláty, luštěniny, dneska třeba řízky z cukety, výborné. A když cuketu ještě před pečením osladíte, je to opravdu lahůdka!
Vzpomínám si, jak v trilogii Slunce, seno.. Škopkovic malé dítě projevilo jasný nesouhlas s obědem, pečeným králíkem od Heleny Růžičkové. Prý šlo o vzpomínku na Vaše dětství, kdy jste ho měl každý týden. Jíte Vy sám ještě králíka s knedlíkem a se zelím?
Ano, ale už ne tak často jako v době mého dětství. Mou lahůdkou jsou v polévce uvařené králičí hlavy, které si pak labužnicky obírám, líčka, jazyk, mozeček. Jako dítěti se mi z toho zvedal žaludek, když to naši doma jedli, ale čas všechno změní a už v tom jedu taky.
Pěstujete něco na zahrádce?
To je záležitost bratra Pavla a jeho ženy Zdeňky, ti pěstují snad všecko. Hlavně pro vnoučátka, máme doma dvojčata a ta jsou na zeleninu jako čerti. Tak aby ji měli bio.
Jeden čas byly Hoštice výletním místem. Přetrvala tato novodobá tradice?
Zdá se mi, že těch lidí je čím dál víc. Pořád se s nimi fotím, podepisuju se, vodím je místech, kde se komedie natáčely. Mnozí přijíždějí opakovaně, líbí se jim tady a v jejich itinerářích mají Hoštice už svoje místo. Hodně jich přijíždí ze Slovenska, Moravy, znají filmy nazpaměť, viděli je víckrát, než já.
Nenašel jsem v nich ale nikde nádraží, kde vlak nezastavuje, jen zpomalí…
My nemáme nádraží, ale zastávku. Tu starou, plechovou povalil orkán Kiril a hned druhý den ji někdo ukradl! Byla nahrazena betonovou, kterou šikovný výtvarník krásně pomaloval výjevy z filmu. Všem se moc líbí a fotí se u ní.
Bavila vás vždy více pohádka nebo komedie?
Pohádka je hezčí, krásné prostředí, kostýmy, hudba, herci, prostě pohlazení po duši. Komedie zase těší jinak, ale stejně příjemně. Obé jsem dělal rád.
Podle čeho jste si vybíral herce?
Ke každé roli si najdu hned několik jmen herců, kteří by ji mohli hrát. Pak je dávám k sobě, jestli budou spolu „ladit“. A samozřejmě podle typu role a podoby herce. Mnohdy jsem našel zajímavé typy mezi neherci. Vždycky jsem se trefil a to mě těší.
V jednom z Kameňáků hrála i Dolly Buster. Jaká byla jako herečka?
Byla naprostá profesionálka. Plně soustředěná, žádné hvězdné manýry, nenechala se ničím a nikým rozptýlit, opravdu velmi profi. Klobouk dolů!
Uteklo vám vlastně v životě něco, co jste chtěl natočit a nenatočil?
Myslím, že každému režisérovi zůstalo v šuplíku několik námětů či scénářů, které nestačil natočit, ať už z jakýchkoliv příčin. Jestli mě něco mrzí, pak je to nerealizované pokračování komedie Doktor od Jezera hrochů a druhý díl Andělské tváře. Překazila to lidská zloba a závist.
Jak se vlastně kluk z Hoštic dostane mezi pražské filmaře?
Vlakem, promiňte, to byl pokus o žert. V páté třídě jsem se usnesl, že budu filmový režisér a k tomu jsem zaměřil všechnu svou pozornost. Vypůjčil jsem si z knihoven všechnu dostupnou literaturu o filmu a pořád ji studoval. Zároveň jsem oznámil učitelům, že se nějakou matiku, fyziku, chemii, geometrii a další sci-fi učit nebudu, protože to stejně v životě potřebovat nebudu. Maminka nestačila jezdit do sborovny, kde jí dávali najevo, že by měla kontaktovat nějakého dětského psychologa, neboť se její synek očividně zbláznil. U svého rozhodnutí jsem přes všecky výhružky a překážky vytrval a dosáhl tak svého.
Myslíte, že se ještě někdy dostanete za kameru? Nepřekvapíte něčím své diváky?
Já vím, říká se nikdy neříkej nikdy, ale já jsem se už rozhodl obrátit list v knize života, jak by řekl klasik a opravdu v pohodě si užívám svého důchodu. Konečně si můžu přečíst to množství knih, které jsem si za život koupil právě s tím, že si je přečtu, až budu v penzi. Teď nastal čas, tak čtu a čtu. A jak říkám, musím rychle, protože už se kolem potuluje ten prevít Alzheimer, tak abych to stihl.
Čas, který jsem se Zdeňkem Troškou strávil, utekl jako voda. Jih Čech byl kouzelný a já nasedl do auta a jel zpět do Prahy. Kam a ke komu mě zavede další výlet, abych potěšil i ostatní čtenáře SeznamMedium, to zatím nevím.
