Článek
Trauma nemá pevnou definici, jde svým způsobem jen o nepřiměřenou reakci na prožitou událost. Tou může být cokoliv, co naruší integritu jedince.
Napětí snižuje kvalitu života
Jeden z prezentujících na právě probíhající psychoterapeutické konferenci ve Vlašimi demonstroval případ klientky, které se rozbušilo srdce ve chvíli, kdy manželovi zazvonil telefon. Ihned následovalo sucho v ústech a neschopnost reakce. Šlo o dozvuk odhalení nevěry muže, která jí sňalo klapky na očích a představu o fungujícím vztahu, jež měla do té doby ve svém nitru zakořeněný.
Když se Česko začalo plnit běženci před válkou, jeden čas se vynechalo pro nás zcela běžné houkání protipožárních sirén první středu v měsíci. U příchozích vyvolával zvuk vzpomínky na nálety a někteří z nich nebyli schopni pohybu, protože nevěděli, kam dopadne bomba.
Napětí, které v člověku trauma vyvolává, může vést ke snížení kvality života. Nikdo kromě člověka, který traumatickou situaci prožil, totiž nedokáže pochopit. Co s tím?
Průběh vzpomínání řídí pomáhající profesionál
Základem bývá konstruktivní dialog v co nejvíce citlivé poloze. Zásadně není žádoucí, abychom připomínali, kdy a kde se co odehrálo.
Během vyprávění se věnuje pozornost mimovolním projevům těla klienta, které se potřebuje s otřesným zážitkem vyrovnat také. Při terapeutickém sezení tak můžeme vidět třes. obrannou polohu rukou, záškuby, někdy i slyšet výkřiky znovu prožívané bolesti.
Tím, že režisérem událostí není agresor, ale pomáhající profesionál, ve chvíli uvolnění si vezme průběh děje do svých rukou a tok vzpomínek prostě přeruší.
Dialog musí být otevřený
Následovat by mělo přesměrování pozornosti klienta do neutrální polohy. Tou může být vedení dechového cvičení nebo zaujetí barvami či tvary v jeho bezprostředním okolí: „Klid, je to za vámi. Jste v bezpečí. Soustřeďte se nyní na židli u okna, vnímejte ji. Teď na ní nikdo nesedí, je volná, má černou barvu.“
Pokud si terapeut není jist návratem klienta zpět do reality, může se zeptat na stav jeho vnímání přímo: Víte, kde jste? Kolikátého dnes je a co je za den?“
Jde o formu tzv. otevřeného dialogu. To je metoda, která pomáhá nejen traumatizovaným, ale je užívána stále více i v rámci péče o osoby duševně nemocné. Experimentálně byla prověřena ve Finsku v osmdesátých letech minulého století a pomohla i mnoha pacientům psychiatrických léčeben a jejich rodinám.
Traumata v našich životech by se neměla přehlížet, ale řešit. Odborníci se zkušeností z vlašimské konference tak budou moci přibalit do svých psychoterapeutických kufříků další novinku, jež může obohatit životy jejich klientů.
