Článek
Česká i evropská média v posledních letech s oblibou opakují jednoduché heslo: ženy dostávají za stejnou práci méně než muži. Je to silná věta, která se dobře vyjímá v titulcích, snadno vyvolává emoce a vytváří dojem jasné systémové nespravedlnosti. Čím déle se ale tento narativ opakuje, tím víc se vzdaluje realitě a tím víc začíná připomínat ideologii. A ne ledajakou – ideologii, kterou už česká společnost velmi dobře zná.
Za minulého režimu se také pracovalo s jednoduchým morálním rámcem. Rozdíly v odměňování byly považovány za nespravedlivé samy o sobě. Výkon, odpovědnost nebo míra rozhodování byly označeny za „buržoazní přežitek“ a cílem nebyla rovnost příležitostí, ale rovnost výsledků. Zaměstnanec na základní či nejnižší pozici, který nenesl žádnou odpovědnost za chod organizace, strategická rozhodnutí ani konečné výsledky, měl mít „spravedlivě“ srovnatelnou odměnu jako vedoucí pracovník, vysoce kvalifikovaný odborník nebo člověk odpovědný za řízení a výsledky celku – ne proto, že by jejich práce byla totožná, ale proto, že ideologie považovala samotnou existenci rozdílů v odměňování za nepřijatelnou.
Dnes sledujeme velmi podobný princip, jen s jinými pojmy a jinými terči. Třídní boj byl nahrazen genderovým bojem. Místo dělníka a „třídního nepřítele“ stojí proti sobě muž a žena. A stejně jako tehdy se opět pracuje s abstraktními kategoriemi, nikoli s konkrétními lidmi a jejich skutečným přínosem.
Základní problém celého narativu spočívá už v pojmu „stejná pozice“. V mediálních textech i politických dokumentech se s ním zachází, jako by automaticky znamenal stejnou práci. Jenže stejný název pozice ještě neznamená stejný výkon, stejnou odpovědnost ani stejnou hodnotu pro zaměstnavatele. Dva lidé mohou mít stejný pracovní titul, přesto jeden nese odpovědnost za výsledky, lidi a rozhodnutí, zatímco druhý vykonává omezenou nebo podpůrnou roli. Statistiky tyto rozdíly často ignorují a obě role bez rozlišení zahrnou do stejné kolonky.
Je přitom příznačné, že v celé debatě se téměř nikdy nemluví o výsledcích práce. Řeší se názvy pozic, průměry, procenta a grafy, ale ne to podstatné: kdo kolik skutečně vytvořil, kdo nese odpovědnost za chyby, kdo řeší krizové situace a kdo organizaci přináší reálnou hodnotu. Místo konkrétní práce se pracuje s abstrakcí.
Stejně abstraktní je i práce s daty. Neustále se mluví o průměrech, dlouhodobých trendech a systémových jevech, ale konkrétní příklady chybí. Kde jsou doložené případy, kdy muž a žena ve stejné organizaci, se stejnou odpovědností a se stejnými výsledky dlouhodobě dostávají rozdílnou mzdu pouze na základě pohlaví? Pokud by šlo o rozšířený a strukturální problém, nebylo by obtížné takové případy doložit. Místo toho se stále dokola pracuje jen s agregovanými statistikami, které rozpouštějí realitu jednotlivce v anonymním průměru.
Celý koncept pay gapu navíc naráží na zásadní právní rozpor. Diskriminace v odměňování je v České republice i v celé Evropské unii už dávno zakázaná. Pokud by žena za stejnou práci a stejné výsledky skutečně dostávala nižší mzdu, šlo by o velmi snadno napadnutelný soudní spor. Důkazy by byly jasné a měřitelné. Přesto se nabízí jednoduchá otázka: kde jsou ty tisíce soudních pří, které by odpovídaly tvrzené masové diskriminaci? Pokud by šlo o plošný jev, soudy by jimi byly zahlceny. Nejsou.
Absurdnost celé debaty ještě více vynikne na úrovni Evropské unie. Nejprve se statisticky definuje pay gap na základě průměrů a kategorií, tento rozdíl se automaticky označí za důkaz diskriminace a následně se po firmách požaduje, aby dokazovaly, že nediskriminují. Jinými slovy: někdo tvrdí existenci problému, ale důkazní břemeno přesouvá na toho, kdo je obviněn. To už není standardní právní logika, ale její popření. V právním státě by měl ten, kdo tvrdí diskriminaci, také nést odpovědnost za její prokázání – ne obráceně.
Celá argumentace je navíc vnitřně nekonzistentní. Pokud bychom stejný přístup aplikovali důsledně, museli bychom řešit i jiné statistické rozdíly. Vyšší lidé mají v průměru vyšší mzdy. Atraktivnější lidé mají lepší kariérní postup. Obézní lidé nebo introverti vydělávají méně. Tyto rozdíly ale nikdo neoznačuje za systémový útlak, protože by to vedlo k absurdním závěrům. Přesto se u pohlaví tato logika najednou považuje za samozřejmou.
Podobně selektivní je i politická praxe. Řeší se zastoupení žen, ale ne jiných menšin. Neřeší se názory, individuální schopnosti ani skutečný přínos. Jedna vybraná charakteristika je povýšena nad všechny ostatní a vydávána za měřítko spravedlnosti. Přitom i v rámci jediné skupiny – například mužů – jsou obrovské rozdíly v odměňování: mezi jednotlivými muži jsou rozdíly často výrazně větší než průměrné rozdíly mezi muži a ženami. Přesto se s lidmi zachází, jako by byli zaměnitelné jednotky, které lze spravedlivě posuzovat podle jednoho štítku.
Celý tento přístup připomíná klasické ideologické perpetuum mobile: nejprve společnost rozdělit podle vybraného znaku, poté tvrdit, že mezi skupinami existuje nespravedlnost, tuto nespravedlnost zesílit a nakonec proti ní bojovat jako proti vlastnímu výtvoru. Na jedné straně se tvrdí, že lidé nemají být posuzováni podle pohlaví, na straně druhé se přesně podle pohlaví systematicky třídí, porovnávají a regulují.
Zásadním problémem celé ideologie je její pohled na člověka. Jednotlivec mizí. Zůstává jen pohlaví, tabulka a průměr. Lidé jsou vnímáni jako zaměnitelné jednotky, které se liší jednou proměnnou. Jenže realita je jiná. Každý člověk pracuje jinak, nese jinou míru odpovědnosti a má jinou hodnotu pro konkrétní organizaci. Ignorovat tuto individualitu ve jménu „rovnosti“ znamená ve skutečnosti spravedlnost popřít.
Rozdíly v příjmech mezi muži a ženami existují. To nikdo nezpochybňuje. Mýtem je způsob, jakým jsou tyto rozdíly interpretovány a ideologicky zneužívány. Stejně jako kdysi třídní boj zjednodušuje složitou realitu, vytváří umělé nepřátele a nahrazuje odpovědnost morálním nátlakem. Historie už jednou ukázala, kam vede snaha o rovnost výsledků místo spravedlivé odměny za skutečný přínos. Bylo by rozumné si to připomenout dřív, než si stejnou chybu zopakujeme v moderním, genderovém balení.
