Článek
Olympiáda je zpět a s ní i velké příběhy. Pro sportovce je to vrchol kariéry, za kterým stojí roky dřiny a odříkání. Když člověk vidí jejich upřímnou radost z vítězství, snadno se nechá strhnout atmosférou splněných snů.
Jenže hned potom přichází méně příjemná část.
A nemluvím o potu a slzách na trati, ale o účtech, které po hrách zůstávají. Miliardy utracené za stadiony a haly, které po dvou týdnech slávy často zejí prázdnotou. Po krásném snu tak následuje tvrdé probuzení do reality dluhů.
Z olympiády se totiž stal obří byznys. Myšlenka Pierra de Coubertina už dávno ustoupila penězům. A to penězům opravdu velkým, které se přelévají z kapes daňových poplatníků do kapes vyvolených.
Komu to vlastně prospívá?
Když se podíváte pod pokličku, zjistíte, že olympiáda je zlatý důl. Ale jen pro někoho.
Stavební firmy, které získají předražené zakázky na stadiony a infrastrukturu, si mnou ruce. Hoteliéři na dva týdny zvednou ceny ubytování o stovky procent. A politici se mezitím rádi fotí při stříhání pásek a slibují rozvoj regionu i „zviditelnění země“.
Realita je ale mnohem prostší: zisky jsou privatizované, zatímco náklady a rizika socializované. Firmy a MOV vydělají, účet zaplatí veřejnost v daních nebo státním dluhu.
Itálie na hraně
Podívejme se pravdě do očí. Itálie, letošní hostitel, není zrovna v kondici, aby mohla rozhazovat. Je to jedna z nejzadluženějších zemí v Evropě. Její státní dluh se pohybuje kolem 140 % HDP. To je číslo, které si běžný člověk ani neumí představit.
Země má problémy s důchodovým systémem, nezaměstnaností mladých i zastaralou infrastrukturou. A přesto se pouští do akce, jejíž účet se odhaduje na více než 60 miliard korun.
Typickým příkladem je bobová dráha v Cortině. Původně se měla rekonstruovat ta stará. Nešlo to. Rozumný postup by byl jednoduchý: v nedalekém rakouském Innsbrucku dráha stojí a funguje. Stačilo by si ji pronajmout. Levné, ekologické a logické řešení.
Jenže to by nebyla olympiáda.
Stavební lobby a politická „hrdost“ zvítězily. Místo toho se za zhruba dvě miliardy korun začalo narychlo stavět nové betonové koryto. Kvůli dvěma týdnům závodění. Co s ním bude potom, to už nikdo moc neřeší.
Pamatujete na Sarajevo, Atény nebo Rio?
Historie se opakuje. Sarajevo 1984 — dnes jsou tamní sportoviště zarostlá plevelem. Atény 2004 — olympiáda, která výrazně přispěla k řecké dluhové krizi. Rio — bazény zezelenaly pár měsíců po hrách.
Znovu a znovu stavíme betonové pomníky, které nikdo nepotřebuje. Ničíme přírodu, zabíráme půdu a zadlužujeme budoucí generace.
Řešení je přitom jednoduché
Nejsem odpůrce sportu. Fandím našim sportovcům a přeju jim úspěch. Ale systém se musí změnit.
Místo toho, aby se zadlužené státy nutily stavět nové stadiony na zelené louce, mohl by vzniknout stálý okruh prověřených destinací. Města, která už infrastrukturu mají a umí ji využívat.
Salt Lake City, Vancouver, Lillehammer, Innsbruck. Tam všude sportoviště žijí a nezarůstají plevelem.
Ušetřily by se stovky miliard a tuny betonu.
Olympiáda má být oslavou lidských schopností, ne přehlídkou toho, jak rychle dokáže zadlužená země utopit peníze v betonu pro zisk několika firem. Dokud se tohle nezmění, bude mít fandění vždycky trochu hořkou pachuť.
