Článek
Protože patřím mezi miliony dalších lidí, jejichž život v pozitivním ovlivnilo Eckhartovo učení o síle spočinutí v přítomnosti, nemohl jsem chybět. Akce s podtitulem „AN EVENING WITH ECKHART TOLLE IN PRAGUE“ byla situována do pražského Kongresového centra. Na pozvánce jsme se dočetli, že nás čeká zhruba dvouhodinový program. Dále na ní stálo, že bude před představením v prostorách Kongresového centra k dispozici několik bufetů s občerstvením, což je formulace s potenciálem vzbudit pozornost. Přestože jsme tedy byli s kamarádkou při příchodu duchovně naladěni, doznávám, že nás před samotnou přednáškou nejvíce zajímalo, jaké dobroty podávají v bufetu a zda to třeba není v ceně vstupenky. Pyramidu potřeb zkrátka neokecáš (pokud tedy nejsi pránista). Byli jsme však seznámeni se skutečností, že ani zaplnění žaludku při jistě záslužné motivaci spirituálně se posunout v dnešní době není zadarmo, vzít za vděk chlebíčku za 45 Kč a přijmout vlastní naivitu, že nás něco takového mohlo napadnout.
Celkově byla organizace akce z mého pohledu bezchybná. V 19:00 uvítal více než 2500 lidí v Kongresovém sálu Ctirad Hemelík z organizace Evolution, která Eckharta do Prahy přivezla. První email se zájmem přivézt do Prahy jeho učení prý putoval do kanceláře týmu duchovního mistra již v roce 2003. O dvacet let později se podařilo, za vytrvalost patří organizačnímu týmu velký dík!
V 19:10 nastoupil na scénu za bouřlivého aplausu sálu Eckhart Tolle. Mával a usmíval se na všechny strany, přesto jsem měl pocit, že by tuto část měl již radši za sebou a pustil se do výkladu. Scéna byla podobně jednoduchá (v dobrém slova smyslu) jako Eckhartovo učení. Jeden bílý koberec, jedna židle, jeden stoleček s květinou. Nechyběla však velkoplošná obrazovka, která umožňovala vidět Eckhartovi do tváře i z těch nejvzdálenějších řad. Pro každého návštěvníka byly k dispozici sluchátka, přednáška byla simultánně tlumočena do češtiny.
Eckhart Tolle umí dokonale vystihnout, jak směšně působí lidské ego při snaze lpět na konceptech, které v průběhu života vytváří. Ego je dle něj označení falešného já, jehož růst podporujeme tím, že se nevědomě identifikujeme s vlastní myslí. Tomu byla věnována první část přednášky. Eckhart se v úvodu zaměřil na to, jak se stane, že v lidském životě začne probíhat identifikace ega s různými koncepty. Jako děti se sžíváme se svým jménem, a to tvoří počátek budování naší identity. Jméno vybrané našimi rodiči pro nás není jedním ze jmen v kalendáři, vnímáme, že patří k nám. První střípky egoismu se začínají projevovat například tak, že se vztekáme, když máme sourozenci půjčit hračku, je přeci naše!
Eckhart sdílel i vlastní zážitky, které se týkaly ohrožení jeho ega z doby „před probuzením“. Když vyrůstal, byla mezi dětmi běžná otázka: „Jaké auto má tvůj táta?“ Vzpomínal, že tehdy existovaly pouze čtyři značky automobilů, přičemž jedním z nich byl Mercedes. Eckhartův otec však automobil nevlastnil. Protože se malý Eckhart cítil vůči spolužákům méněcenně, měl připravenou odpověď: „Můj táta bude mít brzy Mercedes“. Asi každý se poznáme v situaci, kdy jsme zalhali, abychom udrželi svou hodnotu v očích druhých a ochránili tak vlastní ego. Tolle má dar vystihnout absurditu takové situace. Na svém osobním příkladu dále dokumentoval, s čím vším se může ego identifikovat. Kromě materiálního vlastnictví (žádné neměl), tím může být například ztotožnění se svou tělesnou schránkou. Protože však ani svým tělesným vzezřením zrovna nenaplňoval ideál mužské krásy, měl Eckhart smůlu i v tomto ohledu. Nakonec zjistil, že když bude číst hodně knih a vzdělávat se, může se považovat za chytřejšího než ostatní a ego tak dostane svoje krmivo. Tolle s pobavením konstatoval, že tato cesta fungovala a přinesla mu jisté uznání. Přesto však bytostně vnímal, že je něco fundamentálně v nepořádku a on se není schopen dobrat vnitřního klidu. Konstatoval při tom, že tento universální pocit, který do nějaké míry zná každý z nás, brilantně vyjádřili ve svých dílech někteří světoví literáti včetně Franze Kafky.
Tolleho příběh je výjimečný v tom, že u něj k duchovnímu probuzení nedošlo postupnou cestou, jak bývá běžnější, nýbrž spontánně. O tom a jeho proměně v duchovního učitele se lze dočíst v úvodu knihy Moc přítomného okamžiku.
Do svých třiceti let jsem žil v téměř ustavičném strachu a sebevražedné depresi. Dnes mám pocit, jako bych hovořil o nějakém minulém životě nebo o životě někoho jiného. Jedné noci krátce po svých devětadvacátých narozeninách jsem se probudil s pocitem naprosté hrůzy. S podobnými pocity jsem se tehdy probouzel často, ale tentokrát to bylo mnohem intenzivnější než kdykoli předtím.
Noční ticho, nejasné obrysy nábytku v temném pokoji, vzdálený hluk projíždějícího vlaku – to všechno mi připadalo tak cizí, tak nepřátelské a tak naprosto nesmyslné, že jsem začal nenávidět život. Ze všeho nejvíc jsem nenáviděl svou vlastní existenci. Proč žít v takovém utrpení? Proč neustále o něco usilovat? Cítil jsem, že hluboká touha po sebezničení, po neexistenci začíná převažovat nad mou instinktivní touhou žít. „Už dále nemohu žít sám se sebou.“ Tuto myšlenku jsem si v duchu stále opakoval. Pak jsem si náhle uvědomil, jak je ta myšlenka podivná. „Jsem jeden nebo dva? Jestliže nemohu žít sám se sebou, pak musíme být dva. , Já ‘, které odmítá žít s tím druhým ,já‘. Je možné, že jen jedno z nich je skutečné.“
Toto náhlé uvědomění mě tak ohromilo, že jsem nebyl schopen myslit. Byl jsem při plném vědomí, ale všechny myšlenky zmizely – cítil jsem, že jsem vtahován do jakéhosi víru energie. Ten pohyb se stále zrychloval. Začal jsem se třást strachem. Jakoby z nitra své hrudi jsem uslyšel slova: „Ničemu se nebraň.“ Měl jsem pocit, že jsem vtahován do naprosté prázdnoty. Tato prázdnota však byla spíš v mém nitru než v okolním světě. Najednou můj strach zmizel a já se do té prázdnoty ponořil. Nic dalšího si nepamatuji.
Ráno mě probudilo švitoření ptáka za oknem. Nikdy předtím jsem takový zvuk neslyšel. Měl jsem ještě zavřené oči a v duchu jsem viděl obraz drahého diamantu. Ano, kdyby diamant mohl vydat zvuk, pak by to byl tento zvuk. Otevřel jsem oči. Záclonami pronikalo do pokoje první světlo úsvitu. Okamžitě jsem cítil, okamžitě jsem věděl, že světlo je něčím víc, než si uvědomujeme. To měkké světlo naplňující pokoj byla láska sama. Do očí mi vyhrkly slzy.
Vstal jsem a začal se procházet po místnosti. Znal jsem ji, ale uvědomil jsem si, že jsem ji nikdy opravdu nevnímal. Všechno bylo čisté a svěží, jako by to právě vzniklo. Začal jsem sahat na různé věci, zvedl jsem tužku, prázdnou láhev a obdivoval jejich krásu. Toho dne jsem chodil ulicemi města v naprostém úžasu nad zázrakem života na Zemi, jako bych se právě narodil do tohoto světa. Následujících pět měsíců jsem žil ve stavu hlubokého klidu a blaženosti. Později ten pocit trochu zeslábl, nebo se mi to jen zdálo, protože to byl můj přirozený stav. Byl jsem schopen normálně fungovat, ačkoli jsem si uvědomoval, že nic z toho, co dělám, nemůže přidat nic k tomu, co už mám.
Samozřejmě jsem věděl, že se mi stalo něco hluboce významného, ale vůbec jsem to nechápal. Teprve po několika letech, když jsem přečetl mnoho duchovních knih a hovořil s duchovními učiteli, jsem si uvědomil, že to, co každý hledá, se mi už stalo. Pochopil jsem, že pod nesmírným tlakem utrpení té noci se mé vědomí vzdalo svého ztotožnění s mým bázlivým a nešťastným já, které je pouhým výplodem mysli. Moje falešné, trpící já okamžitě splasklo, jako když vypustíte vzduch z nafukovacího panáka. Zbyla jen moje skutečná přirozenost, moje vždy přítomné já: vědomí ve svém čistém stavu před ztotožněním s formou.
Později jsem se naučil vstupovat do oné mimočasové a nepomíjející sféry, kterou jsem zpočátku vnímal jako prázdnotu. Prožíval jsem stavy nepopsatelné blaženosti a posvátnosti, při jejichž srovnání bledne můj první zážitek, který jsem právě popsal. Přišel čas, kdy mi nezbylo nic na materiální úrovni. Neměl jsem žádné přátele, žádné zaměstnání, žádný domov. A neměl jsem žádnou společensky definovanou identitu. Téměř dva roky jsem strávil na lavičkách v parcích ve stavu nejhlubší blaženosti. Avšak ani nejkrásnější zážitky netrvají věčně. Mnohem důležitější než jakýkoli zážitek je hluboký vnitřní klid, který mě nikdy neopustil. Někdy je velice silný, téměř hmatatelný, takže jej cítí i druzí. Jindy je někde v pozadí jako vzdálená melodie.
Později mi občas někdo řekl: „Chtěl bych to, co máš ty. Můžeš mi to dát nebo mi aspoň ukázat, jak to získat?“ Na to jsem odpovídal: „Už to máš. Ale neuvědomuješ si to, protože tvá mysl je příliš hlučná.“ Tato odpověď se později stala námětem této knihy. Než jsem si to stačil uvědomit, měl jsem opět vnější identitu. Stal jsem se duchovním učitelem.
Druhá část přednášky byla věnována poznání, které Eckhart od svého duchovního procitnutí nabyl. Soustředil se v ní na předání zprávy o důležitosti přítomného okamžiku a jeho moci nás osvobodit z okovů mysli, pro kterou existuje pouze minulost a budoucnost. Umět do slov přetlumočit esenci bytí v nás, která je naším „pravým já“ a je nám v přítomnosti vždy dostupná, je přinejmenším obtížný úkol. Možná přímo neřešitelný, protože jak Eckhart říká – nelze pochopit na úrovni mysli. A to nás, jakožto racionální bytosti západního světa, nemálo frustruje. S tímto problémem se při výkladu svých učení ostatně potýkají všichni duchovní mistři. Tolle pražskému publiku vysvětloval, že přesto existují jakési ukazatele, které nás k této dimenzi mohou nasměrovat. Jedním z nich je podle něj například pozorování dechu, neboť se nemůžeme vědomě soustředit na dýchání a přitom myslet. Vždy jedno ztratíme. Vstupovat do přítomného okamžiku lze podle Eckharta také tím, že vnímáme vnitřní pole energie ve svém těle a živost, která jím pulzuje.
Tolle dále zdůrazňoval, že nám k radosti z čistého bytí v přítomnosti může pomoci sepětí s přírodou. Mysl má tendenci vše nálepkovat a konceptualizovat, přemíra konceptů však hloubku prožívání znehodnocuje. Na příkladu s květinou vysvětloval, že sice může určit, že se jedná o růži, její esence je však slovy nezachytitelná a nelze ji vyjádřit v žádné myšlenkové formě. Přesto ji při ztišení mysli můžeme vnímat a obdivovat její krásu.
Základem Tolleho poselství (a ostatně i všech duchovních směrů) je tvrzení, že nejsme svou myslí. Jsme vědomím, které myšlenky pozoruje. Eckhart vysvětloval, že bychom proto neměli své myšlenky brát příliš vážně a ztotožňovat se s nimi. Jsou pouhým podmíněním našich minulých zkušeností, jsou pomíjivé a nesouvisí s naším „pravým já“, podstatou, která je všem lidem společná a nelze ji zničit. Rozpoznání tohoto prostoru v nás a v druhém člověku je základem lásky, skutečného propojení s ostatními, se vším živým.
Eckhart přibližoval tuto dimenzi i skrze výklad náboženských textů. Když Ježíš říká, že království Boží nepřichází ve formě, kterou bychom mohli pozorovat, nelze říct, že je tady či tam, vyjadřuje tím podle něj skutečnost, že ho máme dostupné v nás a upozorňuje tím na prostor, ke kterému se obrací i on. Eckhart často zmiňuje také Buddhu, nejinak tomu bylo v Praze. Pozastavil se nad otázkou, zda bylo při Buddhově cestě za duchovním probuzením podmínkou projít všemi strastmi, které ho potkaly? Nestačilo by, aby si rovnou sedl pod strom? Odpověď neznáme a Eckhart přiznal, že on v tomto ohledu není výjimkou. Přestože nám naše mysl našeptává, že takový duchovní mistr by přeci měl vědět vše, některé věci zřejmě mají zůstat zahalené tajemstvím. Možná je díky tomu život o trochu dobrodružnější výpravou.
Eckhart Tolle si onoho nedělního říjnového večera svým projevem plným laskavosti a vlídnosti, která z něj přirozeně vyzařuje, dokázal udržet pozornost pražského publika po celé dvě hodiny. Někdy při demonstraci určitých principů mysli záměrně přeháněl za použití jemného humoru či grimas, což dodávalo jeho výkladu větší srozumitelnost. Ta je pro jeho sdělení zásadní. Nepatří mezi filozofy, kteří by si libovali ve složitých výrazech a potřebovali dávat najevo, jak jsou sečtělí. Je prostý, a přitom nesmírně hluboký. Síla jeho projevu spočívá právě v tom, že působí (a pokud vím, tak i žije) jako obyčejný člověk. Jako jeden z nás, což předznamenává skutečnost, že možnost duchovního probuzení existuje pro všechny. Eckhart by k tomu pouze dodal, ať ho nehledáme někde v budoucnosti, osvobodit se z područí mysli je možné pouze tady a teď…
Zdroje:
TOLLE, Eckhart. Moc přítomného okamžiku: kniha o duchovním osvícení. Vydání první. Přeložil Jan BRÁZDA. Praha: Pragma, 1999. ISBN 80-7205-839-8.
