Jak jsem v Rize objevoval kouzla buskingu: místní busking scéna

Jak jsem se dostal do Rigy, se dozvíte v předchozím textu: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-blatsky-jak-jsem-objevoval-kouzla-buskingu-a-rigy-cast-i-67664

Byl přátelský a ochotně se se mnou dal do řeči. Vysvětlil mi, že po něm si bohužel zahrát nemohu. Muzikanti, kteří hrají ve „velkém tunelu“, mají vlastní rozpis časů, který je zaplněný na týdny dopředu. Nabídl mi ale, že se můžeme střídat po pár písních a daroval mi tak kus svého časového okna. Konečně jsem si tedy zahrál na vytouženém místě a parádně si to užil.

Onen muzikant se jmenoval Kristaps a byl rodilým Lotyšem. Stali jsme se kamarády. Kristaps mi vyprávěl, že pro něj hraní na ulici představuje již několik let jedinou obživu, stejně jako pro některé další buskery, které zná. Když jsem se ho ptal, jestli měl někdy „regular job“, odvětil, že chvilku po škole doplňoval zboží v supermarketu. Pak si ale řekl, že se nadále bude orientovat podle onoho přísloví, které mi odcitoval: „Když nemůžeš skloubit svůj volný čas a práci, skonči v práci.“ Jak to dořekl, rozchechtal se. A já s ním.

Fascinovalo mě to. Naše mysl často uvažuje pouze ve vyjetých kolejích, a když objeví možnost, že vesmír nabízí i něco jiného, může to s ní otřást. Je vtipné, že čím svobodnější něco na tomto světě je, tím hůře si s tím obvykle poradí „systém“. Stačí si představit situaci, ve které by někdo jako Kristaps přišel žádat do banky o hypotéku. Pokud by se o něco takového při své pošetilosti vůbec pokusil, vsadil bych si na bezradnost bankovního úředníka v tom, jak s takovým člověkem pracovat, i kdyby se ukázalo, že má na účtu dostatečně velký obnos a peníze vydělávat umí.

Kristaps mě seznámil s některými místními muzikanty a více mě zasvětil do tajů života buskera. Bral hraní na ulici i přes očividnou lásku k hudbě po letech praxe více pragmaticky, a proto mi vysvětloval, že je kvůli výdělku nejlepší dobou k buskingu páteční a sobotní noc, kdy se centrem ve společenské náladě potulují masy lidí. Běžně se při takových večerech/nocích dá vydělat i několik stovek eur. Párkrát jsem si s ním byl v těchto časech zahrát a musel jsem mu dát za pravdu. Mě nicméně povzbuzování alkoholem opojených turistů příliš nenaplňovalo a hraní v pozdních hodinách jsem se poté i přes vyšší výdělek vyhýbal.

Jak zhruba vypadaly páteční noci, dokumentuje tato historka. Jednou jsme hráli s Kristapsem na náměstíčku u Rižského dómu. Bylo už docela pozdě, kolem 23 hod. Kolem šla skupinka podnapilých Britů požadujících Oasis. Já je nehraji, tak jsem to přenechal Kristapsovi. Ten se nenechal pobízet a rutinně spustil Wonderwall. Britové byli u vytržení, zpívali, fotili se, skákali. Po konci písně mu vděčně nasypali do futrálu drobáky. Jen co odešli, Kristaps se ke mně naklonil a řekl: „Nesnáším ten song, hraju ho každou noc.“

Většina buskerů, které jsem během pobytu v Rize potkal, se vyznačovala přátelskostí. Obvykle nebyl problém domluvit se na střídání po určitém čase, přičemž vždy platilo pravidlo, že kdo přišel dřív, ten měl na dané místo nárok. Kvalita hudebních výkonů se pohybovala na široké škále – od naprostých profíků, kteří by mohli koncertovat ve velkých halách a šli si zřejmě zahrát na ulici jen pro radost, přes týpka, který z šíleně rozladěné kytary vyluzoval zvuky, které neladily dohromady ani při zapojení sebevětší imaginace. Zápal mu však nechyběl. U Rižského dómu hrál téměř každý večer na housle chlapík, se kterým jsem se jednou dal do řeči. Řekl mi, že jsem blázen, když jsem přijel na tři týdny buskovat do Rigy, a doporučoval mi destinace, které jsou v jeho očích finančně lukrativnější.

Já však primárně nepřijel kvůli výdělku, ale kvůli tomu, abych zažil něco dobrodružného. A toho se mi dostalo měrou vrchovatou. Když se busking provozuje kultivovaně (tam neřadím převlékání se za pandy/jiné zvířectvo či příliš hlasitou produkci na nevhodném místě), považuji ho za krásný prostředek, který napomáhá vdechnout všem přítomným a okolnímu prostředí dávku živoucí energie. Měl jsem štěstí na prožívání různých pestrých momentů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ občas se někdo přidal se zpěvem, chtěl, abych zahrál jeho oblíbenou písničku ještě jednou, toužil si podržet a někdy i zahrát na mou kytaru, nechal mi něco k jídlu atd. Tyto zážitky ústily v radostný pocit bližšího propojení se s neznámými lidmi, posilování své sebejistoty při vystupování před druhými či jen prosté potěšení z toho, že si při výměně úsměvu s kolemjdoucími vzájemně zlepšujeme náladu.

Celkově jsem byl při pobytu v Rize natolik spokojený s časem stráveným ve městě, že jsem se ani nedostal do Jürmaly, která leží zhruba 15 km od Rigy. Jürmala je pás baltských pláží, které jsou mezi turisty velmi oblíbené. Pořád jsem plánoval, že tam vyrazím, ale nakonec nebylo v závěru pobytu takové parno, aby mě to zlákalo. Jeden výlet mimo město jsem však přeci jen podnikl.

Zhruba hodinu cesty vlakem od Rigy se nachází Národní park Kemeri. Mým cílem zde byla 3,4 km dlouhá stezka Kemeri Bog, která vede skrz velké rašeliniště. Už dostat se k ní bylo dobrodružství. Nejdřív jsem špatně odbočil a šel nějakou dobu na druhou stranu, než jsem došel k jakémusi starému mlýnu a svou chybu si uvědomil. Správná cesta vedla podél hřbitova a já si říkal, že lepší atmosférický předvoj před návštěvou rozlehlé lotyšské bažiny bych vymyslel stěží. Rašeliniště mělo své kouzlo a vyhlídková věž uprostřed stezky nabízela úchvatné výhledy na okolní krajinu. Nakonec z toho byl pohodový jednodenní výlet a já byl rád, že jsem alespoň na jeden den opustil brány města.

Blížil se čas mého odjezdu a já byl, přes smutek, že je můj pobyt v Rize u konce, vděčný za všechny zážitky, které už mi nikdo nevezme. Došel jsem si vyměnit do obchodu velkou hromadu eurocentových mincí – Kristaps mi naštěstí poradil, kde mi je bez řečí vymění za papírové bankovky a nebudou na mě koukat jako na blázna. Rozloučil jsem se s Kristapsem a Alanem. Pak jsem šel naposledy projít ulicemi Starého města, které mi za ty tři týdny celkem přirostly k srdci. Byl to povedený čas a už teď se těším, až se do Rigy jednou vrátím, nejspíš jako důchodce, a budu vzpomínat na to, co jsem zde v mládí zažil…

Zdroje:

https://www.latvia.travel/en/sight/great-kemeri-bog-boardwalk