Jak jsem v Rize objevoval kouzla buskingu

Hotelnictví šlapalo na plné obrátky (covid v nedohlednu) a vše nasvědčovalo tomu, že nás čeká další úspěšné letní období – v Praze představují červenec a srpen vrchol celého turistického roku. O to větší bylo překvapení všech, když jsem pár měsíců před začátkem letní sezóny oznámil, že dávám výpověď a v červnu už nepřijdu.

Plánoval jsem to delší dobu. Měl jsem našetřenou dostatečně velkou finanční rezervu, abych si mohl dovolit po několika letech zápřahu pár měsíců nepracovat, prožít jedno nezapomenutelné léto podle svých představ, dokončit studium a poté se rozhodnout, co dál. Občas v životě nastanou momenty, kdy je lepší se zachovat (v očích okolí, někdy i ve svých) iracionálně a vyslyšet volání svého srdce. Toto byl jeden z nich.

Vždy mě při cestování bavilo poznávat všední život místních obyvatel, nasát atmosféru i z jiné než turistické perspektivy. Proniknout do rytmu a tempa života, zvyknout si na pachy, spřátelit se se zvuky. Domluvil jsem se s kamarádem, že v červenci strávíme tři týdny v Londýně, který jsem předtím navštívil jako klasický turista pouze na pár dní. Tentokrát jsem se chtěl poctivěji přiblížit tomu, jak vypadá londýnská každodennost.

Srpen jsem chtěl strávit v ČR a připravovat se na státnice. Nejdůležitějším měsícem v mém plánu byl však hned ten první volný, tedy červen. Chtěl jsem odjet na tři týdny do lotyšské Rigy a buskovat, což v optice celého letního plánu slibovalo nejvíce vzrušující akci. A protože na ni i po letech rád vzpomínám a mám chuť si ji pro sebe zaznamenat, dokud ji mám živě v paměti, věnuji událostem onoho června roku 2017 následující text.

Definice buskingu říká toto: označení pro jakékoli umělecké vystupování – ať už hudební, divadelní či třeba artistické – na veřejných prostranstvích spojené s odměnou od veřejnosti. V mém případě to znamená hru na kytaru a zpěv na veřejnosti. Na kytaru jsem v té době hrál zhruba deset let. Nepovažoval jsem se tehdy (a není tomu tak ani dnes) za extra pokročilého hráče, ale obstojně jsem si odehrál své na rodinných akcích a sešlostech s přáteli. Za svoji silnější stránku považuji zpěv.

Busking jsem však předtím nikdy nezkoušel. V té době pro mě byla představa toho, že budu své muzikantské umění předvádět na veřejnosti s příslibem možné odměny, stejně tak děsivá, jako lákavá. Jsem introvertní a veřejné vystupování je něčím, co pro mě vždy představovalo výzvu. Zároveň mě představa hraní na ulici přitahovala, zvlášť v cizí zemi při poznávání nových míst, lidí, kultury. Bylo to pro mě spojeno s pocitem svobody, který byl silnější než obavy. Byl jsem rozhodnutý, že pojedu do světa a kytaru beru s sebou.

Při plánování jsem věděl, že chci spíš na východ. Na západě jsem už byl víckrát a chystal se tam v červenci. Táhlo mě to do Pobaltí, protože jsem věděl, že tam existuje silná tradice pouličního umění. Věděl jsem, že chci do většího města, kde zakořením a zůstanu tam celou dobu. Jenže kam: Lotyšsko, Litva, Estonsko? Nejkouzelněji na mě z fotografií a dalších zdrojů působil Tallinn v Estonsku, ale dočetl jsem se, že bych kvůli povolení k buskingu musel před komisi na přehrávky, což mě odradilo. Nechtěl jsem se někam trmácet s nejistotou, zda povolení dostanu, či ne. Poté jsem zjistil, že v Rize, hlavním městě Lotyšska, nic podobného vyžadováno není. Hrát se může bez omezení. Volba mé destinace byla rozhodnuta.

Koupil jsem lístek pro sebe i kytaru a vyrazil Flixbusem z Prahy na více než 1300 km dlouhou cestu. Po převážně noční jízdě jsem dorazil druhý den v poledne do Rigy značně rozlámaný. Taxíkem jsem se svezl od autobusového nádraží do Riga Park Hostelu, kde jsem měl objednaný samostatný pokoj na 23 nocí za dnes směšných 10 500 Kč. Vybalil jsem nejpotřebnější a natěšený na začínající dobrodružství jsem vyrazil na první rozsáhlejší průzkum ulic lotyšského hlavního města.

Hostel byl umístěn v docházkové vzdálenosti od historického centra. Stačilo projít parkem Kronvalda, překonat Městský kanál (Pilsētas kanāls) a ocitl jsem se na kraji Starého města, které je rozlohou poměrně malé a lze jej prozkoumat křížem krážem za jedno odpoledne.

Riga je největším a nejkosmopolitnějším pobaltským městem. V současnosti ji obývá přes 600 tisíc obyvatel. Centrum města je zapsané na seznam světového dědictví UNESCO zejména díky vysoké koncentraci secesních budov. Krása místních staveb skutečně vyrazila dech i mně, aniž bych sám sebe považoval za milovníka architektury. Když jsem však stál na náměstí před monumentálním Rižským domem nebo poprvé spatřil Dům Černohlavců, musel jsem se sklonit před jejich půvabem.

Do Rigy jsem však nepřijel obdivovat stavby, ale buskovat. A hned při první procházce městem jsem pochopil, že mi podmínky budou přát, neboť jsem v historickém centru potkával buskery na každém rohu. Kytara, housle, bubínky, violoncello – rozmanitost nástrojů byla velká. Zaujalo mě, že někteří vystupující měli daleko do dospělosti. Poprvé, a ne naposledy, jsem viděl zhruba desetiletého kluka, který velmi slušně fidlal na rohu ulice na housle a pouzdro se mu úměrně jeho výkonu plnilo mincemi. Nadchlo mě to a taky jsem mu přihodil. Nebyl ještě ani ve věku, ve kterém děti začnou chodit na brigádu, a už si vydělával. Navíc něčím, co ho evidentně baví. Myslím, že rodiče na něj mohli být pyšní.

Buskeři se shromažďovali kolem dvou oblastí. První z nich byla rozlehlejší náměstí, tedy prostranství u Rižského domu, Domu Černohlavců či Pomníku svobody. Alternativní možností byly dva podchody, které propojovaly autobusové a vlakové nádraží se vstupem do Starého města. Pracovně jsem jim později říkal „velký a malý tunel“. Na otevřenějších prostranstvích je vhodnější mít mikrofon a zesilovač nástroje, jinak člověk není příliš slyšet. V tunelech jsou podmínky vhodnější k tomu hrát akusticky. A protože jsem s sebou žádnou aparaturu netahal, bylo pro mě vhodnější hrát v uzavřenějším prostoru, tedy v tunelech.

Zbytek prvního dne jsem se aklimatizoval a druhý den se do toho obul. Vnitřně rozechvělý jsem do sebe kopnul jedno lotyšské pivo na kuráž a vyrazil v podvečer hledat vhodné místo. Protože jsem našel prázdný „malý tunel“, rozhodl jsem se začít zde. Vyndal jsem kytaru, nesměle před sebe rozložil pouzdro od kytary, aby lidé měli možnost mě odměnit, a pustil se do hraní. Byl to velmi neobvyklý pocit. Místo abych zařezával v práci jako většina normálních lidí, hraju na kytaru a zpívám v podchodu někde v Lotyšsku, aniž bych věděl, co z toho bude. Tak ale koneckonců vypadá každý výstup z komfortní zóny. Na začátku je to vždycky divné a navždy by to i divné zůstalo, pokud bychom nevykročili a nezjistili, co nás čeká na druhé straně. Po chvíli mi lidé začali házet do pouzdra první mince – 20 centů, 50 centů, 1 euro. Věděl jsem, že dobrodružství začalo naplno a cítil jsem v každé buňce svého těla, že žiju. Ten večer jsem hrál něco přes hodinu a v pouzdru měl na konci mezi 4 až 5 eury. Byl jsem nadšený a připadal si jako nejsvobodnější člověk na světě. Cestou na hostel jsem se stavil v indické restauraci a dal si večeři, která mě stála podobnou částku, jako jsem si vydělal hraním.

Mé další dny měly pravidelný rozvrh. K večeru jsem chodil cca na hodinu a půl hrát. Někdy jsem si dal dvojitou seanci a šel buskovat i v brzkých odpoledních hodinách. Abych smysluplně zaplnil zbývající čas, koupil jsem si měsíční permanentku do fitka a chodil cvičit. Hodně času jsem trávil v parku Kronvalda blízko hostelu, kde jsem si buď četl, nebo trénoval na kytaru. Objevoval jsem město a oblíbil si promenádu kolem řeky Daugava, kam jsem chodil na procházky. Občas jsem vyrazil i na periferii, abych zjistil, že se nejchudší části Rigy diametrálně liší od toho, co je k vidění v jejím středu. Oprýskané, rozpadající se fasády starých domů působily, jako by na nich celá desetiletí neproběhly žádné opravné práce, a byly v příkrém kontrastu k udržovanému centru města. Líbil se mi výlet do Mežaparks (v překladu Lesopark) v severní části Rigy, kde se bylo možné vykoupat v jezeru Ķīšezers.

Bydlení v hostelu mi vyhovovalo. Šlo o luxusnější typ hostelu, kde jsem měl k dispozici vlastní pokoj; sprcha a toalety byly sdílené. Až na to, že se občas otřásala postel, když po ulici projelo těžké auto, ubytování naprosto splňovalo mé požadavky. Měl jsem dostatek soukromí, pohodlí a možnost využít pračku. Víc jsem nepotřeboval. Na patře se mnou bydlel kalifornský rodák Alan, který cestoval po světě a učil jógu. Zakázka ho zavedla až do srdce Lotyšska. Alan vypadal asi o deset let mladší, než mu ve skutečnosti bylo. Možná to bylo kromě praktikování jógy i tím, že jsem ho nikdy neviděl jíst něco jiného než ovoce a zeleninu. Rád jsem ho potkával; působil pokorně a také jsem měl pocit, že se opravdu zajímá o lidi. O mně se alespoň zajímal. Alan mě pozval, ať přijdu vystoupit na jeho hodinu jógy, což od něj bylo moc milé. Já však s díky odmítl. Byl by to pro mě mnohem větší výstup z komfortní zóny než hraní na ulici, a ještě jsem si nebyl tak jistý v kramflecích, abych šel ohlášeně zahrát při podobné příležitosti. Většinu pobytu jsem strávil na hostelu na našem patře pouze s ním čili jsem byl ušetřen divokých večírků, o které jsem nikterak nestál.

Při skládání svého busking playlistu jsem vycházel ze skladeb, které jsem dokázal zahrát a zazpívat na slušné úrovni. Můj základní playlist vypadal zhruba takto:

U2 – One

U2 – Sunday bloody Sunday

U2 – Every breaking wave

Rolling stones – Angie

Bob Dylan – Knockin’ on heaven’s door

Bob Dylan – Blowing in the wind

Scorpions – Wind of change

Mike Oldfield – Moonlight shadow

4 Non Blondes – What´s up

Leonard Cohen – Hallelujah

Coldplay – The scientist

Občas jsem přidal další skladbu, když jsem tréninkem získal dostatečnou jistotu, že ji zvládnu obstojně odehrát a odzpívat. Skvělé bylo, že jsem se po pár dnech začal cítit ve své kůži a hraní si užíval víc než na začátku. Většinou jsem chodil na své místo do „malého tunelu“, ale hrál jsem i venku na otevřených prostranstvích. Hraní venku přinášelo nové výzvy. Musel jsem zvýšit jak hlasitost nástroje (víc jsem do toho řezal), tak intenzitu svého vokálního projevu. Někdy nastaly situace, které v sobě mísily humor a trapno zároveň. Měl jsem stojan na akordy, který byl velmi lehký. Výhodou bylo, že se dobře nosil. Nevýhodou pak to, že při zafoukání větru hrozilo jeho zborcení. To se mi jednou i skutečně stalo, když jsem hrál na rohu jednoho z náměstí. Poryvy větru mi shodily stojan s akordy uprostřed písně, přičemž vítr odfoukl sešit s akordy na nemalou vzdálenost. V tu chvíli nezbývalo než přerušit umělecký výkon, odložit kytaru a vrhnout se získat zpět sešit s akordy, než mi zmizí v nenávratno.

Po zhruba týdenním pobytu v Rize jsem se rozhodl přijít na kloub jedné záhadě. Vždy, když jsem šel buskovat k nádraží a hledal vhodné místo, nakoukl jsem nejdříve do „velkého tunelu“. Ten byl však stále obsazený, přestože jsem to zkoušel v různé denní časy. Toužil jsem si tam zahrát a už mě začalo frustrovat, že tam nikdy není volno. Rozhodl jsem se oslovit muzikanta, který tam zrovna hrál, aniž bych v tu chvíli tušil, že najdu nového přítele.

Pokračování zde: https://medium.seznam.cz/clanek/jan-blatsky-jak-jsem-v-rize-objevoval-kouzla-buskingu-68999

Zdroje:

https://whc.unesco.org/en/list/852/

https://www.aedit.cz/clanek/lotyssko-zeme-plna-kulturniho-bohatstvi-a-jantaru