Článek
Guláš, svíčková, řízek ani špagety nejsou nutriční zločin. Jsou to plnohodnotná jídla, která děti znají, snědí a odnesou si z nich energii na odpoledne. Když jim školní jídelna místo toho naservíruje neslazený čaj, bulgur, kuskus a cizrnu, velká část talířů skončí v koši. Cesta ze školy pak vede přes večerky.
Premiér Andrej Babiš před několika dny „nařídil“ ministrům školství a zdravotnictví, aby závazný spotřební koš ve vyhlášce o školním stravování přestal být příkazem. Ministr školství Robert Plaga to 11. listopadu potvrdil: výživové tabulky mají být doporučením, ne povinností. Pokyn dostal i ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Samotná vyhláška - organizace stravování, finanční limity a nákup - se neruší. Ruší se to, čím se z jídelny stal úřad. Tabulka, která kuchařce řekne, kolik luštěnin musí za měsíc protlačit dětským žaludkem, ať už to děti jedí, nebo ne.
To není rezignace na zdraví. Je to selský rozum.
Vyhláška, kterou nikdo nesní
Spotřební koš vypadá na papíře ušlechtile. Nová podoba, kterou roky chystal Státní zdravotní ústav, měla být ještě přísnější: méně soli a cukru, více luštěnin a ryb, zákaz dehydratovaných směsí. Záměr chápu. Nikdo rozumný nechce, aby školní oběd byl každý den smažený sýr z polotovaru a kečup se počítal jako zelenina.
Jenže mezi záměrem a talířem je dítě. A dítě není buňka v tabulce. Babiš to v nedělním videu řekl natvrdo a v tomhle s ním souhlasím: nechce dětem lhát, že vaří svíčkovou, když ji má zahustit čočkou. Hrách v hamburgeru. Čočka v omáčce. Kuskus místo přílohy, kterou by doma nikdo nevařil. Když jídelna dala hrách tak, jak vyhláška chtěla, děti ho nechaly na talíři - a kuchyně podle premiéra zaplatila pokutu tři sta tisíc. Jídlo nešlo dát ani dál. Zůstala ostuda, odpad a účet.
To není výchova ke zdraví. To je divadlo pro kontrolní orgán. Kuchařka, která vidí, co se vrací nedotčené, ví o tom obědě víc než autor tabulky. Mají taky děti, jak premiér připomněl. Vaří a vidí, co ty děti jedí a co nejedí. Předsedkyně Asociace společného stravování Renáta Černá mu za rozhodnutí, že normy budou nepovinné, podle jeho slov poděkovala. Lidé od hrnce obvykle nejsou ti, kdo zdraví dětí sabotují. Jsou to ti, kdo ho každý den buď uskuteční, nebo vyhodí.
Co se stane po posledním zvonění
Tady argument zastánců tabulky obvykle končí. Na papíře dítě snědlo vyvážený oběd. V realitě ho nesnědlo.
Velká část žáků ty nové trendy vyhodí. Cestou ze školy se staví ve večerce. Chipsy, sladký nápoj, něco smaženého v sáčku - často výživově horší než řízek, který ve škole odmítly. Po příchodu domů si zalijí buldak nebo jinou instantní polévku. Chutná, sytí a nutričně vyvážená není ani náhodou. Výsledná bilance dne je horší než řízek s bramborem.
Řízek nikoho nezabije. Nezabije ho ani guláš, svíčková nebo špagety s masem. Jsou to jídla uvařená v kuchyni, ne v sáčku. Dítě je sní, protože je zná z domova. A snědený oběd porazí dokonalý oběd v odpadkovém koši pokaždé.
Sladký oběd jednou za měsíc - buchta, palačinka, rýžový nákyp - není z hlediska obyčejného rozumu problém. Je to svátek v jídelníčku, ne životní styl. Strach z něj říká víc o ideologii tabulky než o dětech. Kdo z jednoho moučníku za měsíc dělá zdravotní hrozbu, ztratil míru.
„Snědený řízek je zdravější než dokonalý oběd, který skončil v koši, a chipsy cestou domů.“
Petice za záchranu mrtvého nástroje
Vznikla výzva za zachování novely vyhlášky. Think-tank Ministr zdraví, část odborníků na výživu, dětský ombudsman Martin Beneš, opoziční poslankyně Renáta Zajíčková, poslanec Vlastimil Válek. Jejich obava je srozumitelná: bez závazné normy prý některé jídelny sklouznou k polotovarům. Ředitelka SZÚ Barbora Macková pochybuje, že nezávazné doporučení někdo dodrží. Ve školních jídelnách se stravuje kolem 1,6 milionu dětí. U nejmenších v mateřských školách oběd pokrývá velkou část dne. To není maličkost a nemá smysl to zlehčovat.
Hezké. A přesto je vyhláška jako nástroj řízení chuti mrtvá. Ne proto, že by na zdraví přestalo záležet. Proto, že dítě nepřemluvíte přílohou k předpisu. Když mu naservírujete něco, co by jeho vlastní rodiče nikdy nepozřeli, nevychováte z něj vzorného strávníka. Vychováte z něj člověka, který se nají až venku, tajně a hůř.
Přestaňme z oběda dělat názor
Ještě jedna věc, kterou je třeba říct nahlas. Školní jídelna nemá z dětí dělat vegetariány ani vegany. Kdo tak jí doma, ať má na výběr - to je slušnost, ne ústup. Kdo tak nejí, nemá být každý týden převychováván cizrnou, bulgurem a kuskusem, dokud maso nezmizí z talíře jako něco podezřelého.
Vyvážená strava není strava bez chuti a bez masa. Je to strava, ve které se střídá guláš s rybou, řízek se zeleninou, svíčková s ovocem, polévka, která voní, a občas i něco sladkého. Maso, mléko, vejce, brambory, zelí, omáčka. Česká kuchyně umí být těžká a umí být i obyčejně výživná. Není třeba ji maskovat za trend, aby prošla auditem.
Pokud nezačneme uvažovat racionálně, budou dětem ve školních jídelnách servírovat jídla, která by jejich rodiče nikdy nesnědli, a my si budeme gratulovat k tabulkám. Děti si mezitím koupí chipsy. A doma si zalijí buldak.
Ať vaří kuchařky. Ať vaří tak, aby se talíř vrátil prázdný. Ať zůstane doporučení, kam až sůl a cukr, a ať zmizí povinnost předstírat, že dítě snědlo to, co vyhláška potřebuje vykázat. Petice na záchranu spotřebního koše jsou poctivý spor. Ten nástroj je ale v dnešní jídelně mrtvý. Zvítězit má pragmatismus: chutné, syté, obyčejně vyvážené jídlo, ne převýchova talířem.
A ještě jedna věc, na kterou se v téhle debatě zapomíná. Při dnešním psychickém rozpoložení mládeže, kdy řada žáků bojuje i s poruchami příjmu potravy, máme mít radost už z toho, že ve školní jídelně vůbec něco snědí. Plný talíř, který se vrátí prázdný, je v takovém dni víc než tabulka, která zůstane na papíře. Neustálé zakazování a přikazování, co se smí a co se musí, nás vrací před rok 1989: stát znovu ví líp než člověk u stolu. Kdo ale dokáže vyjít do ulic za nezávislost médií, jak to minulý týden udělali žáci a studenti na podporu České televize a českého rozhlasu, dokáže také posoudit, jestli je jeho oběd zdravý, nebo ne. Není třeba z nich dělat nesprávné strávníky.
Selský rozum není nepřítel zdraví. Je to jediný způsob, jak ho ve školní jídelně vůbec uskutečnit.

