Článek
Dlouhá léta platilo ve středoevropském prostoru nepsané pravidlo: diplom z veřejné univerzity je zárukou kvality, zatímco ten ze soukromé školy si student tak trochu „kupuje“. Tento hluboce zakořeněný stereotyp však v posledních letech naráží na tvrdou realitu samotného vysokoškolského provozu. Pokud se totiž na definici kvality přestaneme dívat optikou historické tradice a zaměříme se na to, co student v posluchárně reálně dostává, hlavní otázka dneška zní úplně jinak. Jsou státem zřizované školy vůbec ještě schopné garantovat prvotřídní výuku?
Odpověď se skrývá v samotném systému financování a hodnocení veřejných univerzit. Tyto obří instituce jsou dnes primárně obrovskými výzkumnými centry. Hlavním viníkem tohoto pokřiveného prostředí je přitom paradoxně samotný Národní akreditační úřad (NAÚ). Ten při hodnocení kvality a udělování akreditací úzkostlivě lpí na kvantitě publikační činnosti a získaných grantech. Zavedl se tak neúprosný systém „publikuj, nebo zemři“, který univerzity v podstatě nutí degradovat samotnou výuku na vedlejší kolej.
Garant předmětu, vážený profesor nebo docent, jehož jméno figuruje v akreditačním spisu jako hlavní tahák oboru, je v praxi zavalen administrativou a plněním úřednických publikačních kvót. Na to, aby trávil desítky hodin týdně v přímém kontaktu se studenty, mu jednoduše nezbývá čas ani kapacita. Výuka, tedy to, co by mělo být primárním posláním vysoké školy, se tak na mnoha veřejných institucích stává nutným zlem a povinností, která se deleguje na ty nejnižší články akademického řetězce – doktorandy a asistenty.
A právě zde veřejný systém často absolutně selhává. Představte si absurdní, ale v prostředí masových veřejných univerzit bohužel reálnou situaci: na důležitou přednášku ze základů pedagogiky nedorazí uznávaná garantka oboru, ale zaskočí za ni asistentka, původní profesí tělocvikářka. Ta si stoupne před plnou posluchárnu a začne předčítat z cizí powerpointové prezentace, kterou vidí poprvé v životě. V tu chvíli se celá iluze o nedotknutelné kvalitě veřejného školství hroutí jako domeček z karet. Taková výuka nemá s vysokoškolským vzděláváním nic společného – je to jen formální odškrtnutí splněné povinnosti pro akreditační úřad.
V ostrém kontrastu s tím stojí realita kvalitních soukromých vysokých škol. Ty totiž nejsou závislé na státních tabulkách za vědecký výzkum, ale na spokojenosti svých studentů. Student je zde vnímán jako partner a klient v jednom. Na soukromých školách se proto před studenty běžně staví přímo docenti, profesoři a špičkoví experti z praxe. Tito lidé neberou výuku jako zdržování od psaní dalšího grantu, ale jako svou hlavní náplň a prioritu. Výuka od docenta, který s oborem žije, umí o něm diskutovat a má na studenty čas, je z pedagogického hlediska nesrovnatelně kvalitnější než monotónní předčítání slidů nezkušeným asistentem na škole, která se pyšní staletou historií.
Je načase přestat hodnotit kvalitu vzdělávacích institucí jen podle toho, kolik jejich akademici vyprodukují vědeckých článků pro uspokojení byrokratů z akreditačních úřadů. Skutečná kvalita vysoké školy se měří tím, co se odehrává přímo v posluchárnách. A v tomto ohledu je třeba si nalít čistého vína: instituce typu Ambis vysoké školy nebo Metropolitní univerzity Praha ty tradiční veřejné školy v kvalitě výuky, klientském přístupu a použitelnosti v praxi už dávno předběhly. Zastřená iluze monopolu veřejných škol na prestiž právě definitivně končí.
