Nejsme hloupí, jen jsme pod tlakem: Proč na nás dezinformace fungují?

Autorský článek Bc. Jana Cafourka, studenta na University of Massachusetts, přeložený z angličtiny do češtiny.

Dezinformace se nešíří rovnoměrně napříč společností a neuspějí proto, že by lidé byli hloupí nebo jednali ve zlém úmyslu. Tento článek zkoumá, proč jsou někteří jedinci ve střední Evropě, zvlášť v Česku a na Slovensku, citlivější na současnou informační válku související s ruskou válkou proti Ukrajině. Na základě poznatků z psychologie, sociologie a mediálních studií se analýza zaměřuje na interakci mezi historickou zkušeností, socioekonomickým tlakem, nejistotou identity a moderním mediálním prostředím. Zvláštní pozornost je věnována posocialistickému posunu od státem řízené stability k individuální odpovědnosti, emocionálnímu dědictví druhé světové války a přitažlivosti jednoduchých narativů v dobách nejistoty. Namísto hledání viníků článek tvrdí, že náchylnost k dezinformacím je předvídatelná lidská reakce na strukturální změnu a kognitivní stres. Efektivní demokratická odolnost proto vyžaduje empatii, vzdělání a důvěru v instituce, ne posměch nebo morální odsouzení.

Ve veřejných debatách o dezinformacích se často předpokládá, že se falešné informace šíří proto, že jsou lidé neinformovaní nebo neschopní kritického myšlení. Ve střední Evropě je však takové vysvětlení nejen nedostatečné, ale zavádějící. Česká republika a Slovensko jsou velice vzdělané společnosti s hlubokým historickým povědomím, přesto zůstávají zranitelné vůči zahraniční propagandě a manipulativním narativům, zejména pokud jde o Ukrajinu a Rusko.

Důvod nespočívá v inteligenci, ale v historických zkušenostech. Tyto společnosti prošly jednou z nejrychlejších systémových transformací v moderních evropských dějinách. Během jediné generace se lidé přesunuli od státem řízeného systému sociálních garancí a omezení k demokratickému řádu založenému na svobodě, konkurenci a individuální odpovědnosti. Tento posun proměnil nejen politiku a ekonomiku, ale i to, jak lidé vnímají nejistotu, autoritu a pravdu.

Dezinformace jsou úspěšné tam, kde emocionálně rezonují s životními zkušenostmi. Abychom pochopili, proč některé narativy působí přesvědčivě, je třeba se hlouběji podívat, jak se odpovědnost, identita, paměť a moderní mediální prostředí vzájemně ovlivňují.

Za dob socialismu měl každodenní život relativně neměnný rytmus napříč regiony. Zaměstnání bylo povinností, ale zároveň garantované, bydlení bylo regulované a sociální služby do značné míry řízené státem. Rozdíly mezi životem ve městě a na venkově sice existovaly, ale nebyly existenčně určující. Ať už člověk žil v průmyslovém centru nebo v menší obci, základní životní a sociální jistoty byly podobné. Zatímco politická svoboda byla výrazně omezena, existenční nejistota byla relativně nízká. Osobní úsilí málokdy vedlo k výraznému úspěchu, ale stejně tak málokdy k dramatickému selhání.

Po roce 1989 tento systém prakticky přes noc zmizel. Demokratický kapitalismus rozšířil osobní svobodu, ale zároveň přenesl odpovědnost na jednotlivce. Vzdělání, kariéra, finanční jistota a sociální mobilita se staly záležitostí osobních rozhodnutí a dlouhodobého plánování. Tyto změny se však neprojevily rovnoměrně. Ve velkých městech vznikly nové příležitosti, vyšší mobilita a lepší přístup k zaměstnání, zatímco v menších regionech a na venkově se častěji objevoval pocit ztráty stability, omezených možností a postupného zaostávání. Pro mnoho lidí znamenala transformace nové šance a naplnění, pro jiné trvalý tlak, úzkost a pocit, že pravidla hry se změnila bez jejich přičinění.

Tato historická změna je klíčová pro pochopení toho, jak lidé hodnotí současnost. Když dnešní život působí chaoticky nebo nespravedlivě, minulost může zpětně vypadat bezpečněji, i když objektivně byla méně svobodná. Tento efekt bývá silnější tam, kde jsou současné možnosti omezenější a kde lidé mají menší každodenní kontakt s alternativními perspektivami. Dezinformace tento kontrast využívají a líčí moderní složitost jako důkaz zrady a autoritářské uspořádání jako návrat k pořádku a ochraně.

Tato nostalgie však neznamená touhu po autoritářské vládě. Často nejde o samotný politický systém, ale o předvídatelnost života, kterou poskytovala centralizovaná odpovědnost. V dnešním demokratickém kapitalismu si musí jednotlivci aktivně řídit vzdělání, kariéru, zdravotní péči i dlouhodobé sociální zajištění. Větší autonomie přináší příležitosti, ale také psychologickou zátěž. Když tyto nároky působí přemrštěně, stávají se emocionálně přitažlivými narativy, které přesouvají odpovědnost „někam ven“, bez ohledu na jejich faktickou správnost.

Socioekonomický stres je jedním z nejsilnějších prediktorů zranitelnosti vůči dezinformacím (Wang & Yu, 2022). Lidé, kteří zažívají finanční nejistotu, nestabilitu zaměstnání nebo pokles společenského statusu, jsou náchylnější narativům, které nabízejí jasnost a morální jistotu.

Dezinformace nepůsobí na jednotlivce důkazy. Působí tak, že proměňují úzkost a nervozitu ve vyrovnanost, sebejistotu a emoční stabilitu (Williams & Van der Linden, 2025). Místo komplexního vysvětlování o globální ekonomii, institucionálním selhání nebo o dlouhodobých a složitých reformách lidem nabízí narativy, které působí emocionálně přesvědčivě a mají jasné viníky a oběti.

V příkladu Ukrajiny to často znamená narativy, které tvrdí, že válka je bezvýznamná, Západem vyprovokovaná, smyšlená, nebo že sama Ukrajina představuje morální hrozbu. Tyto výroky snižují složitý geopolitický konflikt na jednoduchou morální rovnici. Emocionální úleva, kterou poskytují, může zapůsobit víc než samotná fakta.

Příklad narativu, který se na českých sociálních sítích objevuje opakovaně. Jeho přesvědčivost stojí spíše na emocionálním apelu a pocitu křivdy než na ověřitelných faktech.

Vzdělání snižuje zranitelnost vůči dezinformacím, ale neeliminuje ji. Zásadní roli hraje mediální gramotnost, schopnost hodnotit zdroje, rozpoznat možnou manipulaci a chápat, jak digitální platformy zesilují emocionálně poutavý obsah (Anstead, 2020).

Mnoho lidí si osvojilo mediální návyky ještě v době, kdy obsah procházel klasickou redakční úpravou. Sociální sítě dávají obsahu důvěryhodný vzhled, ale už neprochází stejným ověřováním jako dřív. Výsledkem je, že zavádějící obsah může na první pohled působit stejně důvěryhodně jako seriózní zprávy.

Jak ukazují novější poznatky, spojitost mezi věkem a šířením dezinformací není tak jednoduchá, jak se dříve myslelo. Zatímco starší generace mohou být náchylnější ke sdílení zavádějících informací kvůli odlišným normám mediální důvěry a nižší znalosti algoritmického fungování (Guess et al., 2019). U lidí do 35 let nejsou hlavním problémem algoritmy, ale sociální a psychologické faktory. Studie naznačují, že mladší lidé šíří dezinformace častěji kvůli sociálnímu tlaku, strachu že o něco přijdou, touze po zábavě nebo prostému krácení času (Adaji, 2023).

Dezinformace se šíří podobně jako zboží v logistickém řetězci. Stejně jako produkty putují přes distribuční sítě, i falešné informace se dostávají k lidem efektivními kanály. Uzavřené skupiny na Facebooku, šifrované chaty nebo řetězové e-maily tvoří prostředí, kde se obsah šíří bez jakékoli kontroly. To, co vzbuzuje silné emoce, má pak mnohem větší šanci šířit se dál, bez ohledu na to, jestli je to postavené na faktech.

Ve střední Evropě funguje ruská propaganda mimořádně účinně právě proto, že dokáže využít místní historickou zkušenost. Druhá světová válka má v českém a slovenském kolektivním vědomí centrální místo, s jasnými morálními kategoriemi oběti, agresora a osvobození.

Označování Ukrajiny za „nacistickou“ má vyvolat historické asociace a spustit silné emoce. Nespoléhá se na faktickou přesnost, ale na emocionální odezvu. Ve chvíli, kdy narativ působí jako „jasné dobro proti zlu“, fakta mají mnohem menší šanci proniknout.

Osobní útoky na ukrajinské vedení, včetně prezidenta Zelenského, fungují podobně. Jejich hlavním cílem je zpochybnit autoritu a vytvořit prostor pro cynismus a morální odstup. Zvlášť v období nejistoty lidé snáze věří emocionálně nabitým dezinformacím než informacím podloženým důkazy (Altay et al., 2023).

Důležitým, ale často přehlíženým faktorem zranitelnosti vůči dezinformacím je lidská potřeba sounáležitosti. Tyto komunity lidem dávají pocit, že někam patří, že mají hodnotu a že „vidí věci správně“. Sdílení „skrytých pravd“ se pak stává společenským gestem, ne ověřitelným tvrzením otevřeným korekci. (Vidgen et al., 2021)

Je důležité si uvědomit, že mnoho lidí zapojených do proruských narativů nejsou ideologičtí extremisté. Nostalgie po minulém režimu často neznamená touhu po autoritářství, ale spíš vzpomínku na předvídatelnější svět. Minulost působí jednodušeji hlavně proto, že nabízela méně volby, a tím i méně osobní zodpovědnosti.

Právě tento pocit informační válka záměrně využívá: demokracie je líčena jako chaos, autoritářství jako návrat k pořádku. Tento obraz emocionálně oslovuje i ty, kdo by jinak diktaturu jednoznačně odmítli.

Pokud lidé nemluví cizími jazyky a nemají kontakt s jinými kulturami, jejich pohled na svět bývá přirozeně užší. Ti, kteří se spoléhají převážně na jednojazyčné nebo domácí zdroje, se setkávají s menším počtem protichůdných pohledů a jsou náchylnější k vlivu opakujících se tvrzení.

Studie naznačují, že vícejazyčnost a mezinárodní zkušenosti zvyšují toleranci k nejistotě a snižují potřebu černobílých výkladů. Tam, kde taková zkušenost chybí, získávají jednoduché příběhy větší přesvědčivost, zejména pokud rezonují s lokální nespokojeností nebo historickými obavami.

Tato situace nevypovídá o intelektuálních schopnostech, ale o tom, jaké informace má člověk k dispozici.

Informační válka si neklade za cíl přesvědčit jednotlivce, aby přijali jednu konkrétní nepravdu. Jejím strategickým cílem je rozkládat důvěru, tříštit společenskou soudržnost a přiživovat existující křivdy prostřednictvím emocionálně nabitých narativů, které už v dané společnosti rezonují.

Lidé, kteří sdílejí dezinformace, nejsou automaticky „na straně útočníka“, jsou to oběti informační války. Nálepkování těchto lidí vede k větší zatvrzelosti a menší ochotě cokoli přehodnotit. Pokud chceme reagovat eticky a smysluplně, musíme zranitelnost chápat jako lidský stav, nikoli jako osobní selhání. (Vidgen et al., 2021)

Dezinformacím se daří tam, kde panuje nejistota, přehlcení a pocit, že nikdo nenaslouchá. Faktická korekce sama o sobě nestačí, pokud neřešíme příčiny. Potřebujeme posilovat mediální gramotnost, obnovovat důvěru v instituce a rozumět psychologickým dopadům nejistoty.

Posměch a obviňování jsou kontraproduktivní. Demokratická odolnost se buduje tím, že chápeme, proč určité narativy rezonují, ne tím, že odsuzujeme ty, kdo jim uvěřili. V našem regionu to znamená přestat z historických křivd dělat politické nástroje a nepoužívat je jako zbraně proti sobě navzájem.

Adaji, I. (2023). Age differences in the spread of misinformation online. European Conference on Social Media, 10(1), 12-19. https://doi.org/10.34190/ecsm.10.1.1156

Altay, S., Berriche, M., Heuer, H., Farkas, J., & Rathje, S. (2023). A survey of expert views on misinformation: Definitions, determinants, solutions, and future of the field. Harvard Kennedy School Misinformation Review. https://misinforeview.hks.harvard.edu/article/a-survey-of-expert-views-on-misinformation-definitions-determinants-solutions-and-future-of-the-field/

Guess, A., Nagler, J., & Tucker, J. (2019). Less than you think: Prevalence and predictors of fake news dissemination on Facebook. Science Advances, 5(1). https://doi.org/10.1126/sciadv.aau4586

Nash, V., Yasseri, T., & Camargo, C. (2019, October 29). Oxford Internet Institute – written evidence (DAD0060). UK Parliament Committees. https://committees.parliament.uk/writtenevidence/105712/html/

Vidgen, B., Taylor, H., Pantazi, M., Anastasiou, Z., Inkster, B., & Margetts, H. (2021). Understanding vulnerability to online misinformation. The Alan Turing Institute.. https://docs.google.com/document/d/1W51zwj1G6MsiXQLSj2rzK6Uihj7z466BZvwpa0BDvbE/edit?tab=t.0#heading=h.tfdsa86h2wmv

Wang, T., & Yu, W. (2022). Alternative sources use and misinformation exposure and susceptibility: The curvilinear moderation effects of socioeconomic status. Telematics and Informatics, 70, 101819. https://doi.org/10.1016/j.tele.2022.101819

Williams, S. N., & Van der Linden, S. (2025). The social determinants of misinformation. BMJ, r782. https://doi.org/10.1136/bmj.r782