Ruský neofašismus: Jak Kreml udělal z antifašismu zbraň informační války.

Souhrn

Když Rusko v roce 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, mnoho akademiků a komentátorů znovu začalo diskutovat o tom, jaký typ režimu dnes v Rusku vlastně vládne – zda ho lze stále chápat jako „pouze“ autoritářský, nebo už jako formu neofašismu. Zároveň přibývá studií, které zkoumají, jak funguje ruská informační válka a jak mění vnímání reality u lidí v samotném Rusku i v zahraničí. V tomto přehledu literatury se zaměřuji na to, jak různí autoři definují ruský neofašismus, jak Kreml používá dějiny a takzvaný „antifašismus“ ve státní propagandě a co říká empirický výzkum o dopadech ruské dezinformační kampaně na různé publika.

S využitím více než patnácti odborných zdrojů, včetně kvalitativních případových studií a kvantitativních mediálních analýz, tvrdím, že dnešní Rusko kombinuje imperiální nostalgii, etnický nacionalismus a silnou kontrolu médií způsobem, který se velmi blíží tomu, co dřívější teorie popisují jako fašistickou nebo vysoce autoritářskou politiku. Současně ruská státní média a představitelé rutinně označují Ukrajinu a širší Západ za „fašistické“, čímž proměňují historickou paměť druhé světové války v flexibilní nástroj propagandy. Podle empirických studií o televizi Russia Today (RT), dalších státních médiích a sociálních sítích se ruské dezinformační taktiky soustředí spíše na vyvolávání pochybností, zmatku a cynismu vůči demokratickým institucím než na přesvědčování lidí o jedné jasné „pravdě“. Celkově literatura naznačuje, že ruský neofašismus a informační válka nejdou od sebe oddělit, protože ideologický projekt režimu závisí na nepřetržité snaze znovu definovat, kdo je „fašista“ a kdo „oběť“ – jak uvnitř Ruska, tak napříč liberálním mezinárodním řádem.

Od anexe Krymu v roce 2014 – a zejména po plnohodnotné invazi na Ukrajinu v únoru 2022 – ruské vedení stále opakuje, že jeho vojenské akce jsou bojem proti „nacismu“ a pokračováním sovětského antifašistického odkazu. Slovo „denacifikace“ se používá tak často, že se z něj prakticky stal slogan války. Současně však řada badatelů tvrdí, že dnešní ruský režim sám vykazuje výrazné neofašistické, či hybridně autoritářské rysy: kult osobnosti vůdce, glorifikaci násilí a mytický příběh ohroženého impéria, které se musí za každou cenu bránit (Epstein, 2022; Umland, 2002). Tento paradox – stát, který jiné označuje za fašistické, zatímco se sám chová velmi podobně – stojí v centru současných debat o ruské politice a informační válce.

Pojem „neofašismus“ seriózní autoři nepoužívají pouze jako nadávku. Klasická fašistická hnutí se vyznačovala extrémním ultranacionalismem, uctíváním národa a kultem vůdce, odmítáním liberální demokracie, potlačováním svobody tisku a projevu a systematickým násilím vůči skutečným i domnělým nepřátelům. Současní autoři jako Stanley (2018), Snyder (2018) a Applebaum (2020) ukazují, že není potřeba přesná kopie 30. let, aby vzniklo něco, co se chová velmi podobně. V jejich pojetí není fašismus primárně o uniformách a symbolech, ale o vzorcích: trvalém pocitu ohrožení, politické kultuře postavené na strachu a ressentimentu a systematické dehumanizaci oponentů. Neofašismus pak lze chápat jako moderní obnovu těchto základních mechanismů, přizpůsobenou dnešnímu mediálnímu prostředí a právnímu rámce, ve kterém volby a instituce formálně existují, ale postupně ztrácejí skutečnou pluralitu a odpovědnost (Applebaum, 2020; Snyder, 2018; Stanley, 2018).

Podle novějších studií o Rusku není kremelská ideologie jednotným doktrinálním systémem, ale spíše směsí více prvků. Autoři zdůrazňují, že Rusko spojuje nostalgii po impériu s rétorikou „tradičních hodnot“ a pravoslavným rámováním, v němž se prezentuje jako oběť útoku zkaženého a morálně vyprázdněného Západu (Benussi, 2024; Strycharz, 2024). Státní televize, oficiální tisk a širší on-line ekosystém – včetně trollích farem a loajálních influencerů – tento narativ neustále opakují. V něm vystupuje Rusko jako ochránce „pravdy“ a „normality“, zaměřené na rodinu a konzervativní hodnoty, zatímco Ukrajina a západní demokracie jsou vykreslovány jako „fašistické“, rusofobní a ovládané skrytými „globálními elitami“, údajně prosazovanou antirodinnou agendu (Gaufman, 2015; Hutchings a kol., 2024). Uvnitř Ruska tento příběh téměř vždy končí stejně: režim se prezentuje jako jediný aktér, který je schopen ochránit historickou pravdu a samotné přežití národa.

Z toho plyne, že porozumět ruskému neofašismu neznamená pouze číst ideologické texty či dějiny v abstrakci. Je nutné se zároveň podívat na informační válku, na konkrétní formy dezinformací a na to, jak opakovaná propagandistická sdělení dlouhodobě působí na emoce a myšlení lidí. Mnoho studií ruské informační války se soustředí na manipulační techniky: sledují činnost státem řízených účtů na sociálních sítích, zkoumají publikum televize RT a kódují mediální pokrytí války. Tyto práce vysvětlují, jak se narativy šíří a kdy jsou méně či více účinné (Aguerri a kol., 2024; Oleinik & Paniotto, 2024; Vériter, 2025). Výzkumy kritické mediální gramotnosti ale upozorňují, že zranitelnost vůči dezinformacím souvisí také s identitou jednotlivce, jeho mediálními návyky a vzděláním (Wright a kol., 2023).

Tyto debaty nejsou jen akademickou hrou. Ruský aparát informační války se už roky zaměřuje na evropské a americké společnosti, jejich volby i širší politické prostředí (Hutchings a kol., 2024). Je proto důležité pochopit, jak tyto kampaně realitu představují a jak na ně reaguje veřejnost – právě z toho vychází demokratická odpověď. Pokud demokracie reagují hrubými nástroji, které samy připomínají autoritářské metody, například plošnou cenzurou nebo tvrdou kontrolou informací, riskují, že podkopou vlastní hodnoty. Lepší porozumění ruskému neofašismu a jeho informačním taktikám může pomoci politikům, novinářům, pedagogům i občanům promyšleněji rozhodovat o sankcích, regulaci platforem, zákazech médií i dlouhodobých vzdělávacích strategiích.

Tato práce je přehledem literatury, který propojuje dosavadní výzkum ruského neofašismu, propagandy a veřejné psychologie. Zaměřuji se zejména na texty, jež spojují teoretickou debatu s empirickými daty – od kvalitativních diskurzivních analýz až po kvantitativní studium mediálního obsahu a chování publika. Cílem není ukončit spor o to, zda je dnešní Rusko „plně“ fašistické, nebo „jen“ autoritářské, ale syntetizovat poznatky o vztahu mezi ideologií, manipulací dějin a informační válkou v ruském případě a ukázat, jak tyto linie drží pohromadě.

Cíl výzkumu a výzkumné otázky

Účelem tohoto přehledu je syntetizovat současný výzkum ruského neofašismu a informační války a pochopit, jak se v kontextu ruské války proti Ukrajině a konfrontace s liberálním mezinárodním řádem prolínají ideologie, propaganda a veřejná psychologie. Místo abych tyto oblasti zkoumal odděleně, zaměřuji se na to, jak se v praxi vzájemně posilují: jak určitý způsob mluvení o dějinách a nepřátelích vyžaduje konkrétní informační taktiky a jak tyto taktiky zpětně stabilizují se obraz režimu.

V širší oblasti výzkumu stále existují neshody ohledně toho, jak ruský systém označovat, co přesně je „dezinformace“ a jaký dopad tyto kampaně ve skutečnosti mají na běžné lidi. Někteří autoři pracují s pojmy jako fašismus, hybridní válka nebo informační chaos, jiní detailně analyzují konkrétní případy – například RT, oslavy Dne vítězství nebo on-line kampaně. Slučováním těchto přístupů se tento přehled snaží ukázat, kde se autoři shodují, kde se rozcházejí a kde jsou důkazy omezené nebo nejednoznačné.

Přehled literatury

Tuto práci vedou tři výzkumné otázky:

Výzkumná otázka 1:

Jak současní badatelé pojímají ruský neofašismus a jeho vztah k dřívějším fašistickým a imperiálním tradicím?

Výzkumná otázka 2:

Jak ruský stát využívá historickou paměť a jazyk „antifašismu“ ve své propagandě a dezinformačních kampaních?

Výzkumná otázka 3:

Co ukazují empirické studie o dopadech ruské informační války a státem řízených médií na publikum uvnitř Ruska i v zahraničí?

Dohromady tyto otázky propojují abstraktní debatu o typu režimu a ideologii s konkrétním materiálem, se kterým badatelé pracují – mediálním obsahem, veřejnými rituály, politickými rozhodnutími a chováním publika. VO1 se zaměřuje na popis povahy režimu a jeho ideologické logiky. VO2 se soustředí na konkrétní narativní techniky, zejména manipulaci s pamětí druhé světové války a s ‚antifašistickou‘ rétorikou“, které převádějí ideologii do každodenní propagandy. VO3 se zabývá empirickými výsledky týkajícími se účinků těchto sdělení na různá publika. Přehled se tak neptá jen na to, „jaký režim“ v Rusku vládne, ale také jak se tento režim snaží dávat smysl světu pro vlastní občany i zahraniční publika a nakolik je v tom úspěšný.

Výzkumná otázka 1: Pojímání ruského neofašismu

V této práci používám pojmy fašismus a neofašismus v poměrně úzkém významu. Navazuji na Paxtona, který chápe fašismus jako typ politiky vystavěný na příběhu národního ponížení a úpadku, na příslibu národního znovuzrození, na kultu jednoty a silného vůdce a na ochotě využít organizované násilí a odstranění právních zábran k „očištění“ společnosti od vnitřních i vnějších nepřátel (Paxton, 2004). Neofašismus pak označuje poválečná hnutí a režimy, které tyto základní prvky recyklují: extrémní ultranacionalismus, odpor k liberální demokracii a progresivním hnutím, kult silného vůdce, tvrdě protiimigrační postoje a ochotu k politickému násilí – vše přizpůsobené novému mediálnímu a geopolitickému kontextu (Laqueur, 1996). V ruském případě je to důležité, protože státní rétorika permanentně mluví o „fašistech“ a „antifašismu“ v situaci, kdy se seriózní badatelé snaží rozhodnout, zda dnešní režim těmto definicím sám odpovídá.

Jedna část literatury se soustředí na základní otázku, jak současný ruský režim vůbec pojmenovat a zda je nálepka „fašistický“ přiměřená. Umland (2002) shrnuje různé definice fašismu v západní i ruské debatě a varuje, že se z pojmu v postsovětské politice často stala levná nadávka. Tvrdí, že „fašismus“ bychom měli vyhrazovat pro hnutí a režimy, které jasně spojují radikální nacionalismus, silný antiliberalismus a organizované politické násilí směřující k přebudování společnosti. Ve svých aplikacích těchto kritérií na ruské politiky, jako je Vladimir Žirinovskij, ukazuje, jak někteří aktéři propojují extrémně nacionalistickou rétoriku s fungováním v autoritářském, ale formálně volebním systému.

Epstein (2022) jde dál a popisuje současný režim jako „schizofrenní fašismus“. Podle něj režim nahlas popírá, že by byl fašistický, a obviňuje z fašismu každého kolem, zatímco uvnitř země používá mnoho klasických fašistických prvků: kult vůdce, militarizovaný jazyk a ostré dělení světa na „čisté“ přátele a naprosto zkažené nepřátele. Epstein spojuje tento vzorec s dlouhodobými prvky ruského politického myšlení, v němž velké mesiášské ideje o zvláštním poslání Ruska koexistují s hlubokým pocitem ponížení a oběti. Neustálé přepínání mezi rolí oběti a mstitele podle něj není náhoda, ale nástroj moci.

Benussi (2024) volí jiný termín a označuje současný systém za „imperismus“. Tvrdí, že dnešní Rusko stále uvažuje a jedná jako impérium: sousední státy chápe jako přirozené sféry vlivu, které je třeba kontrolovat, nikoli jako plně suverénní aktéry. Tento imperiální rámec není totožný s klasickým fašismem, ale v mnohém se překrývá. Oba spoléhají na nostalgii po údajně slavné minulosti, předpokládají hierarchii mezi „vyššími“ a „nižšími“ civilizacemi a jen málo respektují rovnou suverenitu menších států. Z tohoto pohledu vypadá ruský neofašismus jako pozdně imperiální projekt, který přebírá fašistickou estetiku a metody, ale navazuje na mnohem starší imperiální vzorce.

Širší práce o fašismu a autoritářství pomáhají ruský případ zasadit do kontextu. Stanley (2018) mluví o „fašistické politice“ jako o stylu, který silně stojí na propagandě, narativech oběti a útocích na samotnou představu sdílené pravdy, aby vytvořil trvalý konflikt „my“ proti „nim“. Snyder (2018) tvrdí, že ruské elity přijaly narativ civilizačního střetu, ve kterém Rusko brání „tradiční hodnoty“ proti údajně slabému liberálnímu Západu. Applebaum (2020) ukazuje, jak mediální osobnosti a intelektuálové v několika zemích, včetně Ruska, pomohli udělat z konspiračního myšlení a hostility k pluralismu něco respektabilního. Nikdo z těchto autorů netvrdí, že by Rusko bylo přesnou kopií meziválečných fašistických režimů, ale všichni zdůrazňují vzorce, které jsou v ruském kontextu zjevné – démonizaci menšin, permanentní krizovou rétoriku a mobilizaci strachu.

Více autorů vyzdvihuje Alexandra Dugina jako jednoho z ideologů, kteří propojují ruskou zahraniční politiku, imperiální nostalgii a neofašistické motivy. Jeho verze neo-eurasianismu prezentuje Rusko jako jádro samostatné „civilizace“ v permanentním střetu s liberálním Západem, kde Ukrajina není jen soused, ale frontová linie, která nesmí „odplout“ směrem k Evropě (Ingram, 2001). Studie jeho textů ukazují, nakolik čerpá z meziválečných konzervativně revolučních a fašistických myslitelů a volá po přísně hierarchickém světě soupeřících civilizačních bloků, ve kterém odmítá univerzální lidská práva (Ingram, 2001; Laruelle, 2015).

Ačkoli Dugin není jediným člověkem ovlivňujícím kremelskou politiku, jeho teorie dobře zapadají do širší sítě krajně pravicových a imperiálních intelektuálů. Mnozí z nich mluví o „tradičních hodnotách“, o obklíčení nepřáteli a o údajném nutném „zneutralizování nacistického režimu v Kyjevě“ jazykem, který se následně objevuje v oficiální rétorice (Guerra, 2024).

Někteří autoři jsou naopak při používání pojmu „fašismus“ zdrženlivější. Wegren a Slider (2025) se ptají, zda se Rusko nevrací spíše k totalitarismu. Na základě analýzy soutěže elit, rozmanitosti médií a úrovně represe tvrdí, že systém je mnohem centralizovanější a tvrdší než na počátku 2000. let, ale přesto si zachovává úzkou formu řízeného pluralismu a není zcela uzavřeným jednopartijním režimem. Podobně Strycharz (2024) popisuje ruskou zahraniční politiku jako „řízený pluralismus“, v němž Kreml připouští několik různých hlasů, jen dokud zůstávají v mantinelech vytyčených vedením. Z tohoto pohledu vypadá režim jako hybrid: silný autoritářský kontrolní systém kombinovaný s volbami a pečlivě inscenovanou rozmanitostí, nikoli jako jednoduchá kopie 30. let.

Tyto akademické debaty se postupně promítají i do delších populárních formátů. Příkladem je dokumentární video Kings and Generals z roku 2023, které prochází známé definice fašismu u Nolteho, Gentileho, Paxtona, Eca a dalších a ptá se, kolik z těchto znaků dnes splňuje Rusko (Kings and Generals, 2023). S využitím prací autorek jako Marlene Laruelle, Ilyi Budrajtskise nebo Jade McGlynn dospívá k závěru, že Rusko je nejvhodnější chápat jako tvrdý autoritářský systém procházející procesem „fašizace“, nikoli jako doslovnou reprízu meziválečných režimů. Přestože nejde o recenzovaný zdroj, ukazuje, jak akademická debata o pojmech formuje uvažování širší veřejnosti.

Pokud tyto autory dáme dohromady, objevuje se jasný vzorec. Názory na to, zda Rusko označovat jako fašistické, neofašistické, imperiální nebo totalitární, se liší, ale většina badatelů se shoduje, že systém je extrémně neliberální, soustředěný kolem silného vůdce a udržovaný narativy existenčního ohrožení. Spor se vede méně o to, zda je režim nebezpečný, a více o tom, který historický pojem nejlépe vystihuje směs starých imperiálních návyků a moderní autoritářské populistické politiky.

Výzkumná otázka 2: Historická paměť, „antifašismus“ a propagandistické narativy

Druhá část literatury zkoumá, jak ruský stát používá jazyk „antifašismu“ a paměť druhé světové války k legitimizaci své politiky a násilí. Gaufman (2015) mluví o fenoménu „druhá světová válka 2.0“, jímž popisuje, jak ruská digitální média recyklují staré symboly, slogany a příběhy z Velké vlastenecké války. V této aktualizované verzi jsou aktivisté Euromajdanu a poválečná ukrajinská vláda zobrazováni jako pokračovatelé nacistických kolaborantů, zatímco Rusko opět hraje roli země, která „zachraňuje Evropu“ před fašismem. Válka není představována jako nový konflikt s vlastními příčinami, ale jako přímé pokračování roku 1945, což kompromis staví do pozice téměř morální zrady.

Pakhomova (2024) analyzuje oslavy Dne vítězství jako pečlivě zrežírované performace vlastenectví. Při rozboru oficiálních ceremonií a projevů ukazuje, že pojem „fašista“ je extrémně pružný: podle aktuální potřeby lze takto označit Ukrajinu, NATO, domácí opozici i nevládní organizace. Zasazením antifašismu do emocionálně nabitých rituálů podporuje stát vnímání současných sporů jako jednoznačných morálních dilemat, v nichž je Rusko vždy na straně míru a pravdy a jeho odpůrci jsou automaticky propojeni s fašismem.

Tabarovsky (2024) se soustředí na antisemitské sdělení v Putinově válce a ukazuje, že velká část těchto motivů je recyklovaný materiál. Staré sovětské konspirační narativy a antisemitské narážky jsou „vyčištěny“ a nasměrovány na nové cíle, jako jsou liberální NGO, západní lídři nebo samotná Ukrajina. Navenek Kreml prohlašuje, že bojuje proti nacismu a antisemitismu, v praxi ale často toleruje narativy, které obviňují „sionisty“ nebo vágní globální „židovské elity“ z řady problémů. Tento rozpor mezi oficiální linií a tolerovanou propagandou zapadá do Epsteinova konceptu „schizofrenního fašismu“, v němž režim halasně odsuzuje fašismus a zároveň využívá jeho vlastní jazyk oběti a obětního beránka.

Další autoři se zabývají tím, jak ruská sdělení fungují v západním mediálním prostředí. Hutchings a kol. (2024) popisují televizi RT jako „populistického vyvrhele“ v rámci liberální mediální scény. Na základě institucionální historie, rozhovorů s diváky a analýz obsahu docházejí k závěru, že RT není jen „hlasem Kremlu“, ale aktivně hledá slabá místa již existující v západních společnostech – například frustraci z korupce, ekonomické nerovnosti nebo předchozích selhání zahraniční politiky – a tvrdě na ně tlačí. Dezinformace tak nevzniká pouze jako jednosměrné vysílání z Moskvy, ale spoluutváří se spolu s částmi západního publika, které se již cítí naštvané, ignorované nebo zrazené.

Vériter (2025) sleduje, jak Evropská unie postupně začala rámovat ruskou dezinformaci jako společnou bezpečnostní hrozbu, a jak tato změna rámce legitimizovala zákaz RT a Sputniku. Pomocí kvalitativní analýzy projevů, politických dokumentů a debat ukazuje, že EU přešla od vnímání dezinformací jako nepříjemnosti k chápání jako reálného rizika pro demokratickou stabilitu, zejména po invazi v roce 2022. Jakmile k tomuto posunu došlo, stala se plošná unijní blokace těchto médií politicky prosaditelnou. Autorka zároveň zdůrazňuje, že tyto reakce jsou pevně zakořeněny v bezpečnostních narativech a identitě EU – nejde jen o technickou reakci na „riziko“.

Investigativní novinářství dodává těmto akademickým argumentům konkrétní historický rámec. V dokumentu z roku 2022 ukazuje Danylo Mokryk, jak sovětské a později ruské vedení opakovaně nálepkovalo své odpůrce jako „fašisty“ nebo „nacisty“, kdykoli potřebovalo zdiskreditovat povstání nebo ospravedlnit intervenci – od korejské války přes Maďarsko 1956, Prahu 1968, baltské hnutí za nezávislost a Gruzii 2008 až po dnešní Ukrajinu (Bihus.Info, 2022). V československém případě sovětská média a propagandistické filmy útočily na Klub 231, sdružení bývalých politických vězňů, a vykreslovaly jeho členy jako fašisty nebo potenciální nacistické kolaboranty, přestože šlo o lidi, kteří sami trpěli pod komunistickým režimem. Dokument ukazuje, jak se téměř identické fráze a obrazy recyklují napříč desetiletími a konflikty, jako „rozbitá gramofonová deska“ antifašistické rétoriky, kterou lze nasadit na jakoukoli situaci. Mokryk jde ještě dál a spojuje tento recyklovaný jazyk „antifašismu“ s otevřeně genocidními výroky ruských představitelů před a během invaze v roce 2022. Využívá přitom koncept „obvinění v zrcadle“ z výzkumu genocid, kdy pachatel obviňuje oběť přesně z těch zločinů, které sám plánuje spáchat, aby následné masové násilí vypadalo jako obrana.

Souhrnně tyto studie naznačují, že ruské „antifašistické“ narativy jsou mnohem méně o historické přesnosti a mnohem více o flexibilním storytellingu. Režim selektivně vybírá prvky paměti druhé světové války, sovětský antinacistický jazyk a starší antisemitské mýty a skládá z nich nové příběhy o aktuálních nepřátelích. Západní instituce mezitím vytvářejí vlastní příběhy o zranitelnosti, hybridních hrozbách a informační válce – a tyto narativy používají k ospravedlnění zákazů a regulací, čímž otevírají složité otázky svobody slova a demokracie. Výsledkem je diskurzivní konflikt, v němž obě strany tvrdí, že brání demokracii a antifašistické hodnoty, a zároveň obviňují druhou stranu z propagandy.

Výzkumný cíl č. 3: Empirické poznatky o informační válce a dopadu na publikum

Třetí blok studií se ptá, co lze o ruské informační válce a jejím dopadu na různá publika skutečně změřit. Oleinik a Paniotto (2024) propojují data z veřejného mínění s komparativní obsahovou analýzou projevů politických lídrů a mediálního pokrytí války v Rusku, na Ukrajině a v několika západních státech. Ukazují, že základní narativy Putina a Zelenského o Donbasu, okupaci a „fašismu“ se v ruských a ukrajinských médiích poměrně věrně reprodukují. Následně zkoumají, která média jsou nejúspěšnější při ovlivňování postojů veřejnosti k územním ústupkům. Z jejich výsledků vyplývá, že propaganda není izolovaný jev – její účinnost závisí na širším mediálním prostředí a na tom, nakolik se oficiální příběh shoduje s identitou a zkušenostmi lidí (Oleinik & Paniotto, 2024).

Aguerri a kol. (2024) sledují, co se stalo poté, co Twitter zavedl označení „Russia state-affiliated media“ u vybraných účtů. Dlouhodobě monitorují devadesát takto označených účtů a porovnávají engagement před a po zavedení štítků. Po označení sledovanost a interakce znatelně klesají, což naznačuje, že i relativně jednoduchý nástroj platformy může omezit dosah státem podporovaného obsahu. Autoři zároveň upozorňují, že označování není všelék, ale ukazují, že design platformy hraje v šíření propagandy významnou roli.

Zilinsky a kol. (2024) využívají rozsáhlý dotazník v 19 zemích, realizovaný dva měsíce po začátku plnohodnotné invaze, a ptají se, kolik lidí skutečně věří klíčovým ruským narativům – například že USA financují biolaboratoře na Ukrajině nebo že zemi řídí neonacisté. Ukazují, že přijetí těchto příběhů je stabilněji a silněji spojeno s konspiračním způsobem myšlení než s konkrétní mediální dietou. Sociální sítě (Facebook, YouTube, TikTok) sice v některých zemích víceméně zvyšují pravděpodobnost víry v ruské narativy, ale hlavním faktorem je samotná konspirační dispozice. Většina lidí ruské narativy odmítá, ale existují významné menšiny, které jim věří – a ty jsou nadměrně zastoupeny právě mezi konspirativně smýšlejícími. To podporuje tezi, že dezinformace fungují nejlépe tehdy, když posilují již existující postoje, spíše než by vytvářely zcela nové.

Baumann (2020) používá kvalitativní komparativní diskurzivní analýzu německých a ruských novin, aby zjistil, jak je samotný pojem „informační válka“ rámován. Při analýze 130 německých a 59 ruských článků nachází zrcadlový obraz: obě strany se vykreslují jako oběti propagandy té druhé. Německá média zdůrazňují ruskou dezinformaci a hybridní hrozby, zatímco ruská média mluví o západních „informačních útocích“ a pokrytectví. Toto zrcadlové oběťovství posiluje myšlení „my proti nim“ a nechává jen málo prostoru pro sdílená fakta nebo otevřený dialog.

Jiní autoři se soustředí na možnosti odporu. Wright a kol. (2023) se pokoušejí nastínit, jak by mohla vypadat skutečně smysluplná kritická mediální gramotnost v prostředí zaplaveném dezinformacemi. Podle nich nestačí učit lidi pouze ověřovat jednotlivá tvrzení. Občané by měli rozumět tomu, kdo vlastní konkrétní média, jak algoritmy platforem filtrují a řadí obsah a jak jejich emoce a identita ovlivňují, která sdělení jim „sedí“. Článek se nezabývá výlučně Ruskem, ale nabízí rámec, který pomáhá vysvětlit, proč jsou některé skupiny vůči ruským narativům vnímavější než jiné a proč základní „hygienická“ doporučení sama o sobě odolnost společnosti nevytvoří.

Při pohledu na tyto studie se zdá, že ruská dezinformace je silná, ale ne všemocná. Kreml má doma obrovskou moc, protože ovládá hlavní televize, bezpečnostní aparát i armádu a opírá se o hluboko zakořeněnou paměť vítězství ve druhé světové válce a obraz „zkaženého Západu“. V otevřenějších prostředích však mohou pravidla platforem, nezávislá žurnalistika a mediální vzdělávání způsobit, že státem řízený obsah působí méně důvěryhodně a je méně populární. Dezinformace tak nevypadá jako magická jednosměrná zbraň, ale spíše jako trvalý zápas mezi propagandisty, platformami, regulátory a občany, v němž se všichni aktéři postupně učí a přizpůsobují.

Přehled literatury ukazuje, že debata o ruském neofašismu a informační válce není jen o výběru „správného“ štítku pro režim. Nejde o několik zavádějících příspěvků na sociálních sítích, ale o široký politický systém, v němž se ideje, historické emoce a komunikační praktiky navzájem posilují, aby vyprávěly stejný základní příběh. Autoři jako Umland (2002), Epstein (2022) a Benussi (2024) ukazují, že dnešní Rusko kombinuje prvky fašismu, pozdního imperialismu a řízeného autoritářství. I ti, kteří jsou k pojmu fašismus opatrnější, se většinou shodují, že systém je hluboce neliberální, soustředěný kolem personalizovaného vůdce a udržovaný narativy permanentního ohrožení a ponížení (Strycharz, 2024; Wegren & Slider, 2025).

V literatuře se zároveň objevuje tragická historická ironie. Sovětský svaz – a zejména obyvatelstvo dnešního Ruska a Ukrajiny – neslo obrovské utrpení pod původní nacistickou okupací a paměť této traumatické zkušenosti je dodnes jedním z hlavních zdrojů legitimity ruského státu. Mnohé vzorce popsané v této práci – mytologizované dějiny, dehumanizující jazyk o nepřátelích, výzvy k „očistným“ válkám a otevřená snaha vymazat ukrajinskou státnost – se však nápadně podobají právě těm fašistickým a genocidním politikám, proti nimž se Rusko údajně staví. Režim tak nejen používá paměť druhé světové války, respektive Velké vlastenecké války, jako zbraň proti sousedům, ale zároveň postupně vyprázdňuje samotný morální obsah pojmu „antifašismus“.

Studie Gaufman (2015), Pakhomové (2024) a Tabarovského (2024) detailně ukazují, jak propagandistická práce s dějinami umožňuje Kremlu proměnit téměř jakýkoli domácí či zahraniční problém v další „moment roku 1945“. Režim tím zjednodušuje komplexní politické konflikty do černobílého střetu dobra se zlem, v němž je násilí proti označeným nepřátelům prezentováno jako obranné a morálně nutné – ať už jsou těmito nepřáteli Ukrajinci, domácí opozice nebo západní demokracie. Hutchings a kol. (2024), Baumann (2020) a Mokryk (Bihus.Info, 2022) zároveň ukazují, že tato vyprávění nevznikají ve vakuu: jsou součástí širšího zápasu, ve kterém se Rusko i Západ vzájemně obviňují z propagandy a informační války a přitom používají stejné pojmy „fašista“ či „nacista“ pro označení protistrany.

Empirické studie mediálního obsahu a publika tento obraz dále komplikují. V Rusku, kde stát kontroluje hlavní televizní kanály a kde kritici režimu mohou čelit represím, může mít propaganda dlouhotrvající účinek na postoje obyvatel (Oleinik & Paniotto, 2024). V otevřenějších společnostech je situace méně jednoznačná. Zilinsky a kol. (2024) ukazují, že dezinformace může i bez přesvědčení o oficiálním příběhu narušovat důvěru v demokracii a instituce. Aguerri a kol. (2024) dokládají, že i relativně jednoduché nástroje platforem, jako je označování státem řízených médií, mohou viditelnost propagandistického obsahu výrazně snížit. Wright a kol. (2023) pak tvrdí, že dlouhodobá odolnost závisí na rozvoji kritické mediální gramotnosti – tedy schopnosti rozumět tomu, jak a proč je informace produkována – a nelze ji nahradit jen krátkodobými zásahy.

Pro demokracie, které se snaží s těmito výzvami vypořádat, z literatury vyplývají minimálně dvě hlavní poučení. Za prvé, je nutné mluvit otevřeně a přesně o neofašistických a antisemitských prvcích v ruské ideologii, aniž by se pojem „fašismus“ sám stal vyprázdněnou nadávkou. Pokud všechno označíme za fašismus, slovo ztratí analytickou i morální sílu. Pečlivá historická a konceptuální práce, jakou odvádějí například Umland (2002), Stanley (2018) nebo Snyder (2018), pomáhá udržet debatu v rovině argumentů, nikoliv propagandistických hesel. Za druhé, reakce na ruskou dezinformaci musí vyvažovat bezpečnost a svobodu. V některých situacích – například během otevřené války – mohou být zákazy a regulace, jako ty popsané Vériterovou (2025), nezbytné. Z dlouhodobého hlediska však nemohou nést veškerou zátěž. Trvalá odolnost vyžaduje kombinaci nezávislých médií, otevřených institucí a občanů zvyklých kriticky číst informace.

Současná literatura také naznačuje řadu směrů pro další výzkum. Jednou z velkých mezer je pochopení toho, jak se ruské narativy přizpůsobují různým regionům, obzvlášť v globálním Jihu nebo v některých západních komunitách. Otevřená zůstává i otázka, které konkrétní vzdělávací metody a programy mediální gramotnosti skutečně mění chování, a nejen deklarované postoje. Někteří autoři poukazují na to, že politická psychologie a studia informačních toků se stále potkávají jen omezeně – stále přesně nerozumíme tomu, jak propaganda udržuje emoce, jako je stud, strach nebo nostalgie, v chodu celé měsíce či roky.

Souhrnně lze říci, že ruský neofašismus a informační válka představují trvalou výzvu pro liberální mezinárodní řád. Strategie režimu je založená na tom, že přesvědčí vlastní obyvatelstvo, že žije v obležené pevnosti, a zároveň dostatečně zmate nebo oslabí zahraniční publika, aby narušil fungování demokratických institucí a aliancí. Porozumět tomu, jak tento systém vyprávění funguje a kde naráží na své limity, není jen akademickým cvičením – je to součást obrany otevřených společností proti režimu, který vede válku nejen o území, ale stejně intenzivně i o významy pravdy, dějin a základních politických pojmů, jako jsou „fašismus“ a „demokracie“.

Aguerri, J. C., Santisteban, M., & Miró-Llinares, F. (2024). The fight against disinformation and its consequences: measuring the impact of „Russia state-affiliated media“ on Twitter. Crime Science: An Interdisciplinary Journal, 13(1). https://doi-org.umassglobal.idm.oclc.org/10.1186/s40163-024-00215-9

Applebaum, A. (2020). Twilight of democracy: The seductive lure of authoritarianism. Doubleday.

Baumann, M. A. (2020). Information warfare in mirror perspective: A comparative discourse analysis of German and Russian newspapers. Media, War & Conflict, 13(4), 431-452.

Benussi, M. (2024). Imperism and empire-thinking in contemporary Russia: Civilizational hierarchies after 2014. Europe-Asia Studies, 76(1), 1-24.

Bihus.Info. (2022, November 13). Fascists Everywhere! History of Kremlin's Murderous Lie From 1950 Until Today [Video]. YouTube. https://www.youtube.com/watch?v=y94mpJXiBR8&t=883s

Epstein, M. (2022). Schizophrenic fascism: On Russia’s war in Ukraine. Studies in East European Thought, 74(4), 475-481. https://doi-org.umassglobal.idm.oclc.org/10.1007/s11212-022-09487-w

Gaufman, E. (2015). World War II 2.0: Digital memory of fascism in Russia in the aftermath of Euromaidan in Ukraine. Journal of Regional Security, 10(1), 17-36. https://doi.org/10.11643/issn.2217-995×151spg48

Guerra, N. (2024). The Russian-Ukrainian war has shattered the European far right. The opposing influences of Steve Bannon and Aleksandr Dugin. European Politics and Society, 25(2), 421-439. https://doi-org.umassglobal.idm.oclc.org/10.1080/23745118.2023.2294842

Hutchings, S., Tolz, V., Chatterje-Doody, P., Crilley, R., & Gillespie, M. (2024). Media communication strategies in Putin’s Russia. Russia, Disinformation, and the Liberal Order, 27-49. https://doi.org/10.7591/cornell/9781501777639.003.0002

Ingram, A. (2001). Alexander Dugin: Geopolitics and Neo-fascism in post-Soviet Russia. Political Geography, 20(8), 1029-1051. https://doi.org/10.1016/s0962-6298(01)00043-9

Laqueur, W. (1996). Fascism: Past, present, future. Oxford University Press.

Laruelle, M. (2015). Dangerous liaisons. Eurasianism and the European Far Right, 1-32. https://doi.org/10.5040/9781666993691.ch-1

Oleinik, A., & Paniotto, V. (2024). Propaganda channels and their comparative effectiveness: The case of Russia’s war in Ukraine. International Sociology, 39(3), 217-240. https://doi.org/10.1177/02685809241232637

Pakhomova, E. (2024). Victory day in Russia: Performative patriotism and state discourse. Anthropology Today, 40(5), 14-18. https://doi-org.umassglobal.idm.oclc.org/10.1111/1467-8322.12914

Paxton, R. O. (2004). The anatomy of fascism. Alfred A. Knopf.

Snyder, T. (2018). The road to Unfreedom: Russia, Europe, America. Tim Duggan Books.

Stanley, J. (2018). How fascism works: The politics of us and them. Random House.

Strycharz, D. (2024). More than Putin: Managed pluralism in Russia's foreign policy. International Affairs, 100(2), 655-674. https://doi-org.umassglobal.idm.oclc.org/10.1093/ia/iiae005

Tabarovsky, I. (2024). Antisemitic Propaganda and Disinformation in Putin's War Against Democracies. The Wilson Quarterly, 48(2). https://www.wilsonquarterly.com/quarterly/understanding-russia/antisemitic-propaganda-and-disinformation-in-putins-war-against-democracies

Umland, A. (2002). Toward an uncivil society? Contextualizing the recent decline of extremely right-wing parties in Russia. Demokratizatsiya, 10(3), 362.

Vériter, S. L. (2025). The collective securitization of „disinformation“ and the EU’s ban on Russia Today and Sputnik. International Affairs, 101(5), 1853-1876. https://doi-org.umassglobal.idm.oclc.org/10.1093/ia/iiaf139

Wegren, S. K., & Slider, D. (2025). Has Russia Reverted to Totalitarianism? Demokratizatsiya, 33(1), 3-40. https://doi-org.umassglobal.idm.oclc.org/10.53483/ZWFA9561

Wright, R. R., Sandlin, J. A., & Burdick, J. (2023). What is critical media literacy in an age of disinformation? New Directions for Adult and Continuing Education, 2023(178), 11-25. https://doi-org.umassglobal.idm.oclc.org/10.1002/ace.20485

Zilinsky, J., Theocharis, Y., Pradel, F., Tulin, M., De Vreese, C., Aalberg, T., Cardenal, A. S., Corbu, N., Esser, F., Gehle, L., Halagiera, D., Hameleers, M., Hopmann, D. N., Koc-Michalska, K., Matthes, J., Schemer, C., Štětka, V., Strömbäck, J., Terren, L., & Splendore, S. (2024). Justifying an Invasion. When Is Disinformation Successful? Political Communication, 41(6), 965-986. https://doi-org.umassglobal.idm.oclc.org/10.1080/10584609.2024.2352483