Článek
Markéta Dobiášová má za sebou novinářskou práci, kterou by bylo nespravedlivé zpětně vymazat kvůli nesouhlasu s jejími dnešními texty. V Reportérech ČT působila od roku 2003 do roku 2020. Spolu s Anetou Snopovou získala Novinářskou cenu za rok 2014 za reportáž Černá díra zdravotnictví. Zabývaly se v ní podezřelými rozdíly v cenách nemocničních přístrojů. Její zájem o zdravotnictví, veřejné peníze a obchodní vztahy tedy nezačal covidem.
Po odchodu z ČT zamířila v roce 2020 do čela investigativního týmu CNN Prima News. Následovaly Seznam Zprávy, Reflex a spolupráce s Echem24. V říjnu 2022 vznikl její vlastní projekt inFakta. Změny zaměstnavatelů samy o sobě nevypovídají o kvalitě novinářské práce ani o politickém obratu. Zajímavější je, jak svůj odchod z velkých redakcí začala veřejně vysvětlovat.
V rozhovoru ze září 2022 pro Svědomí národa popisovala redakce jako prostředí, které během pandemie některé nepohodlné informace nechtělo zveřejňovat. „Novináři se přestali ptát,“ říkala. Sama přitom zdůrazňovala, že svou práci dělá pořád stejně a změnila se podle ní média. Doložit tak můžeme především její veřejný rozchod s velkými redakcemi a výraznou nedůvěru k jejich fungování. Pro jednoduchý příběh náhlého názorového obratu nám samotný profesní životopis nestačí.
Její vlastní publikační historie navíc nabízí důležitou korekci. Ještě v červnu 2021 vydaly Seznam Zprávy její text Jak vznikají nezákonná opatření: mimo oči úředníků, porušením pravidel. Kritika vládního postupu tedy v zavedené redakci vycházela, a to přímo pod jejím jménem. Případné odmítnutí jiných témat je potřeba zkoumat jednotlivě. Paušální soud o novinářích, kteří se přestali ptát, ale tento archiv rozhodně komplikuje.
U jejího nynějšího příspěvku o České televizi a očkovacích kampaních mi vadí především způsob vyvozování závěrů. Dobiášová shromažďuje skutečné vztahy: ministerstvo si objednávalo analýzy, televize vysílala klipy a společného dodavatele využívala také ČT. Odkazuje přitom na starší článek svého webu, který tyto vztahy rámuje jako mediální manipulaci ve prospěch farmaceutického byznysu. Jenže společný dodavatel ještě neukazuje, kdo ovlivňoval které rozhodnutí a jakým způsobem.
Česká televize například v odpovědi z července 2024 uvedla, že monitoring Semantic Visions sloužil k upozorňování na internetové články o samotné televizi, především pro její PR. I toto vysvětlení lze prověřovat. K závěru o ovlivňování zpravodajství je ale potřeba doložit zásah do redakční práce, nikoli pouze existenci objednávky. Právě v tomto konkrétním případě vidím problém: podezření dostává větší prostor než doklad o tom, co se skutečně stalo.
Stejnou přesnost ovšem dlužíme i Dobiášové. Ve sporu s Markem Wollnerem pravomocně uspěla a její vítězství není důvod dávat do uvozovek. Krajský soud v Praze 9. června 2026 potvrdil zamítnutí Wollnerovy žaloby, kterou požadoval odstranění jejího článku, omluvu a sto tisíc korun. Jak popsal iROZHLAS, soud uznal pravdivý základ podstatných tvrzení o nevhodném chování vůči podřízeným. Wollner s rozhodnutím nesouhlasil a tehdy uvedl, že zváží dovolání.
Ze zveřejněného odvolacího rozsudku vyplývá, že soud hodnotil svědecké výpovědi i pracovní hierarchii a okolnosti jednání. Uznal pravdivý základ tvrzení o požadavku na mňoukání, sahání na pozadí a hrubé urážce. Civilní soud zde posuzoval oprávněnost zveřejněné kritiky. Výslovně také vysvětlil, proč odložení věci policií ani absence pracovněprávního postihu nedokládají nepravdivost jejího popisu. Zlehčovat takové rozhodnutí jako pouhou formalitu by bylo nepoctivé.
Pro mě je tento rozsudek důležitý také kvůli debatě o veřejnoprávních médiích. Podpora jejich nezávislosti musí zahrnovat požadavek na důstojné pracovní prostředí a odpovědnost vedoucích pracovníků. Kritika poměrů uvnitř redakce může být oprávněná i od člověka, s jehož dalšími názory zásadně nesouhlasíme. Hodnotu svědectví nemůže určovat to, zda nám vyhovuje současné působiště jeho autorky.
Příběh Markéty Dobiášové proto čtu jako proměnu vztahu novinářky k institucím, jejichž součástí dlouho byla. Její vlastní vysvětlení té proměny můžeme porovnávat s publikovanými texty, dokumenty a zkušenostmi dalších lidí. Získaná ocenění, pracovní minulost i soudní úspěch mají své konkrétní místo; každý nový závěr ovšem potřebuje odpovídající důkazy. Od České televize i od inFakta očekávám totéž: aby doklady unesly tvrzení, která z nich redakce vyvozuje.
