Článek
Když ve filmu Pád Třetí říše zazní slavná věta „Můj vůdče, Steiner neměl k útoku dost sil“, nejde jen o vojenskou informaci. Je to okamžik, kdy se mapa v hlavě diktátora potká s realitou venku. A přesně tenhle typ okamžiku dnes připomíná Putinovo Rusko. Na papíře má Kreml pořád všechno pod kontrolou: vítězí, postupuje, ničí, trestá a „plní cíle“. Jenže v reálném světě mezitím hoří moskevská rafinerie, drony létají k Petrohradu a země, která vyváží ropu, začíná řešit dovoz benzínu. To už není geopolitika. To je scénář pro černou komedii s názvem Steiner neměl dost nafty.
Je fér být přesný: nehoří celá Moskva a Rusko se zítra ráno nerozpadne. Ukrajinské drony ale podle Reuters zasáhly moskevskou rafinerii opakovaně a útok způsobil požár i narušení jejího provozu; podle Guardianu šlo o zásah do významného energetického objektu pro moskevský region. Podobně Petrohrad není v troskách, ale ukrajinské drony tam podle Guardianu zasáhly energetické a vojenské cíle právě v době, kdy se město připravovalo na ekonomické fórum — tedy na velkou kremelskou přehlídku stability, prestiže a „všechno běží podle plánu“. To je asi jako pořádat veletrh požární bezpečnosti a zjistit, že vám za pódiem hoří sklad benzínu.
Palivová situace je ještě výmluvnější. Reuters píše, že Rusko kvůli hrozícímu nedostatku benzínu připravuje dovoz paliva po moři — mimořádně ironický krok pro stát, který patří mezi hlavní producenty ropy a ropných produktů. Nedostatek paliva se podle Reuters hlásil zhruba ve dvanácti regionech, i když oficiálně jej přiznaly jen některé oblasti, například Krym a části Sibiře. V Moskvě zatím nejde o plošný výpadek zásobování, ale i tam už regulátor řeší případ řetězce čerpacích stanic, který během týdne zvýšil cenu benzínu Natural 95 o 19 %. Když velmoc vysvětluje lidem, proč benzin najednou stojí jako luxusní parfém, není to přesně obrázek neotřesitelné síly.
Putin tedy nemusí být odtržený od reality ve smyslu, že by mu nikdo neřekl, co se děje. Spíš je uvězněný v systému, který sám vytvořil: v systému, kde se špatné zprávy filtrují, porážky se přejmenovávají na „taktické přesuny“, požáry na „lokální incidenty“ a fronty na benzín na „dočasné logistické potíže“. Autokracie má jednu velkou nevýhodu: čím víc se vůdce tváří jako neomylný, tím hůř se mu vysvětluje, že jeho plán nevyšel. A tak Kreml dál mluví o vítězství, zatímco realita si bere slovo sama — v podobě kouře nad rafinerií, uzavřených letišť a nervózních řidičů u pump.
Proto je paralela se Steinerem trefná, pokud ji nepoužijeme jako laciné historické rovnítko, ale jako obraz rozpadu iluze. Putin roky prodával Rusům válku jako bezpečnou imperiální výpravu, která se odehrává někde „tam“. Jenže válka se vrací domů. Ne jako hollywoodský konec režimu během jedné noci, ale jako pomalé praskání fasády: nejdřív kouř, pak ceny, pak nedostatek, pak nervozita. A někde v Kremlu možná právě někdo opatrně vysvětluje: „Vladimire Vladimiroviči, rafinerie… rafinerie neměla k provozu dost klidu.“
