Článek
Je to zvláštní. Když se ruské armádě dařilo postupovat, část takzvané vlastenecké scény měla jasno: Ukrajina má být realistická, nemá prodlužovat válku, má přijmout podmínky silnějšího. Bylo nám vysvětlováno, že morální gesta jsou hezká věc, ale rozhoduje poměr sil na bojišti. Realita je prý realita.
Jenže poslední týdny ukazují, že realita se umí nepříjemně pohnout i opačným směrem. Ruský postup na frontě sice nezmizel, ale rozhodně nevypadá jako nezadržitelný parní válec. Podle dostupných mapovacích a analytických přehledů jde spíš o pomalé, drahé a krvavé posuny v řádu jednotek či desítek kilometrů čtverečních, nikoli o strategický průlom. Rusko dál drží část ukrajinského území a dál zabíjí civilisty, ale představa, že Ukrajina už jen čeká na kapitulaci, se znovu ukazuje jako zbožné přání kremelských fanoušků.
Zároveň se válka stále výrazněji vrací tam, odkud byla rozpoutána. Ukrajinské drony a střely zasahují ruské rafinerie, sklady, logistiku, mosty, trajekty, letiště i infrastrukturu na okupovaném Krymu. Moskva kvůli dronům dočasně zavírá letiště, Krym omezuje prodej paliva, ruší veřejné akce a řeší zásobovací problémy. To samozřejmě neznamená, že Ukrajina válku vyhrála. Znamená to ale, že ruská představa pohodlné imperiální války, vedené někde daleko na cizím území, dostává trhliny.
A tady začíná být reakce „vlastenecké scény“ opravdu zajímavá. Když mělo Rusko navrch, slyšeli jsme výzvy k ukrajinskému realismu. Když ale Ukrajina začíná Rusku ničit infrastrukturu a zvyšovat cenu okupace, najednou se stejný realismus kamsi ztrácí. Nečteme, že by Rusko mělo uznat realitu, stáhnout se z cizí země a přestat válku prodlužovat. Naopak se objevuje volání po větší síle, tvrdší odpovědi a další eskalaci. Mír ano — ale jen tehdy, když znamená ukrajinskou porážku.
To je poměrně průhledný dvojí metr. Pokud někdo tvrdil, že slabší strana má přijmout výsledek na bojišti, měl by dnes stejnou logikou říkat: Rusko by nemělo prodlužovat válku, protože ji není schopno rychle vyhrát. Pokud někdo tvrdil, že pokračování bojů jen zvyšuje ztráty, měl by dnes dodat: ruské vedení může ztráty ukončit stažením své armády z Ukrajiny. A pokud někdo opravdu chce mír, měl by chtít především konec agrese, ne jen konec ukrajinské obrany.
Jenže ono v mnoha případech nikdy nešlo o pacifismus. Šlo o politický instinkt, který se tváří jako starost o životy, ale v praxi kopíruje ruský válečný zájem. Když Rusko bombarduje ukrajinská města, je to „důsledek války“. Když Ukrajina zasahuje rafinerie, logistiku nebo okupovaný Krym, je to „eskalace“. Když Rusko žádá území, která ani nedokázalo obsadit, má se o tom „jednat“. Když Ukrajina ukáže, že Rusko není nedotknutelné, má se prý Kreml konečně přestat držet zpátky.
Tak si to shrňme stejným jazykem, jaký jsme roky slýchali směrem k Ukrajině: Rusko by mělo být realistické. Jeho válka nevede k rychlému vítězství, ničí jeho ekonomiku, komplikuje zásobování, ohrožuje vlastní infrastrukturu a zvyšuje cenu života i pro Rusy. Pokud nechce další ztráty, další požáry rafinerií, další problémy s Krymem a další mrtvé, má jednoduchou možnost: přestat válku prodlužovat a stáhnout se z Ukrajiny. Vždyť přece na životech záleží. Nebo to platilo jen tehdy, když se měl vzdát někdo jiný?
