Článek
Včera prošel Prahou tradiční průvod Prague Pride. Centrem města šly desítky tisíc lidí a přes zvýšená bezpečnostní opatření se akce obešla bez zásadních komplikací. A jako skoro každý rok se zároveň znovu rozběhla debata, v níž se proti LGBT lidem vytahuje jedna údajně ohrožená hodnota: rodina.
Právě na tenhle zvláštní protiklad upozornila ve svém příspěvku Lucie Rektorová (KDU-ČSL). Četla úvahu svého stranického kolegy, podle kterého by lidé z Prague Pride měli být solidární s rodinami a přispívat „na naše děti“, protože právě ty je budou jednou živit. A mně na tom vadí už samotné rozdělení společnosti, které je v takové větě schované. Na jedné straně „oni“, tedy LGBT lidé, na druhé „my“, tedy rodiny a naše děti.
Jenže já mám rodinu také. A ano, jsem gay. Řešíme tedy stejné věci jako jiné rodiny: školku, lékaře, práci, účty, volný čas i budoucnost dětí. A navíc ještě ranná traumata, protože jsme rodinou náhradní. Duhová vlajka z člověka nedělá příslušníka nějakého paralelního světa mimo společnost. LGBT lidé nejsou protikladem rodin. Část z nich rodiny sama vytváří – a ty rodiny nejsou teoretická konstrukce z politické debaty. Prostě existují.
A právě tady začíná být rétorika o „ochraně rodiny“ zvlášť paradoxní. SPD například dlouhodobě odmítá rodičovství stejnopohlavních párů. Poslanec Jan Síla při projednávání práv stejnopohlavních párů ve Sněmovně postoj svého hnutí formuloval naprosto otevřeně: SPD je podle něj „zásadně proti osvojování a výchově dětí v homoparentních rodinách“. V aktuální debatě se zároveň část vládních politiků staví proti tomu, aby české právo umožnilo asistovanou reprodukci ženám bez mužského partnera.
Pak se ale nabízí docela jednoduchá otázka: co tedy podle těchto politiků máme jako LGBT lidé dělat? Na jedné straně slyšíme, že děti jsou budoucnost, že nízká porodnost je problém a že společnost musí více podporovat rodiny. Na druhé straně se stejnopohlavním párům brání v plném přístupu k osvojení a ženám bez mužského partnera má podle části politiků zůstat uzavřená cesta k asistované reprodukci. A když LGBT lidé děti mají, dozvídají se zase, že jejich rodina není tou správnou rodinou.
Je v tom zvláštní začarovaný kruh. LGBT lidem vyčítáme, že údajně stojí proti rodině, ale zároveň jim část politické reprezentace nechce umožnit stejné podmínky pro její vytvoření. A co je možná ještě důležitější: co máme dělat s rodinami, které už navzdory tomuto politickému přesvědčení existují? Máme jejich děti přesvědčovat, že jejich domácnost je nějak méně hodnotná? Máme předstírat, že dva lidé, kteří je každý den vychovávají, ve skutečnosti nejsou rodina?
České právo už na tuto realitu alespoň částečně reagovalo. Od roku 2025 může člověk v partnerství osvojit dítě svého partnera či partnerky. Společné osvojení cizího dítěte stejnopohlavním párem ale umožněno není. To samo ukazuje, že debata už dávno není o tom, zda takové rodiny „povolíme“. Ony tady jsou. Otázkou je spíš to, zda jim budeme komplikovat život, nebo jejich dětem poskytneme podobnou právní jistotu jako dětem v jiných rodinách.
A ani u lidí, kteří děti nemají, nedává argument o „našich dětech“ příliš smysl. Bezdětný gay či lesba stejně jako bezdětný heterosexuál žije ve stejném daňovém a sociálním systému jako rodiče. Princip sociálního státu přece není založen na tom, že každý čerpá jen přesně tu službu, na kterou osobně přispěl. V různých obdobích života do společného systému přispíváme a v jiných z něj čerpáme. A děti snad také nejsou investiční produkt, který si pořizujeme proto, aby nám za čtyřicet let financoval důchod.
Proto vůbec nechápu potřebu stavět podporu rodin proti právům LGBT lidí. Klidně můžeme současně chtít dostupnější bydlení, dostatek školek, lepší podmínky pro rodiče, kvalitní školy a rozumnou prorodinnou politiku – a zároveň společnost, ve které homosexuální člověk nemusí poslouchat, že samotnou svou existencí nebo svou rodinou údajně ohrožuje rodinu někoho jiného.
Právě tohle nekonečné vyrábění „my“ a „oni“ podle mě škodí i samotnému konzervatismu. Rodina se tím mění z hodnoty, o kterou má smysl pečovat, v politický klacek. Už to není něco, čemu chceme pomoci, ale něco, co údajně musíme před někým bránit. Jednou před homosexuály, podruhé před Prague Pride, potřetí před ženou, která chce dítě bez partnera. Přitom problémy skutečných rodin bývají mnohem prozaičtější: bydlení, školky, práce, peníze a čas na děti.
Člověk samozřejmě nemusí Prague Pride milovat. Nemusí souhlasit s každým bodem programu, nemusí mít rád jeho estetiku a nemusí na něj nikdy přijít. To všechno je legitimní. Méně smysluplné mi připadá tvrdit, že na jedné straně stojí Prague Pride a na druhé „normální rodiny“.
Protože někteří z nás stojíme na obou stranách téhle uměle nakreslené čáry. Jsme LGBT lidé a zároveň jsme rodiny. A možná je právě tohle nejlepší důkaz, jak nesmyslné je snažit se ty dvě věci stavět proti sobě.
