Článek
Je to skoro stejně pravidelné jako připomínka samotného 21. srpna. Jakmile se výročí okupace Československa přiblíží, na sociálních sítích se začne znovu objevovat stará pohádka: že za rok 1968 vlastně nemohli Rusové ani Sovětský svaz, protože Československo údajně okupovali hlavně Ukrajinci. Letos už lze podobná tvrzení znovu najít v internetových diskusích. Jeden z aktuálních příspěvků například tvrdí, že kvůli rotaci sovětských vojáků byla okupace „prakticky záležitostí dnešních Ukrajinců“. Stejný narativ se opakovaně vrací prakticky každý srpen.
Na první pohled přitom zní argument skoro učeně. Některé sovětské jednotky přicházely z území Ukrajinské SSR, v Sovětské armádě sloužili Ukrajinci a během více než dvaceti let se vojáci samozřejmě střídali. Jenže z toho nelze udělat závěr, že nás okupovala Ukrajina. Sovětská armáda byla mnohonárodnostní a její útvary nebyly národními armádami jednotlivých svazových republik. Jednotka dislokovaná u Kyjeva nebyla ukrajinskou armádou o nic více, než by sovětský útvar umístěný v Kazachstánu byl armádou kazašskou. Jak připomíná Paměť národa, veřejně dostupná data navíc vůbec neumožňují doložit tvrzení, že by Ukrajinci tvořili většinu sovětských okupantů.
Podobně nefunguje ani druhá oblíbená berlička – údajná ukrajinská většina ve vedení SSSR. V jedenáctičlenném politbyru v roce 1968 bylo pět rodilých Rusů, tři Ukrajinci, Bělorus a Lotyš; u Leonida Brežněva je národnostní identita v pramenech složitější. Především ale nikdo z nich neseděl v politbyru jako zástupce samostatné Ukrajiny, Ruska nebo Lotyšska. Byli to vrcholní představitelé Komunistické strany Sovětského svazu a rozhodovali jménem sovětského impéria řízeného z Moskvy. Tento trik už podrobně rozebral také Demagog.cz.
A pak je tu prostý historický fakt. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy odešly jednotky ostatních států, ale v Československu zůstala Střední skupina sovětských vojsk. Nikoli ukrajinských. Desítky tisíc sovětských vojáků zde zůstaly až do roku 1991. Vojenský historický ústav popisuje sovětskou vojenskou přítomnost i její organizační strukturu poměrně přesně. Přepisovat ji zpětně na „ukrajinskou okupaci“ podle toho, odkud mohl pocházet ten či onen odvedenec, je podobné, jako kdybychom odpovědnost za válku přisuzovali jednotlivým regionům podle rodiště vojáků.
Právě proto je tahle pohádka politicky tak užitečná. Nejde totiž o nevinnou historickou kuriozitu. Její logika směřuje k jednoduchému závěru: Rusko s okupací vlastně nemělo mnoho společného a dnešní Ukrajinci jsou naopak potomci těch, kteří nás okupovali. Historická vina se tak nenápadně přesune z mocenského centra Sovětského svazu na stát, který v roce 1968 jako samostatný politický subjekt vůbec neexistoval. Není náhodou, že se tento narativ výrazněji šíří právě od doby ruské agrese proti Ukrajině a že jej v českém prostředí opakovaně přebírali politici a dezinformační scéna. Demagog jeho vývoj mapuje nejméně od období po anexi Krymu.
21. srpen si proto zaslouží připomínat bez dodatečného přepisování dějin. Ano, mezi sovětskými okupanty byli Ukrajinci. Stejně jako Rusové, Bělorusové a další národnosti Sovětského svazu. Jenže Československo neokupovala Ukrajina. Okupoval je Sovětský svaz prostřednictvím své armády a rozhodnutí svého vedení. A když někdo před výročím znovu tvrdí opak, nepřináší nový historický objev. Jen oprášil propagandistický příběh, který už byl mnohokrát vyvrácen
