Článek
,,Když použiju umělou inteligenci při psaní knížky, bude to pořád můj autorský text?"
S těmito otázkami se setkávám často zejména v různých skupinách na sociálních sítích, kde se sdružují nejrůznější aspiranti na nového Kinga a vyměňují si názory, jak kýženého cíle dosáhnout. Dříve šlo o otázku značně prekérní. Dnes má však jednoznačné řešení aplikovatelné na všechny. Použij AI, shrábni miliony za bestseller a užívej života.
Autoři napříč světem lamentují nad vznikem generativní umělé inteligence, modlí se otčenáš a sepisují petice a žaloby, aby jim zlý velký brácha nevycucnul jejich duševní bohatství. Proti nim se stavějí oponenti, kteří autory (kteří jsou v právu, samozřejmě) osočují z recyklace děl již vydaných a argumentují tím, že lidská tvůrčí činnost se od té v podání neuronových sítí nijak neliší. A triumvirát uzavírají jazyky zlé, co mlaskají blahem nad pomyšlením, že nenažraným spisovatelům zvoní hrana.
A přitom ten chudák plecháč ani neví, jak ke své popularitě přišel. On neví, jakého je pohlaví (to mnohdy neví ani člověk), co řekl o pár řádků výše, nevymyslí vtip a nemá nejmenšího tušení, kolik má noha židlí. Přesto může značně pomoct v oblasti redakcí, posuzování rukopisů a korekturních prací (koneckonců, jistá forma AI je i autokorekt v mobilu).
A teď… Kdo za to všechno může? Fantomase tu nemáme a Kalousek již vyšel z módy. Jedinými právoplatnými viníky tak zůstávají rádoby autoři, kteří se rozhodli zahltit trh s vidinou rychlého zbohatnutí. Přesně ti, kteří se ptají na autorská práva ve všemožných skupinách a posílají plecháče do boje proti konzervám - poctivým autorům, co si vše odedřou s nahrblými zády a hektolitry kofeinu (nikoli oleje) vypitého během nekonečných nocí, kdy dávají průchod skutečnému tvůrčímu procesu.
