Článek
My nic, my muzikanti. Žili jsme si na stráni, obklopeni lesy a loukami. Ale za devatero horami a devatero řekami se procházela Válka. Nic o nás nevěděla, pranic jsme ji nezajímali a neměla v úmyslu se vydat naším směrem. Pár lidem v zemi se však zalíbil její kroj. Z jedné strany žluto-modrý, ze druhé bílo-modro-červený. Nikdo z pánů nedbal, že onen kroj přináší spoustu utrpení, všichni jen žasli nad tím, jak se každou chvílí vlečka a závoje stávají delšími a delšími. Zatímco lid lomil rukama nad slepotou pánů a jejich podlézavostí a snaze se Válce zalíbit, pánové od obyčejných občanů vybírali dary na stále okázalejší zdobení šatů. Když dary nepomohly, přišly ke slovu balíčky krejčovské pomoci.
Válka si pozornosti užívala a v šatech se hrdě promenádovala rok, dva, pořád dál a dál. Věděla, že jejímu oděvu věnuje pozornost skoro celý svět. Každý si přál mít alespoň malou zásluhu na tom, jak šaty budou vypadat.
Zanedlouho se barevné sukno táhlo krajinou jako sněhová pokrývka. Válka však byla svým podporovatelům nanejvýš vděčná, proto pány přišla navštívit osobně do jejich zemí. A s nimi i jejich občany.
