Článek
Než Američané vytvořili první koncept plavidla opětovného použití, každý kosmický let byl jednorázový - raketa (zpravidla vícestupňová) vynesla na orbitu loď (jako sovětský Sojuz), která se při sestupu do atmosféry rozdělila na více sekvencí a zpátky na Zemi přistál pouze modul s posádkou. Raketoplány měly jednou provždy tento postup změnit.
Bylo nás pět
Columbia, Discovery, Atlantis, Endeavour a Challenger - stroje vzdáleně připomínající mohutná dopravní letadla či bombardéry se staly pilířem projektu Space Shuttle, který si kladl za cíl umožnit vesmírné lety jako standardní dopravní proces. S opětovným startováním se raketoplány měly stát skutečnými vesmírnými plavidly. Nejstarší ze strojů, Columbia, měl za sebou již mnoho letů, a všechny úspěšné, pročež se raketoplány jevily jako bezpečné. NASA se pyšnila tím, že jim ve vesmíru nezemřel ani jeden astronaut, třebaže občas měli namále (Apollo 13). Zahynuvší v Apollu 1 byli takticky opomíjeni, jelikož zemřeli ještě na Zemi.
Novátorem každým coulem
O tom, že Challenger je posunem k uskutečňování predikovaných vizí, svědčil například fakt, že se na palubu poprvé dostal civilista. Christa McAuliffeová zastávala práci učitelky a svým činem, nahlédnout z paluby monstrózního plavidla do vesmíru, hodlala motivovat děti, které učila, k odhodlání a touze dokázat velké věci. Dokázat jim, že to jde, mínila svou účastí na desáté misi raketoplánu Challenger, který byl původně postaven jako testovací verze pro vývoj plnohodnotných strojů. Po úspěšném absolvování všech testů však inženýrům z NASA přišlo vhodné postavit po řadě úprav právě Challenger do aktivní služby. Jako raketoplán se velice osvědčil, koneckonců měl za sebou nejvíce misí a všechny proběhly bez potíží. Že nějaké mohou nastat, si nepřipouštěla většina lidí také 28. ledna roku 1986, kdy stál Challenger ukotvený ke třem palivomotorovým blokům na startovací rampě Kennedyho vesmírného střediska.
První pochyby
Že mohou nastat komplikace, upozorňoval přinejmenším jeden z vrchních inženýrů programu - Roger Boisjoly. Vyjádřil názor, že v podmínkách, v jakých Challenger startuje, je akce velice riskantní a bylo by vhodné ji odložit. Na startovací rampě se utvořila silná vrstva ledu a nikdo netušil, jak se nádrže s palivem budou za těchto podmínek chovat. Početní převahou však bezmocného Rogera Boisjolyho přehlasovali a sedmičlenná posádka zamávala přihlížejícím davům.
Zkáza
Inženýr Boisjoly se nacházel doma, když Challenger zažehl palivové trysky. Své ženě se technik tenkrát svěřil, že cítí obrovský průšvih, ale že ho nikdo neposlechl. Aby se těleso odpoutalo od zemské přitažlivosti, musí vyvinout obrovskou rychlost, která se hodně zjednodušeně podobá desetinásobku letící kulky. Jakmile však Challenger opustil rampu, personál Kennedyho střediska nabyl dojmu, že obavy byly zbytečné.
Let probíhal hladce a plynule, velitel raketoplánu potvrdil údaje a oznámil zahájení otáčivého manévru, během nějž se musel raketoplán naklonit do mírně pozměněné polohy pro zlepšení aerodynamiky. Středisko schválilo manévr, který proběhl v pořádku. Po třiasedmdesáti sekundách však oblohu zatemnil kouř, jenž vytvářel bizarní ornamenty, a trosky začaly padat do moře. Všem došlo, že je něco v nepořádku. Nedostatečná prohlídka s největší pravděpodobností přehlédla uvolněné těsnění, které vlivem počasí odpadlo a jedna z nádrží se přehřála. Došlo k explozi, v jejímž důsledku zahynuli všichni členové posádky.
Konspirace
Pochopitelně každá tragédie láká milovníky záhad, ovšem zrovna zde je skutečně neuctivé smutnou událost zpochybňovat a bagatelizovat. Zastánci ploché Země tak kupříkladu tvrdí, že ve skutečnosti byl celý incident podfuk (ačkoli chybí objektivní důvod, o faktech nemluvě), že astronauti dodnes žijí v utajení apod. Veškeré tyto fámy jsou přímo dehonestující a samozřejmě se nezakládají na pravdě, jak ostatně může potvrdit metoda komorního večírku - pozvete si sedm lidí, kterým řeknete nějaké tajemství. Šance, že se tajné info jakýmkoli způsobem nedostane dál, je takřka nulová. Nehledě na fakt, že NASA by rozhodně nechtěla simulovat svou nejčernější kaňku.
Zdroj:
Vteřiny před katastrofou, díl 8.
Raketoplány; Kubala, Petr; 2012
