Článek
Tím život poraženého končí. Vítěz mu zasadí smrtící úder a aréna provolává jméno vítěze. Dnes si již sotva dokážeme představit, jaká atmosféra panovala na římských hrách.
,,Chléb a hry", to bylo úsloví, podle nějž se řídili císařové, aby si udrželi přízeň občanů. Zatímco však chléb byl chlebem, hry, na něž se chodilo do cirku, měly s dnešním cirkusem či jakoukoli hrou pramálo společného.
Největší slávy se hry dočkaly poté, co císař Vespasianus nechal postavit monumentální Koloseum, stavbu proporcí, jaké svět ještě neviděl - alespoň ne tohoto typu. Roku 80 našeho letopočtu stavbu dokončil Titus. Bohužel, dlužno podotknout, že šlo o jistý způsob odvedení pozornosti od problémů, se kterými se Řím potýkal. Ne nadarmo se říká: zabav dítě a budeš mít klid.
Hry v Koloseu však byly skutečně opulentní, na tom nelze nic zpochybnit. Ať šlo o závody koňských spřežení, jaká nám formou parodie ukázal Asterix, až po brutální gladiátorská klání.
Koloseum
Gladiátor (šermíř) získal své označení podle krátkého meče zvaného gladius. Paradoxem je, že jen některé typy gladiátorů používaly meč, jiní naopak disponovali podstatně hrozivějšími nástroji. V zásadě ale většina gladiátorů pocházela ze zajetí - minimálně v tom nám film Ridleyho Scotta nelže. Šlo převážně o nepřátelské vojáky (z Galie, Thrákie…), kteří tak dostali mizivou šanci vybojovat si svůj život. Několika jedincům se to skutečně podařilo, ovšem konkurence byla veliká.
Někteří gladiátoři se však svému řemeslu věnovali dobrovolně, jako to dělají současní MMA bojovníci. Šlo o žoldnéře, kteří věřili svým schopnostem natolik, že upřednostnili cirkus před armádou.
Podle typů zbraní a národnosti si následně gladiátoři získávali své zařazení. Legendární vzbouřenec Spartakus kupříkladu bojoval jako Thrák - měl tedy jen bederní roušku, krátký meč (mohl být gladius) a kruhový štít o velikosti větší poklice. Jeho postavení v aréně bylo tedy velmi nevýhodné, a pokud dostal protivníka s dlouhou zbraní, šance rapidně klesaly. Často však dostal přiděleného také Samnitu, jenž byl lépe vyzbrojen, a to situaci rovněž neulehčovalo.
Velice oblíbenými se staly zápasy murmilla a retiaria, což bylo maximum možného kontrastu. Retiarius měl trojzubec a síť. Pokud se mu podařilo murmillona chytit do ok, neměl šanci se vymotat a smrt trojzubcem jej neminula. Murmillo však platil za ozbrojence s velkým štítem, mečem a typickou rybí helmou. Retiarius si jej tedy nesměl pustit blízko.
Murmillo čekající na signál z císařské lóže
Z murmillonů se pak následně vyvinula užší specializace - secutoři, kteří byli trénováni téměř výhradně na boj s retiariem.
V některých arénách se návštěvníci mohli dočkat písku obarveného načerveno. Krev tak na něm nebyla tolik vidět a hry snášeli i ti, co přišli sledovat boj, ale pohled na krev jim nedělal nejlépe.
A motivy gladiátorů… ty bývaly různé - od svobody až po žold, ovšem v daný okamžik, kdy stanuli před rozbuřeným Koloseem a pronesli své ,,Morituri te salutant", měli jen úkol jediný. Přežít.
Zdroje:
THE USBORNE BOOK OF THE ANCIENT WORLD, 1991 by Usborne publishing Ltd., Svojtka, 2003
