Článek
Petra Klabouchová je autorkou bestsellerů U severní zdi, Prameny Vltavy, Anglická zahrada a dalších. Petro, vítejte.
1) Z Databáze knih vyplývá, že celé to vaše úžasné dobrodružství začalo v roce 2006. Docela jste si pospíšila, v té době jste byla ještě hotová slečna. To vás psaní už tehdy tak nadchlo?
Tak popravdě já nic jiného pořádně neumím. Vždycky jsem chtěla psát a vždycky jsem psala. Už od těch prvních domácích úkolů a slohovek pro spolužáky za drobný poplatek, což bylo mimochodem někdy i výdělečnější než mé dnešní profesionální psaní. První knížku jsem začala tvořit někdy ve dvaceti, ale jen tak opatrně, vyprávěnou dětským hlasem, protože - co byste asi tak mohl ve dvaceti vyprávět o životě dospělému publiku, když je pro vás zatím největším dobrodružstvím maturitní zkouška…
2) Zpočátku ty úspěchy ale nepřicházely. Co vy sama vnímáte jako zásadní zlom, kdy se z vašich knih staly uznávané trháky?
Trháky ve smyslu „roztrhat a přiložit do kamen“ to byly už tenkrát. Ne, teď vážně, jsem na ty své prvotiny s odstupem času hrdá, i když bych je dneska přepsala od první až po poslední stránku. Ale uteklo skoro čtvrt století, člověk se mění, učí, dostává facky od života, občas i nějaký ten pravý hák do žaludku, takže je jasné, že i to jeho psaní má jiné barvy a vůně. Už má trošku odžito, dokáže popsat bolest, ztrátu, beznaděj, zkrátka vyprávět tak, jak to jde jen, když už máte popsanou duši.
A kdy jsem se ze zaprášených skladů a znuděných pohledů knihkupců, kteří mi na moji otázku „Nemáte náhodou novou knížku od Klabouchové“ pravidelně odpovídali „Ne. Tu neznám. Ale můžu vám ji objednat. Přijde tak za tři až čtyři týdny…“ dostala do polic a někdy i do výloh knihkupectví? Když už jsem to chtěla vzdát, ale dala jsem si ještě poslední šanci. Naštvala se a řekla si, OK, tak když čtenář chce strach, tak mu ho dáme dvojitou dávku. Když chce bolest, tak to bude bolest, že se o ni může opřít. Chce smutný příběh? Tady je, a nebude lehké ho ještě někdy vyhnat z hlavy. Prostě jsem se rozhodla, že už nebudu čtenáři okatě cpát to, co baví mě a doufat, že ho to taky chytí, ale že mu dám to, po čem touží. Jen trošku po Klabouchovsku. Že si do té pálivé omáčky stejně namočím svá oblíbená témata, ale tak, aby to přes všechno to koření nepoznali. Taková malá pomsta (smích).
3) Vášeň pro horory máme společnou. Dokonce i pro naši Šumavu - tam jsem já nikdy nebyl, a přesto jsem o ní napsal dvě knihy. Vy jste ale jiná, vy jste tam byla, že jo? Prozraďte, jak se sbírala inspirace pro vaši žhavou novinku Ignis fatuus.
Na Šumavě jsem se narodila, žila a dospívala (v tom věku jsem ji i úspěšně nenáviděla, protože dospívat někde, kde je půl roku sníh, druhý půlrok prší a do školy místo žhavých módních trendů chodíte oblečená jak tající sněhulák, prostě nepatří ke snům puberťáka ). Ale zase musím přiznat, že u vás v Ostravě jsem zatím nikdy nebyla. Žila jsem v Los Angeles, Tokyu, Benátkách a půlce světa, ale Ostrava mi uniká. Měli jsme odtamtud jenom nedostatkový mrazák v dávných předrevolučních dobách, pro který tam tatínek jel až ze Šumavy.
Horory mám ráda, stejně jako humor nebo historické čtení. Snažím se to nějak střídat. Podklady pro Ignis fatuus jsem sbírala mnoho let. Vlastně už od dětství, kdy nám babička vyprávěla místo pohádek před spaním děsivé příběhy ze Šumavy smíchané s mytologií rumunské Transylvánie, odkud pocházela. Musím říct, že příběhy beztělců a nekřtěňátek nás jako vnoučata zrovna neuspaly, ale strachy malý člověk už z postele až do rána nevylezl, takže to účel splnilo. Dědové znali Šumavu jako své boty. I její tenkrát zakázané části a příběhy velkých i malých dějin, které ten kraj zjizvily. Takže inspiraci ze zdejších legend, pověstí a zločinů mám na mnohem víc knížek.
4) Komu byste svou novinku především doporučila? Je nějaká cílovka, která by ji přednostně neměla minout? Čtenáři Kariky, E. Pochy…
Ignis fatuus není úplně čistokrevný horor. Je v něm několik historických linek, příběh pomsty a nenávisti, hodně mytologie, vše v kulisách šumavské přírody a zakázaného vojenského prostoru Dobrá Voda na začátku 80. let minulého století. Myslím, že by to mohlo bavit kohokoliv, ne jenom zatvrzelé čtenáře mysteriózních příběhů. Něco z Kariky tam možná najdete, jako on vycházím z folklorních zvyklostí a lokálních legend, ale píšu jinak. Mám ráda temnou atmosféru z černých příběhů Karla Klostermanna, baví mě Edgar Allan Poe a zároveň jsem jako malá milovala brakové Doteky hrůzy. Takže ze všeho něco.
5) Co o vás vím, máte doslova italskou domácnost. Do toho hodně cestujete. Zbývá momentálně čas na tvoření nového projektu? A pokud, tak co to bude?
Tak ono je už i něco hotové. Příští rok vyjde další humoristická knížka. Tentokrát si hraju s klišé nevraživosti mezi Prahou a Brnem. Jeden hyperkorektní a uvědomělý mladý pražský policista bude za trest přeřazen do Brna, na služebnu v Komárově, aby se zde snažil přežít v hodně jiném světě a zároveň omylem pomohl vyřešit případ vraždy. Hotová je i další knížka o Šumavě, zase trochu horor, vlastně skoro zombie apokalypsa, ale zcela podle skutečných událostí, kdy na Cimrukách před 150 lety napadlo tolik sněhu, že to zdejší obyvatele pohřbilo jako lavina. Nemohli z osad, ale ani ven z domů. Nemohli vlastně ani z přetopených světnic dostat ven mrtvé a dostat se k zásobám, ke chlévům. Takže hlad, nemoci, mrtví vedle živých, nebylo do čeho kousnout, až na ty mrtvé… dál asi nemusím pokračovat. Polovina osad tenkrát zemřela, velká část přeživších zešílela.
Petra Klabouchová
Jen nejdřív, dle mé nepsané dohody s vydavatelstvím, musím napsat zase něco nešumavského. Na tom pracuju nyní. Vracím se na Pankrác, do Sekyrárny, podobně jako v knize U severní zdi. Jen o několik let dříve, než se tohoto popraviště chopil komunistický režim. Do dob druhé světové války, mezi odsouzené k smrti.
6) Spoustu autorů děsí AI. Jak to máte vy? Máte záložní plán, kdybyste měla balit fidlátka, nebo jste můj team a věříte, že se udržíme pro blaho čtenářů na trhu?
V tomhle nejsem optimista. Mou druhou prací je hudební branže, a tam už jsem si smrtí skutečné muziky, té hrané živými hudebníky s talentem a s vášní, prošla. Nejdřív digitální distribuce, pak stále častěji využívání technologií při nahrávání, teď už i při skládání… Došli jsme tak daleko, že některé efekty, co vám upraví hlas, fungují lépe, pokud v originále zpíváte falešně, než když máte zpěváka s čistým přednesem. Zkrátka čím je to větší prázdnota bez myšlenky, tím to lidi víc baví. Stačí dát k mikrofonu pohlednou dívku se smutným osudem a rádoby rozháranou duší, co neumí zahrát ani na domovní zvonek, přifouknout ji silikonem ze všech stran, a jazzový kytarista si to může jít hodit. Tak asi tak. Když se kouknu, co se skutečně prodává za knížky, ty největší zahraniční bestsellery, detektivky jedna jako druhá, thrillery podle šablony, přečtete jich dvacet, nepamatujete si ani jeden. Tohle nebude mít AI složité, už dneska něco takového zvládne napsat, k tomu není autorů potřeba. Tak proč by je měl nějaký nakladatel platit? Nenahradí nás Al, ale vlastní malost.
Moc pesimistické? Tak řekněme, že jako v každém správném filmu lidstvo nakonec zvítězí a po pár desetiletích temna někde v jeskyni najdou poslední výtisky Bible, Hlubka a Klabouchové. A literární svět bude zachráněn (smích).
Moc děkuji za příjemný pokec. Držím palce, ať se vše povede. Na brzkou shledanou.
