Článek
Byl to obyčejný jarní víkend. Děda mi zavolal s prosbou, jestli bych mu nepomohl trochu poklidit v garáži. Prý už mu ruce tolik neslouží, potřeboval by vytřídit pár věcí, „ať je to zase k světu“. Znělo to jako rychlá akce – pár poliček, možná seřízení sekačky, kafe na závěr. Jak naivní jsem byl.
Když jsem dorazil a děda pokýval směrem ke garáži, zůstal jsem chvíli v domnění, že se spletl. Tohle přece nemohla být garáž. Spíš skladiště přežívání, muzeum každodennosti posledních čtyřiceti let a útočiště všech „co kdyby se to ještě hodilo“ věcí, které kdy prošly jeho rukama.
Začalo to dveřmi, které nešly otevřít
Musel jsem se do nich opřít celým tělem. Jakmile se vrata konečně s chrčením uvolnila, přede mnou se otevřela scéna jak ze surrealistického filmu. Nahoru viselo, dolů padalo, do stran se vršily sloupce krabic, plastových obalů, igelitových tašek, starých spotřebičů, šroubků, pantů, částí neidentifikovatelných zařízení… Všechno na sobě. A všechno „ještě dobré“.
Nevkročil jsem dovnitř. Nešlo to. Hned u prahu začínal chaos. Jedna stará židle podpírala bednu s VHS kazetami, na ní spočíval plastový kyblík plný šroubků, a to vše zakončoval historický toustovač. Po pár sekundách mi došlo, že tohle nebude jen úklid. Tohle bude expedice.
Děda a jeho „však se to ještě může hodit“
Vytáhl jsem první krabici – plnou starých mobilních telefonů, včetně takového, co měl anténku a vážil víc než dnešní tablet. „Ten ještě funguje,“ zamumlal děda, když nahlédl dovnitř. „A tenhle má budík, co zvoní i bez SIMky.“
Další krabice obsahovala gumičky, zavařovací víčka a igelitky – stovky igelitek. „To je do koše na odpadky. Ale ty s nápisem si schovej, to už se nedělá.“
Vrchol všeho byl ale kufr, který byl zastrčený až vzadu. Po vyproštění několika beden s nářadím a starou mikrovlnkou jsme ho vytáhli ven. Děda ho otevřel a s pokrčením ramen prohlásil: „To je výbava do auta, kdyby přišel blackout. Lano, řetěz, baterka, svíčky, čaj a staré noviny.“
A co teď s tím?
Strávili jsme v garáži celý víkend. Vytřídili jsme čtyři pytle odpadků, odvezli dvě kolečka kovového šrotu a složili hromadu, kterou odveze sběrný dvůr. Děda u každé věci bojoval – ne s námi, ale se vzpomínkami. Každý starý předmět měl příběh, každá věc znamenala „něco“.
Nakonec jsme udělali kompromis: polovinu jsme ponechali, druhou část šla pryč. A víš co? Nakonec jsme se tomu všemu smáli. Děda uznal, že sice „všechno má svůj čas“, ale čas některých věcí už prostě vypršel.
Není garáž jako garáž
Úklid garáže se změnil v terapii. Nejen pro dědu, ale i pro mě. Přes všechny smetáky, pavučiny a „poklady“ jsem pochopil, že uklízet není jen fyzická práce. Je to taky třídění emocí, vzpomínek a schopnost říct si: Díky, ale už tě nepotřebuju. Takže až vás někdo poprosí o pomoc v garáži – připravte se. Ne na práci. Ale na příběh.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
