Článek
Když mi právník zavolal, že mi děda odkázal chatu, chvíli jsem mlčel. Ne proto, že bych byl dojatý. Spíš proto, že jsem nevěděl, co si s tou informací vlastně počít. Děda zemřel už před pár měsíci a chata… ta pro mě patřila do jiné kapitoly života. Do doby, kdy jsem měl odřená kolena, kapsy plné šišek a pocit, že svět končí za lesní cestou.
Na chatu jsem se odhodlal jet až po několika týdnech. Sám. Bez rodiny, bez očekávání. Jen s klíčem, který mi připadal v ruce nečekaně těžký.
Všechno zůstalo. I to, co jsem nečekal
Cesta byla stejná. Úzká asfaltka, pak šotolina, nakonec lesní pěšina. Stromy vyrostly, chata zestárla, ale ten pocit v břiše byl stejný. Směs zvědavosti a zvláštní úzkosti.
Když jsem odemkl, praštil mě do nosu známý pach dřeva, kouře a starých knih. Jako by tu někdo byl včera. Hrnek na stole. Dědova bunda na věšáku. Dokonce i šachy rozehrané tak, jak je nechal – sám proti sobě, jak to uměl jen on.
Prošel jsem každou místnost pomalu, skoro obřadně. V šuplíku pod oknem jsem našel svůj starý rybářský naviják. V kůlně saně, na kterých mě tahal do kopce, i když funěl víc než já. A pak přišla půda.
Krabice s nápisem „NEVYHAZOVAT“. Dědovým písmem. Uvnitř deníky. Ne úhledné zápisky, ale útržky myšlenek, poznámky o počasí, o lese, o mně. O tom, jak byl hrdý, když jsem poprvé přeskočil potok. Jak ho mrzelo, že už jsem pak přestal jezdit.
Četl jsem to dlouho. A mlčel. Najednou mi došlo, že pro mě to bylo „jen“ dětství. Pro něj to byl celý svět.
Nezdědil jsem chatu. Zdědil jsem kus sebe
Odjížděl jsem až za tmy. Chata zůstala za mnou, ale něco se ve mně definitivně pohnulo. Neodvezl jsem si žádné cennosti, žádné starožitnosti. Jen jeden deník a rozhodnutí, že se vrátím.
Děda mi neodkázal nemovitost. Odkázal mi místo, kde jsem byl sám sebou dřív, než jsem se naučil spěchat. A to je dědictví, které se nedá prodat ani přepsat.
Některé návraty bolí. Ale právě proto dávají smysl.
Zdroj: Autorský článek / Vlastní zkušenost
