Článek
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly… a zahradními katalogy
Můj plán byl jednoduchý: udělat si malý vyvýšený záhon, zasadit pár rajčat, možná okurky a těšit se z toho, že budu jíst „vlastní zeleninu“. Všichni to přece dělají. Kolega v práci mi dokonce poslal odkaz na jakýsi italský e-shop s údajně „nejchutnějšími odrůdami“, tak jsem neodolal.
Přišla malá obálka, v ní pár semínek a návod, který byl tak stručný, že mě z něj akorát napadlo, že Italové asi opravdu všechno zvládají víc srdcem než rozumem. No nic, zasadil jsem, zalil, občas popovídal s rostlinami a těšil se, až budu první v ulici, kdo přinese do práce domácí rajče. Jo, to jsem ještě nevěděl, co mě čeká.
Záhon, který nechtěl být ignorován
Už po pár týdnech mě zarazilo, jak tyhle rajčata rostou. Opravdu rychle. Ne normálně rychle. Tohle bylo jako z nějakého zahradního sci-fi. Když jsem jednou večer šel zalít, přišlo mi, že jsou vyšší než ráno. Říkal jsem si, že to asi přeháním. Ale pak jsem si začal všímat, že se děje něco podivného.
Jednak – chutnala opravdu jinak. Intenzivně, až nepřirozeně. Taková zvláštní sladkokyselá chuť s nádechem… těžko říct čeho. Možná tymiánu, možná citronové trávy? Moje žena po prvním kousnutí řekla jen: „Tohle není rajče, to je zážitek.“
Pak si začali rajčata všímat i sousedi. Ne že by mi lezli přes plot, ale jeden po druhém se začali ptát, čím to hnojím. Že jim prý nic takhle neroste. Nabídl jsem jim pár semínek. Druhý den se soused Pepa tvářil, jako by objevil nový smysl života. Jeho žena se mi přišla omluvit, že „mu nějak vybuchl skleník“. A na vesnici se začaly šířit fámy.
Sbohem, zázračné rajče
Nakonec jsem to celé ukončil dřív, než se z toho stala obecní atrakce. Rajčata jsem sklidil, snědli jsme je (musím přiznat, že fakt chutnala výborně), ale další rok už jsem sázel obyčejnou českou odrůdu. Takovou tu, co má tři listy, tři plody a nápadně připomíná život v klidu.
Z toho všeho mi ale zůstala jedna zásadní lekce:
Když někdo slibuje „intenzivní chuť a výnosnost“, může to klidně znamenat i měsíční výlet do říše divů.
Dneska už se směju, ale tehdy jsem se bál, že mi přijde hygiena. A možná by i měla – některé ty rajčata chutnaly víc jako bonbon než zelenina.
Zdroj: Autorský článek / Vlastní zkušenost
