Článek
Když mi kamarádka Klára jednou u piva řekla, že začala jezdit jako taxikářka, myslel jsem, že si dělá legraci. Drobná blondýna, která se ještě nedávno živila jako administrativní pracovnice, teď brázdila pražské ulice ve firemním autě a sbírala historky, které by vydaly na vlastní talkshow.
Chtěla změnu, volnost, něco jiného než sedět osm hodin v kanclu. A protože měla řidičák už od osmnácti a řízení ji vždycky bavilo, šla do toho. Prvních pár týdnů bylo prý skvělých – čistá auta, milí klienti, slušné peníze. Ale pak přišly noční směny. A s nimi i realita.
Co všechno si lidé myslí, že si můžou k řidičce dovolit?
Jedna z prvních věcí, co mě překvapila, bylo, jak rychle si musela změnit styl oblékání. Žádná tílka, nic upnutého. „Chlapům občas stačí dekolt a začnou si myslet, že jsi součástí jiného druhu služeb,“ svěřila se mi. Jeden jí dokonce mával peněženkou a naznačoval, že když „bude hodná“, přihodí jí dýško. Místo toho vystoupil uražený, že si dovolila odmítnout.
Jednou vezla pár kluků z noční párty a všimla si, že si jeden z nich hraje s něčím kovovým. Byla to zbraň. Nevěděla, jestli je pravá, a nedovolila si se ptát. Cesta trvala asi patnáct minut, ale popisovala ji jako „nejdelších 15 minut v životě“. Na konci jí ještě poděkovali a nechali spropitné. Ale od té doby prý vždycky pečlivě zkoumala, kdo jí nasedá do auta.
Dočasná zpovědnice a komediální scéna v jednom
Zároveň to ale nebyla práce jen plná strachu. Říkala, že se často cítila jako zpovědník. Lidi se jí svěřovali s neuvěřitelnými věcmi – pláč, hádky, zlomená srdce, ale i radost a euforie. Jedna pasažérka jí celou cestu brečela na rameni, protože právě zjistila, že jí muž podvádí. Jiný jí zase vyprávěl o své nemocné matce a o tom, jak se s ní naposledy rozloučil.
Pak tu byl i příběh ženicha, který zaspal vlastní svatbu. Klára ho vyzvedávala v panice, s vypnutým mobilem a v rozepnuté košili. Dovezla ho k obřadu doslova na poslední minutu. O pár měsíců později ho vezla z porodnice, tentokrát už i s novorozenětem. „Tohle jsou momenty, kdy ti dojde, že děláš víc než jen řídíš,“ řekla mi.
Konec na vlastní žádost
Po třech letech za volantem to Klára zabalila. Ne proto, že by jí to nebavilo – ale protože si čím dál víc uvědomovala rizika. Začala se bát, že jednoho dne potká někoho, kdo se nespokojí jen s řečmi. „Nechci skončit tak, že zpanikařím a uteču z auta někde uprostřed křižovatky,“ řekla mi vážně. Teď čeká miminko a říká, že to byla skvělá životní lekce – ale taky ví, že to byla hra s ohněm.
Příběh Kláry mi ukázal, že některé práce vypadají z dálky jednoduše, ale realita bývá úplně jiná. Za volantem taxíku nezažíváte jen provoz – ale i lidi v jejich nejautentičtější podobě. A i když se nejedná o životní sen, naučí vás to hodně. O druhých, i o sobě.
Zdroje: Autorský článek / Vlastní zkušenost
