Článek
Zmizela mi sekačka. A taky iluze o dobrých sousedech.
Nikdy jsem nebyl ten typ, co má potřebu zamykat všechno na dva západy. Ne že bych byl naivní, jen jsem si myslel, že když žiju v klidné ulici mezi lidmi, které roky potkávám u popelnic nebo při hrabání listí, tak je to zkrátka trochu jiné než někde na sídlišti. Věci se půjčí, řekne se „čau“ přes plot, občas někdo donese švestky. A že sekačku nechám chvíli na zahradě? No a co.
Ten den jsem se pustil do sekání trávníku, protože už to prostě nešlo dál. Déšť, pak pár teplých dnů a zahrada vypadala, jako bychom si tam chtěli chovat ovce. Po dvaceti minutách práce se ozvalo z domu volání, jestli bych neskočil do obchodu. Něco chybělo na vaření, klasika. Sekačku jsem nechal stát u plotu, motor vychladlý, a vyrazil jsem.
Do obchodu, zpátky, zastávka u souseda, rychlý pokec o tom, že ten starý gril fakt asi už nepřežije sezónu, a pak zase domů. Cesta, která normálně trvá deset minut, se natáhla na půl hodiny. A když jsem se vrátil na zahradu, sekačka byla pryč.
Nejdřív jsem si myslel, že ji jen někdo posunul. Nebo že jsem ji snad uložil jinam. Ale ne – byla fuč. Zmizela úplně. Plot zavřený, branka taky, nikde ani náznak pohybu.
Chvíli jsem stál a koukal na prázdné místo ve trávě, kde ještě před chvílí stála. Jako když vám zmizí kolo z chodby. Ta chvíle tichého zmatku, kdy mozek odmítá přijmout, že to, co znáte, prostě není tam, kde má být.
A pak jsem zahlédl Libora.
Bydlí o dva baráky. Není to vyloženě kamarád, ale známe se. Párkrát jsme se bavili o autech, párkrát jsem mu pomohl odnést pytle se štěrkem. Stál na své zahradě, zády ke mně, a něco tlačil. Tlačil moji sekačku.
Přeskočil jsem plot. Ne z dramatického důvodu, jen mi to přišlo rychlejší. Přišel jsem k němu a řekl jen: „Ahoj Libore. Myslím, že tohle je moje.“
Otočil se a tvářil se překvapeně. „Jo, hele, sorry, neviděl jsem tě doma. Potřeboval jsem to rychle vzít, než začne pršet.“
„A napadlo tě, že bych možná chtěl, aby ses zeptal?“
„Myslel jsem, že to nevadí. Vždyť si přece občas půjčujeme věci.“
To ano. Ale dosud jsme si je půjčovali tak, že jsme o tom aspoň věděli.
Vrátil mi ji hned. Zaneřáděnou od mulče, jeden boční plast trochu odřený. Neřekl jsem už nic. Ani on ne. Od té doby jsme se neviděli. Možná se mu vyhýbám já, možná on mně.
Nevím, jak to bude dál. Nejsem z těch, co by kvůli jedné věci dělali kampaň na odcizení v komunitě. Ale něco se ve mně změnilo. Už nenechávám věci jen tak ležet. Ne proto, že bych se bál o majetek. Spíš o ten pocit, že věci fungují nějak přirozeně. Protože když si soused vezme vaši sekačku bez zeptání, není to o technice. Je to o důvěře. A tu, když jednou ztratíte, vrací se mnohem hůř než půjčený stroj.
Zdroj:
Autorský článek / Vlastní zkušenost
