Článek
Nikdy jsem nebyla zahradník. Vlastně jsem si k rostlinám budovala vztah dost pomalu. Ale toho dne, kdy jsem vzala do ruky rýč a do dlaně drobnou sazenici stromu, jsem věděla, že tohle není obyčejné sázení. Po mém boku stál čtyřletý Davídek, pevně mě držel za ruku a v očích měl záblesk něčeho, čemu jsem rozuměla až moc dobře. Byl to náš den. Den, kdy jsme zasadili náš první strom – a zároveň nechali zakořenit vzpomínku, která nás pálila.
„Mami, a poroste až do nebe?“ zeptal se šeptem, když jsme vyhloubili jámu.
Přikývla jsem, protože jinou odpověď jsem neměla. Strom jsme sázeli pro tatínka. Pro muže, který nás opustil tak náhle, že jsme ještě ani nestihli domluvit, kam na jaře pojedeme na výlet. Byl to čelní náraz, žádná šance. A mě zůstalo v náručí malé dítě a v srdci díra, kterou nešlo zalepit.
Říkala jsem si, že možná právě strom pomůže. Něco, co bude růst, když my zatím jen přežíváme.
„Tak až vyroste, půjdeme pod něj sednout, jo mami?“
„Ano, lásko. A budeme tam tatínkovi vyprávět, co všechno jsme zažili.“
Zasadili jsme mladý dub. Pečlivě jsme ho obklopili hlínou, zalili vodou, a nakonec k němu Davídek přidal kamínek, který si nesl v kapse. „To je pro něj,“ řekl. Bylo to jeho tajemství. A já mu ho nebrala.
Týdny plynuly. Každý den jsme se šli na strom podívat. Mluvili jsme k němu. Někdy jsme mlčeli. Ale byli jsme tam spolu. Kořeny, které se zarývaly do země, jako by zároveň zarývaly nový směr do našich srdcí.
Dnes už strom trochu povyrostl. A i my jsme se posunuli. Nezapomněli jsme – to nejde. Ale máme kde vzpomínat. Máme své místo.
„Mami?“ zeptal se nedávno Davídek. „Až budu velkej, zasadím si strom pro tebe. Ale ještě ne, teď tě potřebuju.“
A já věděla, že náš dub roste nejen z hlíny a vody. Roste z bolesti, lásky a odvahy jít dál.
A možná… možná až jednou povyroste do nebe, vítr v jeho větvích donese tatínkovi náš příběh.
