Antický Řím jako věčný vzor. Co jsme převzali a dodnes používáme?

Římská civilizace byla velmi vynalézavá a praktická. Se svými městy, silnicemi, lázněmi, válečnými stroji, uměleckými díly, literaturou i organizací byla vzorem i prokletím pro okolní národy. Nejprve vzdorovaly, poté podlehly. Některé více, jiné méně, avšak římská přítomnost zapustila kořeny, které se staly kořeny evropskými. S dědictvím antické civilizace se setkáváme kontinuálně od raného středověku, přes renesanci a baroko, až po francouzskou revoluci a nacistické Německo.

Někdejší římská velikost, jednota a síla vzaly za své s tzv. obdobím stěhování národů, které na troskách římského impéria (západního) dalo vzniknout novým státům. Zatímco se v názvech nových států či samostatných území odrážela jména migrujících „barbarských“ národů, např. Anglů v Anglii, Vandalů v Andalusii či Franků ve Francii, ideově se budoucí evropské velmoci hlásily ke kořenům antického Říma. Příkladem nejzářnějším je někdejší římská Galie, později Frankie a nakonec Francie. Byl to právě francký král Chlodvík I., který již v 5. století začal budovat nejmocnější barbarské království po pádu Říma. Jeho úspěch tkvěl nejen v tom, že byl nepochybně schopným válečníkem a diplomatem, ale také ve faktu, že jím obsazený střed Galie byl krajem velmi úrodným, s dlouhou civilizační tradicí a zachovanými organizačními strukturami říše.

Co Chlodvík v 5. století začal, dovršil roku 800 jiný „král Franků“, Karel Veliký, jenž byl toho roku korunován v Římě císařem znovuzrozené Říše římské. Historie se opakovala i tentokrát. Jím vytvořené impérium se nedlouho po jeho smrti rozpadlo v nová království, která se opět nechala vést římským ideálem. Těmito nástupnickými státy byly především Francie a Německo. Zatímco němečtí panovníci upírali svůj zrak k titulu císaře Svaté říše římské, jenž bylo možno získat korunovační cestou do Říma a mnohdy jej skutečně získali, Francie si ponechala vůdčí úlohu na poli kulturním – v jazyce, odívání, hudbě, gastronomii či architektuře. Ideál antického Říma žil i v 19. století, kdy mu šel v ústrety Napoleon Bonaparte, ať již vlastní korunovací císařem, pokusem dobýt a sjednotit Evropu či uměleckým imperiálním stylem, příznačně zvaným empír. Ze všech dějinných vůdců zašel nejdál zřejmě Adolf Hitler, který chtěl skrze Třetí říši vzkřísit mocné impérium, tentokrát ale nikoliv multikulturní, ale čisté germánské rasy. K tomu zneužil veškerou možnou antickou symboliku včetně pozdravu vztyčené pravice.

Římský vzor je však v evropské kultuře mnohem hmatatelnější, než pouze v podobě vizí, ideálů a politických koncepcí. Pokud se někde nesmazatelně otiskl římský odkaz, pak to jsou zejména výtvarné slohy posledních deseti století. Římský vzor, či alespoň inspiraci nezapře architektura, sochařství, malířství ani užité umění.

Na římskou architekturu přímo navázal románský sloh, který mnoho typů římských staveb převzal a jiné přizpůsobil potřebám doby raného středověku. Jedním ze symbolů románského slohu se stala basilika, v antickém Římě původně světská stavba, která sloužila jako tržnice, dnes bychom řekli obchodní centrum a výjimečně i jako soudní budova. Po nástupu křesťanství se však basiliky staly prvními velkými křesťanskými chrámy. Tak je tomu např. v Trevíru, kde dosud stojí Aula Palatina, římská basilika ze 4. století, v níž dodnes funguje křesťanský chrám. Mezi nejznámější římské basiliky pak patří basilika Konstantinova či basilika Ulpia (Traianova). V Čechách připomeňme románskou basiliku sv. Jiří na Pražském hradě.

Zřejmě nejvýraznějším římským architektonickým prvkem je oblouk a kopule. S oběma prvky se setkáváme po celé někdejší říši v nejrůznějších podobách. Kromě bran, mostů, oken či arkád jsou nejcharakterističtějším zástupcem staveb s obloukem aquadukt a triumfální oblouk. Z dob antiky dodnes přetrvalo několik aquaduktů, např. Pont du Gard nedaleko Nîmes ve Francii a rovněž tak známe autentické triumfální oblouky, např. římský Titův či Konstantinův. Byly to zejména triumfální oblouky, které oslavovaly vítězství králů a vojevůdců i mnoho staletí po pádu Říma. Naprosto ukázkovým středověkým triumfálním obloukem je Staroměstská mostecká věž u Karlova mostu, z novějších dob a ryze v antickém duchu je to Vítězný oblouk v Paříži či Wellingtonův oblouk v Londýně.

Pokud jde o kopuli, můžeme dokonalou ukázku práce římských architektů spatřit v budově Pantheonu v Římě, která inspirovala mnoho dalších věhlasných staveb, zejména z období baroka a klasicismu. Pouhé dvě pro ilustraci postačí – katedrála sv. Pavla v Londýně a budova Kapitolu ve Washingtonu. Kopule byla v Římě hojně využívána i při stavbě lázní.

Toto okřídlené rčení můžeme použít obrazně i doslovně. Netřeba připomínat, že s rozrůstající se římskou říší šlo ruku v ruce i budování silnic; od města k městu, od pevnosti k pevnosti, od provincie k provincii. A především z Říma do všech koutů říše. Budování silnic bylo velmi sofistikované a mělo význam pro ekonomiku i armádu. O staletí později sloužily římské silnice jako kamenolomy, z nichž např. v Británii vzniklo mnoho kostelů a domů. Nicméně trasy zůstaly a i dnes staré římské silnice slouží tak, jak byly vytyčeny.

Podobné je to i s římskými městy, z nichž mnohá začínala jako vojenské tábory. Po bouřlivém období stěhování národů některá města zanikla, v mnohých však život pokračoval, i když ve značně omezené a primitivní formě. Někde byly mezi ruinami kamenných římských budov roztroušeny chatrče Germánů, jinde však lidé i nadále využívali římské stavby, byť třeba tak, že byl triumfální oblouk začleněn do nového opevnění města, které dosahovalo sotva čtvrtiny původní rozlohy. Místa s trvalým osídlením od dob římských jsou známá, např. Řezno, Kolín nad Rýnem, Vídeň, Lyon, Canterbury či York a samozřejmě Řím.

Stejně jako vedly do Říma cesty skutečné, sbíhají se do Říma i cesty umění. Pro mnoho velkých umělců byly římské vzory nejvyšší metou, přičemž se nejvýrazněji projevily v sochařství a malířství, ať už obsahově, inspirací či technickým provedením. Vytvořil by Michelangelo úžasné fresky v Sixtinské kapli bez inspirace v muskulatuře antických soch a reliéfů? A co jeho David se svým typickým postojem křížového kontrapostu, tolik známého u soch bohů a císařů? Vznikl by vůbec? Stejně se můžeme ptát u děl dalších mistrů renesance Rafaela Santiho, Donatella či Benvenuta Celliniho. Odraz římských uměleckých děl však lze spatřit i v sochách barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna a mnoha dalších. Samostatnou kapitolu pak tvoří mozaiky, specifický umělecký projev pozdní antiky, který našel svůj výrazný ohlas v raně křesťanském umění.

Obraz odkazu římského impéria by jistě nebyl úplný, kdybychom pomlčeli o síle slova, v tomto případě latinského. Římané přinesli svůj jazyk - latinu do všech koutů říše, čímž nejen že vytvořili univerzální jazyk, jímž bylo možné se domluvit od Británie po Persii, ale také položili základ mnoha jazykům současným. Francouzštinou, italštinou, španělštinou, portugalštinou a rumunštinou se dnes hovoří v Evropě, Africe a Americe. Dnes nejrozšířenější jazyk angličtina, obsahuje skrze francouzštinu více než polovinu latinských slov. Latina byla od středověku jazykem učenců a církve a je jím dodnes, např. zoologická klasifikace používá výhradně latinské názvy. Významným tématem je pak inspirace římskou latinskou literaturou, ať už prozaickou, básnickou, dějepisnou či vědeckou.

Další literatura:

Kepartová, Jana: Římané a Evropa (Antické dědictví v evropské kultuře), Praha 2005.

Pijoan, José: Dějiny umění 2 – 8, Praha 2000.

Svoboda, Ludvík a kol.: Encyklopedie antiky, Praha 1973.