Aréna smrti. Jak žili a umírali gladiátoři?

Gladiátorská klání v římských arénách jsou v našem povědomí právem spojena s bojem muže proti muži i hromadnými jatkami, divokými šelmami, prachem a krví, to vše pouze pro pobavení bouřícího publika. Ano, realita antického Říma byla velmi krutá a opakovaná krveprolití v římských arénách ji jen podtrhovala. Ovšem i gladiátoři byli jen lidé se svými touhami, slabostmi, motivacemi, zvyky i všedním životem. Tak tomu bylo za dob císařského Říma, stejně jako v jeho republikánských počátcích na konci 4. století př. Kr., kdy se gladiátorské zápasy zrodily jako součást pohřebních rituálů na počest zemřelého člena některé z významných římských rodin. Tyto pohřební hry byly ryze soukromé, bez účasti státu a kromě toho, že měly ulehčit zesnulému přechod do světa mrtvých, byly též příležitostí ukázat moc a bohatství rodiny.

Během několika stovek let nabraly gladiátorské zápasy zcela jiný kurs. Již nešlo o pohřební rituál, ale plně profesionální a organizovanou událost, jež sloužila k pobavení lidí při významných dnech a na oslavu vítězství. V Itálii postupně vzniklo několik specializovaných gladiátorských škol a později byly založeny další i v provinciích. Nejstarší písemná zmínka mluví o škole v Capui, jež se v období pozdní republiky stala nejvýznamnější líhní gladiátorů. Díky Spartakovu povstání proslula škola Lentula Batiata a školu gladiátorů tu vlastnil i Iulius Caesar. Největší a nejvýznamnější školou císařské doby se však stal římský ludus magnus, vybudovaný v 1. století za císaře Domitiana jako jedna ze škol císařských, které v Římě nahradily školy soukromé.

Stát se žákem takové gladiátorské školy bylo možné hned několika způsoby. Společenské postavení gladiátorů bylo velmi nízké, přibližně na úrovni prostitutek, což bylo zčásti předznamenáno také tím, že většina gladiátorů se rekrutovala z řad otroků a válečných zajatců, kteří tím, že se odmítli podvolit římské představě o míru, ztratili vládu nad svými životy. Pokud nebyli rovnou popraveni, končili v krvavých řežích v aréně a nebo byli odsouzeni k umístění do gladiátorské školy, kde z nich měli být vychováni profesionální bojovníci. Byli to právě váleční zajatci, kteří zpočátku tvořili převážnou část gladiátorů, neboť náklady na výcvik válečníků nebyly tak vysoké.

Byl-li gladiátorem otrok, pak to bylo často jako trest za některý závažný zločin, např. vraždu, žhářství, zneuctění chrámu či travičství. Odsouzení do gladiátorské školy se fakticky rovnalo rozsudku smrti s jen velmi mizivou nadějí na udělení milosti od publika, k níž se mohl probojovat. Přímo do arény však mohli být odsouzeni i římští občané, a to za vraždu, znásilnění či loupež. Tito tzv. noxii pozbyli všech svých práv a stali se pouze „jatečními kusy“, když byli bez výcviku i zbroje posláni do arény, kde byli zlikvidováni profesionálními gladiátory – veterány. Poslední kategorií gladiátorských rekrutů pak byli dobrovolníci z řad občanů, kteří byli k činu, jež je odsunul na okraj společnosti, motivováni buď bídnou finanční situací či nespoutaným obdivem k šampionům a s touhou po vzrušení.

Bez ohledu na to, jakým způsobem se do školy dostali, byli si všichni gladiátorští nováčci rovni. Jednou z prvních věcí, kterou museli udělat, bylo složení přísahy, v níž se gladiátor zavázal, že vydrží, i když bude „pálen, spoután, bit a zabit mečem“. Každý nováček byl hned po nástupu prohlédnut lékařem, jenž se zajímal nejen o jeho fyzickou kondici, ale i vzhled a charisma. Ne každý se totiž pro gladiátorskou show hodil. Poté se nováčků ujali zkušení trenéři – doctores, sami vysloužilí gladiátoři, kteří rekruty učili efektivnímu způsobu boje s konkrétními zbraněmi, k nimž byli nováčci přiděleni majitelem školy. Trénink však probíhal s dřevěnými zbraněmi, s nimiž nováčci útočili na dřevěný kůl - palus, aby utužili kondici a získali potřebnou zručnost. Cílem bylo pohyby automatizovat. Na ostré zbraně se přecházelo až později a vždy po ukončení tréninku putovaly zpět do střežené zbrojnice.

Gladiátor byl pro majitele školy značnou investicí, o níž bylo zapotřebí pečovat. Proto měli gladiátoři k dispozici vedle zkušených trenérů i maséry a lékaře. Ti udržovali své svěřence v dobré kondici a dbali o to, aby během výcviku neutrpěli žádnou závažnou újmu, která by jim v budoucnu zabránila v aréně předvést kvalitní vystoupení. O kvalitě lékařů, již pečovali o gladiátory, svědčí i to, že jedním z nich byl slavný Galénos, později osobní lékař císaře Marca Aurelia. Galénos působil několik let v gladiátorské škole v Pergamu, kde díky jeho skvělé péči podlehli zranění pouze dva gladiátoři, zatímco u jeho předchůdce byla úmrtnost třicetinásobná. Kvalita péče se samozřejmě lišila podle toho, zda šlo o malou školu v provincii, nebo školu císařskou v Římě, kde gladiátoři dostávali plný servis té nejvyšší úrovně.

Důležitou pro vývoj a prospěch gladiátora byla rovněž výživná strava. Základem gladiátorského jídelníčku byl ječmen, z něhož se vařila ječná kaše smíchaná s boby. Konzumace ječmene ve velkém vynesla gladiátorům i přezdívku hordearii, tedy „pojídači ječmene“. Obecně se gladiátorské stravě říkalo sagina a mezi gladiátory, kteří jedli ve velkých společných jídelnách, nebyla zrovna oblíbená. Bylo jí však dost, gladiátorský příděl byl větší než legionářův v armádě, byla vydatná a energetická, což gladiátoři potřebovali. Na druhou stranu, Galénos s takovou stravou nesouhlasil, neboť vedla k tloustnutí gladiátorů. Uznává ovšem, že silná vrstva tuku gladiátory chránila před lehčími zraněními. Jistě si tedy nelze běžného gladiátora představovat jako štíhlého atleta s vypracovaným břišním svalstvem, naopak kosterní nálezy ukázaly, že se jednalo spíše o robustního a lehce obézního chlapíka.

Pokud se zrovna gladiátoři nepotili při výcviku, nebo neprolévali krev v aréně, trávili svůj čas ve svých nepříliš útulných ubikacích, které byly umístěny podél tréninkové arény. Nováčci pochopitelně získali ty nejhorší „kobky“, naopak zkušení profesionálové a ti nejlepší mohli mít i odpovídající ubytování. Obvykle žili v jedné nevelké místnosti dva až tři muži. Zařízení jednotlivých cel bylo velmi prosté, chyběly i postele, takže gladiátoři zřejmě spali na slamnících. Volnost, jakou gladiátoři požívali, závisela na jejich „původu“. Byl-li gladiátor válečným zajatcem nebo zločincem, byl považován za nedůvěryhodného a nebezpečného a tak byl v ubikaci uzamčen a střežen. Naopak, pokud šlo o dobrovolníka nebo římského občana, mohl se pohybovat volně.

I když byli gladiátoři ze společenského hlediska až na samém dně, nebylo to na překážku tomu, aby byli obdivováni ženami napříč společenskými vrstvami i věkem. Pro mladé dívky byli jakýmsi platonickým ideálem, oslavovaným nápisy na zdech jako např. v Pompejích, kde se dochovalo svědectví o tom, že „Cresces, který svým trojzubcem chytá v noci dívky do sítě“ a „Celadus, Thrák, který zrychluje tep dívčích srdcí“. Pro římské ženy, vysoké vrstvy nevyjímaje, pak byli gladiátoři jednoznačným objektem sexuální touhy.

Nebylo výjimečné, že si i urozené ženy vybíraly své milence mezi gladiátory. Gladiátoři, které můžeme bez ostychu označit za hvězdy antického zábavního průmyslu, si na nedostatek přízně fanynek rozhodně nemohli stěžovat. Stejně tak gladiátorům nebyl odpírán sex, tedy věc, jež byla běžnou součástí tehdejšího světa a jeho prospěšnost si uvědomovali i páni gladiátorů. Proto i ti, kteří byli považováni za nebezpečné a byli drženi pod zámkem, přijímali návštěvy prostitutek a některým gladiátorům dokonce bylo dovoleno, aby žili s ženou pohromadě.

Dějiny poznali mnoho různých typů válečníků z arény, souhrnně označovaných jako gladiatores - muži s mečem. Ani zdaleka však neprovázel všechny gladiátory do arény pouze meč. Pro pobavení publika se postupně vyvinuli divácky atraktivní druhy zápasníků, stylizovaných buď do dávno porobených nepřátel nebo zpola mytických bytostí. Konkrétní typ gladiátora se většinou označoval podle zbraně či části výzbroje. Ještě za republikánských dob Římané sledovali zápasy galla, thráka a samnity, nešlo však o etnické válečníky, ale o pojmenování podle druhu výstroje a zbraní, které gladiátorům připadly po římských vítězstvích ve válkách s těmito národy. Bojové umění, které tyto typy předváděly, bylo natolik úspěšné, že se prosadilo i za císařství, avšak ty, kteří jej v aréně předváděli, již charakterizovala jiná jména.

Velmi silné zastoupení měl v arénách typ thrák – thraex, jenž byl vybaven thráckým krátkým zakřiveným mečem a malým kulatým či čtvrhranným štítem. Jeho přilba byla uzavřená a lze ji snadno identifikovat podle hlavy gryfa, připevněné na předním konci hřebene přilby. Thrákova pravá paže byla kryta rukávem z kovových plátů. Jeho protivníkem v aréně často býval hoplomachus, thrákovi výstrojí podobný, avšak vyzbrojen krátkým římským mečem gladiem, kulatým bronzovým štítem a dlouhým kopím. Přilbu hoplomacha zdobila pera. Právě on byl zřejmě nástupcem samnity, jehož účast v aréně pozbyla politického významu. Druhým častým soupeřem thráka byl myrmillo, jenž vzešel z republikánských gallů. I on se svou výstrojí podobal thrákovi, přesto byl v aréně snadno odlišitelný, neboť jeho přilbu zdobil hřeben v podobě rybí hřbetní ploutve. Bojoval krátkým mečem a chránil ho velký podlouhlý štít.

Bojovníkem, jenž byl stvořen pro efekt a pobavení publika, byl retiarius, nahánějící s pomocí sítě a trojzubce „rybího muže“ myrmillona. Retiarius býval obvykle urostlý pohledný muž, jen lehce chráněný, s kovovým štítem na levém rameni proti úderům meče zprava, jehož hlavní zbraní byla 3m široká síť - rete, upevněná provazem k zápěstí, s níž mohl svého protivníka zneškodnit. Smrtelnou ránu však zasazoval dýkou. Naopak retiariovým protivníkem byl secutor, fakticky speciálně modifikovaný myrmillo se stejnými zbraněmi i výstrojí, avšak jinou přilbou. Ta byla kulovitého tvaru, hladká s kulatým hřebenem a velmi malými kulatými průzory, čímž bylo vidění secutora značně omezeno. Výhoda byla v tom, že retiariova síť po přilbě sklouzla a zuby trojzubce nepronikly hledím.

Vedle thraexe, myrmillona, retiaria a secutora, kteří představovali nejčastější typy gladiátorů bojující v arénách, vystupovaly i další specializovaní gladiátoři. Jedním z nich byl provocator, lehce identifikovatelný podle dlouhého hranatého štítu, krátkého legionářského meče, chrániče na levé noze, kam štít nedosáhl a malým hrudním pancířem (cardiophylax). Přilba provocatora se podobala secutorově, byla však po stranách zdobena pery a měla větší průzory. Provocatoři většinou bojovali proti sobě. Aréna také poznala gladiátora zvaného dimachaerus, jenž bojoval se dvěma meči, sagittarius, což byl lučištník a equitus – jezdec. Zvláštní kategorii pak tvořili tzv. essedarii, kteří bojovali po vzoru Britonů na válečných vozech. Objevovali se i další, méně častí, jejichž specifikem byla především zbraň.

Gladiátorské zápasy nebyly jen doménou mužů, i když převažovaly. Z antiky se rovněž dochovaly zprávy o ženách – gladiátorkách. Odborníci předpokládají, že zápasy žen nebyly seriózní součástí her, víme však, že některé ženy bojovaly z obdivu ke svým mužským protějškům dobrovolně. V případě otrokyň a zajatkyň platil opak. Reliéf z Halikarnassu uchovává svědectví o působivém zápasu dvou gladiátorek, Amazonky a Achillie, z 1. či 2. století. Ženy bojovaly stejnými zbraněmi jako muži, avšak bez přileb. Nápis „apeluthèsan“ prozrazuje, že obě ženy bojovaly dobře a po klání čestně arénu opustily. Z dochovaných reálií však můžeme usuzovat, že šlo spíše o výjimku v krvavém sportu. Se zápasy žen nesouhlasil ani císař Septimius Severus, neboť prý jsou urážkou mužských válečných ctností a roku 200 ženská klání zakázal.

Život gladiátora nebyl snadný. Pro většinu z nich vedly z arény pouze dvě cesty. Jedna procházela branou zvanou Libitinaria, kterou se z arény odnášeli mrtví a druhá skrze získání dřevěného meče (rudis), odznaku svobody, který mohl obdržet jen skutečně dobrý bojovník. Jen málokterý gladiátor se však mohl pyšnit označením rudiarius. Šance, že gladiátor bude moci odejít na odpočinek, byla nižší než u legionářů. Gladiátoři začínali svou dráhu kolem 17 let života, většina z nich byla zabita mezi 18 a 25 lety. Pokud gladiátor přežil a dosáhl mnoha vítězství, mohl získat svobodu. Po 30. roce života již mohl být zasloužilým veteránem. Některý se usadil, jiný bojoval dál a další si otevřel vlastní gladiátorskou školu. Základním předpokladem však bylo přežít.

Další literatura:

Baker, Alan: Gladiátor, Praha 2002.

Dunkle, Roger: Gladiátoři, Praha 2011.

Meijer, Fik: Gladiátoři, Praha 2006.

Wisdom, Stephen: Gladiátoři, Brno 2008.