Byli čeští králové Češi?

Ptát se po národnosti českých králů, kteří vládli ve středověku a na počátku novověku, je věc poněkud ošemetná už jen proto, že taková otázka do zmíněných časů jaksi nepatří, neboť v oněch dobách prakticky žádný z panovníků svou národnost neřešil. Ostatně, není to pouze případ králů českých, ale též vládců Anglie, Španělska nebo Uher. Přesto je zajímavé se pokusit na takovou otázku odpovědět, neboť nám hledání poskytne pozoruhodný obraz o dané době, diplomacii, politice i dvorských zvyklostech. Než se však vydáme po stopách českých králů, podívejme se za české hranice. Malý exkurs nám totiž pomůže pochopit složitost poměrů dávných časů.

Král anglický. Zní to důstojně a vznešeně, ihned mi před očima vyvstane obraz Richarda I. Lví Srdce, ikony anglických dějin, v plném lesku své zbroje i majestátu. Byl to ale Angličan? Nikoliv, daleko víc byl Francouz. Jeho původ, po matce Eleonoře Akvitánské i otci Jindřichu II. Plantagenetovi, byl francouzský. Vyrůstal ve Francii, mluvil francouzsky, anglicky neuměl a obklopoval se francouzskou kulturou. Během deseti let, kdy byl králem Anglie, strávil ve svém království pouhých šest měsíců. Anglii využíval hlavně jako zdroj pro svá válečná tažení. Přesto je jedním z nejznámějších a nejobdivovanějších anglických králů. A není to pouze Richard. Roku 1714 nastoupil nyní na již britský trůn král Jiří I. Hannoverský, Němec každým coulem. Jeho jediným předpokladem bylo, že byl nejbližším protestantským příbuzným zesnulé královny Anny, byť pocházejícím z německého vévodství Brunšvik-Lüneburg. Anglicky neuměl ani slovo a o vládu se nestaral. Zrodila se moderní Británie, kde vládl ministerský předseda v čele kabinetu. Podobné osudy králů můžeme sledovat např. v Uhrách, kde sice nejprve vládli maďarští Arpádovci, ale poté též francouzský rod Anjou, Lucemburkové či němečtí Habsburkové.

I tak se mohl zeptat některý ze středověkých kupců, mířících do království v srdci Evropy. A podle čeho můžeme identifikovat češství krále českého, ptám se já. Jistě nelze určovat příslušnost k „národu“ pouze podle rodného jazyka. To je jen jeden z faktorů. Stejně důležitý je i původ, dvorská kultura, jazyk nikoliv rodný, ale běžně užívaný či vlastní pocit příslušnosti k zemi, v níž panovník vládne a sounáležitosti s jeho lidem. Úhel pohledu na vládu v českém království se totiž mohl významně lišit. Nakonec, v současnosti je národnost čistě otázka vlastního pocitu a svědomí. Jak je to tedy s našimi českými králi?

Prvním českým vládnoucím rodem, jenž se dokázal prodrat v tlačenici, byl rod Přemyslovců, ponejprv vládnoucí z knížecího stolce. V těchto dobách je lépe se ptát po původu, než-li po národnosti. A ten byl jistě český. Český do té míry, že knížata z vládnoucího rodu byla původu domácího, avšak již od dob vlády knížete Břetislava I. (1034 – 1055), byly českými kněžnami a poté královnami nezřídka příslušnice německých rodů. Nutno však podotknout, že už matka sv. Václava, Drahomíra, nebyla z kmene Čechů. Poměrně často se po boku českých panovníků objevovaly také ženy z krve polské a uherské, jak tomu bylo u Břetislavova syna Vratislava, prvního českého krále. Jeho druhou ženou byla Adléta Uherská a třetí ženou Svatava Polská, které však po prababičce Doubravce kolovala v žilách přemyslovská krev.

Je zbytečné obecně řešit otázku zda byli přemyslovští králové Češi. Přemyslovci byl domácí rod, první vládnoucí v Čechách, jehož příslušníci v době historické panovali bezmála půl tisíciletí. Všichni králové, Vratislavem I. počínaje a Václavem III. konče, ovládali češtinu, která byla jejich rodným jazykem. Byla to také řeč, jíž se mluvilo u dvora, nebyla však jedinou. Významnou roli hrála také němčina, kterou mluvilo mnoho českých královen, např. Kunhuta Štaufská, matka Přemysla Otakara II. či Guta Habsburská, první manželka Václava II. Nebylo ovšem důležité, jakou řečí nevěsty českých králů mluvili a kde se narodily, ale jaký byl jejich původ a co české koruně mohly přinést. Sňatková politika byla nástrojem velmi mocným, avšak dvojsečným.

Němčina byla zapotřebí i v komunikaci se západními sousedy, neboť politika česká a říšská byly úzce provázány. Rovněž němčina byla jazykem u českého královského dvora. Do třetice měla v českém prostředí platnost i latina, ježto jazyk užívaný v úředním styku, v kronikách i jiných záznamech a samozřejmě v liturgii. Pěkný příklad symbiózy latiny s češtinou pak dokládají třeba zemské desky, kam se zapisovaly majetkové operace s nemovitostmi šlechty, soudní pře či předvolání k stání před zemským soudem, tzv. půhony. Všechna jednání probíhala česky, avšak zapisována byla v latině.

Sounáležitost přemyslovských králů s českými zeměmi netkvěla v tom, jakým jazykem kdo mluvil, ani v jakýchsi národních pohnutkách. Pro Přemyslovce byl důležitý odkaz předků, síla českého státu, lesk královské moci, expanze a posílení vlivu za hranicemi. Vrcholu se tyto snahy přiblížily za Přemysla Otakara II., jenž se stal jedním z největších českých králů. On, český král a Čech, byl ale zároveň vévodou rakouským, štýrským, korutanským a kraňským. Na jeho odkaz navázal syn Václav II., který ač byl po smrti otce na Moravském poli vychován v Braniborsku, kde si skvěle osvojil němčinu, zastáncem českých zájmů. Číst sice neuměl, ale poslechem se naučil česky i latinsky. Království zajistil mír, hospodářskou prosperitu i mezinárodní respekt. Přemyslovská moc dosáhla svého maxima, když český král Václav II. soustředil ve svých rukou i korunu polskou a vládu nad značnou částí Uher.

Pomineme-li krátkou epizodu po zavraždění posledního Přemyslovce Václava III., v podobě neklidných časů za vlády Jindřicha Korutanského, kterého s Čechami pojil jedině sňatek s dcerou Václava II. Annou, pak je pro naše pátrání zajímavý král, jenž na scénu českých dějin vstoupil roku 1310. Byl to počátek nové epochy, kdy českému království měla vládnout nová dynastie. Dynastie původu nikoliv českého, ale lucemburského. Řeč je o králi Janu Lucemburském. Byl synem římského krále Jindřicha VII., jenž byl předními českými šlechtici osloven ve věci českého nástupnictví. Byl dohodnut sňatek s Eliškou Přemyslovnou, dcerou Václava II. a Janovi nabídnuta česká koruna. Společná královská korunovace proběhla 7. února 1311. Novým českým králem byl Jan Lucemburský.

O tom, že Jan Lucemburský nebyl Čechem, nemůže být pochyb. A nikdy se jím ani nestal. Pocházel z rodu lucemburských hrabat, vychován byl u dvora francouzského krále Filipa IV. Sličného, svého děda, rodným jazykem mu byla francouzština, jeho zájmy šly v otcových šlépějích, dbal tedy více o politiku evropskou než českou. K tomu ostatně přispěla i skutečnost, že nedokázal vyjít s českými pány a vládu v zemi jim raději přenechal. Stejně vyhroceným se brzy stal i vztah s manželkou Eliškou. Král Jan pocit sounáležitosti s českými zeměmi nikdy nenalezl, přesto se mu ale diplomatickým umem podařilo rozšířit a upevnit jejich hranice. Byl mužem velkého světa. Nebyl Čechem, ale Evropanem.

Tímto titulem byl v celonárodní anketě poctěn Karel IV., římský císař a český král z rodu Lucemburků. Domnívám se, že titul je to více než zasloužený. Byl však skutečně tento český král Čechem? Karel IV. byl synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny a do svých sedmi let vyrůstal v Čechách, nikoliv však u dvora, ale v internaci na Lokti a Křivoklátu. Poté se z rozkazu otce přesunul k francouzskému dvoru, kde byl vychován jako princ. Zde se naučil francouzsky, latinsky, německy a italsky, zatímco češtinu zapomněl a po návratu do Čech se ji musel znovu naučit. Jak sám napsal ve svém životopise Vita Caroli, „když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani sester, ani koho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a rozuměli jako jiný Čech.“

Na rozdíl od svého otce, Karel IV. pociťoval k českým zemím a přemyslovskému odkazu silnou vazbu. Velmi si vážil své matky Elišky a po návratu do Čech vedly jeho první kroky do kláštera na Zbraslavi, kde stála hrobka přemyslovských králů a byl tu tedy i hrob jeho matky, poslední Přemyslovny. Podobně i první Karlovy činy v českém království vedly k jeho konsolidaci a nápravě stavu dosti zuboženého. Roku 1346 byl Karel korunován římským králem, roku následujícího králem českým a na jaře 1355 si dojel do Říma i pro korunu císařskou. Bezpochyby se stal nejmocnějším panovníkem Evropy, avšak jeho vztah k Čechám přetrvával. Z českého království Karel udělal jádro rodových držav Lucemburků a základní kámen Říše římské.

Ustanovením Zlaté buly Karla IV. se český král stal prvním mezi kurfiřty (voliteli římského krále) a české království získalo privilegované postavení. Nutno poznamenat, že oprávněně, neboť bylo nejstabilnějším útvarem Říše. Kurfiřtům bylo rovněž doporučeno, aby se učili česky a italsky. Karel kladl velký důraz na rozvoj království českého, a proto inicioval vznik významných staveb i institucí. Z Prahy, jakožto sídelního města císaře a krále, vytvořil výstavnou evropskou metropoli. Zcela zaslouženě byl v pohřební řeči nazván Otcem vlasti.

Karel IV. ještě za svého života vytyčil cestu i svým synům, Václavovi IV. a Zikmundovi, který se nakonec stal svědkem husitského intermezza. Vláda českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad působí v českých dějinách trochu jako zjevení. Byl to jediný vskutku zvolený český král, jenž nebyl příbuzensky vázán s předchozími panovníky. Pocházel z řad české šlechty, stejně jako jeho druhá žena Johana z Rožmitálu, významná žena své doby, jež byla Jiřímu velkou oporou a uznávanou autoritou i po jeho smrti. Sám Jiří se po celou dobu snažil obnovit zemi po husitských válkách a pozvednout prestiž českého království. Nikoliv však zbraní, ale primárně vždy diplomatickou cestou.

Rozkol ve víře, zažehnutý husitskými bouřemi, byl příčinou toho, že po obratné a dobré vládě Jiřího z Poděbrad přešla koruna českých králů od Čechů k cizincům. Pod tlakem okolností, tváří v tvář rozvratu a pod tlakem katolické Zelenohorské jednoty uzavřel Jiří z Poděbrad nedlouho před smrtí úmluvu s polským králem Kazimírem IV., podle které měl český sněm po smrti Jiřího zvolit na český trůn člena jagellonského rodu. Jiří tak v zájmu nastolení pořádku v království upřednostnil cizího následníka před vlastními potomky. A tak byl roku 1471 zvolen na český trůn katolík Vladislav Jagellonský, syn polského krále Kazimíra IV. a jeho ženy Alžběty Habsburské. Samotní Jagellonci byli litevského původu.

Jistě nelze Vladislavovi vyčítat jeho cizí původ, avšak můžeme mu činit symbolické výtky za způsob, jakým vedl vládu v Čechách, na hony vzdálený od přístupu Karla IV. či Jiřího z Poděbrad. Byl panovníkem velmi slabým, který podléhal zájmům šlechticů, zejména katolíkům. Traduje se, že při jednání se šlechtici odpovídal pouze „bene“, tedy „dobře“, jen aby ještě více neoslabil své již tak nepevné postavení. Moc pánů nad králem tak byla citelná. Roku 1490 však Vladislav získal uherskou korunu, přesídlil do Budína a do Čech se vracel jen sporadicky. Ostatně, česky se nikdy pořádně nenaučil.

Nepřítomnost krále měla za následek další oslabení, jdoucí ruku v ruce s vnitřními konflikty. Jednou z mála zásluh, kterou můžeme u nás Vladislavovi II. připsat, je zvelebení Pražského hradu. Co platí o otci, platí dvojnásob o jeho synovi Ludvíkovi Jagellonském, který svůj osud od počátku spojil s Uhrami a ještě více oslabil pozici českého krále. Ačkoliv byli oba „čeští“ Jagellonci českými králi, o Čechy prakticky nedbali a za Čechy je můžeme považovat ještě méně než Jana Lucemburského.

Psal se rok 1526, Ludvík Jagellonský zahynul u Moháče a český trůn byl znovu prázdný. Co s tím? Bylo zapotřebí zvolit nového krále a nebyla to volba snadná. Uchazečů bylo hned několik; polský král Zikmund I. Starý, bavorští Wittelsbachové, dokonce i významní čeští šlechtici Vojtěch z Pernštejna a Zdeněk Lev z Rožmitálu, volba ale nakonec padla na rakouského arcivévodu Ferdinanda Habsburského, bratra císaře Karla V. Ferdinand, jehož chotí byla Anna Jagellonská, slíbil českým stavům mnohé. Že zaplatí polovinu astronomického královského dluhu 300 000 zlatých, že bude sídlit v Praze, že neporuší stavovská práva nebo že bude respektovat náboženskou svobodu.

Ze slibů Ferdinand I. nesplnil téměř nic, naopak jako zastánce absolutistické moci se dostal do ostrého sporu se šlechtou i městy. I když Ferdinand s českými zeměmi nikdy příliš nesouzněl a jeho hlavním zájmem byla integrace habsburských držav, budiž mu přičteno k dobru, že pro Čechy vymohl na Tridentském koncilu výjimku pro přijímání pod obojí a že přece jen po nějakou dobu sídlil v Praze, kde např. nechal zbudovat krásný renesanční letohrádek Belveder. Nicméně, cesta k provinčnosti a začlenění českého království do habsburské monarchie byla započata …

Čechura, Jaroslav: České země v letech 1310-1378, Praha 1999.

Růžek, V. – Smíšek, R.: Habsburkové 1526 – 1740, Praha 2017.

Žemlička, Josef: Počátky Čech královských, Praha 2002.

Žemlička, Josef: Století posledních Přemyslovců, Praha 1998.