Článek
S židovskými komunitami se ve středověku setkáváme téměř ve všech malých i velkých evropských městech, od Londýna po Prahu. Do 12. století zajišťovali Židé převážnou část mezinárodního obchodu, avšak od 12. století prožíval Západ hospodářský vzestup křesťanských obchodníků, u nichž narůstala agresivita vůči již tradičnímu židovskému obchodu, který se buď pokoušeli zlikvidovat, nebo ho vykázat do stále užších mezí. Závist a ekonomické rozdíly však nebyly zdaleka jedinou příčinou. Mnohem významnější úlohu hrály ve změně postoje k Židům náboženské důvody. Za přelomový rok bychom mohli označit rok 1095, kdy papež Urban II. vyzval k tzv. první křížové výpravě. Od té doby začalo docházet k prvním pogromům.
Krvavá Kristova víra
Židům bylo předhazováno, že ukřižovali - zavraždili Krista, tedy Boha a jako takoví nemají právo na slušné zacházení. V souvislosti s tím se po 2. křížové výpravě poprvé objevila obvinění z rituálních vražd křesťanských dětí, jejichž krev pak měli Židé přidávat do nekvašených chlebů. Obětované dítě bylo považováno za samotného Ježíše Krista, a tak k násilnostem proti Židům docházelo zejména v období Velikonoc. Těmto pomluvám popřávaly sluchu masy měšťanů, venkovanů i chudiny. Pogromům nezabránily ani zásahy duchovenstva, jako např. bula papeže Řehoře X., zakazující nejen donucování Židů k přestupu na Kristovu víru, čímž měl být z Židů vyhnán ďábel, ale i to, že Židé nemají být obviňováni ze zabíjení křesťanských dětí a obětování jejich krve. Podobně vystoupil na obranu Židů i papež Evžen IV. v 15. století.
Na 4. lateránském koncilu roku 1215, a poté i na dalších, konaných po celé Západní Evropě, bylo ujednáno, že Židé, aby byli odlišeni a vyčleněni z většinové křesťanské společnosti, nesmějí žít s křesťany pod jednou střechou, během Velikonoc vycházet na ulici, zastávat veřejné úřady a především musejí nosit odlišný oděv. To nebylo vždy dodržováno, a proto bylo zavedeno potupné označování Židů žlutou hvězdou, kruhem či čtvercem ve Francii, Itálii a Španělsku a červeným špičatým kloboukem v Říši. Objevoval se též zvláštní žlutý klobouk, případně hábit. K tomu se ve 13. a 14. století přidal francouzský rozpůlený červenobílý kruh. To vše k jasnému vyčlenění Židů z většinové společnosti. Při případném pogromu měli agresoři práci o to snazší. Vedle smyšlených nařčení z rituálních vražd bylo také velmi populární obviňovat Židy ze znesvěcování hostie, což ve 14. století vedlo k nemalým pogromům v německých zemích. Tehdy vznikla fáma, že Židé při svých obřadech znesvětili hostii, a tak došlo k povstání v Röttingenu a povraždění všech zdejších Židů. Vlna pogromů se brzy rozšířila i do Bavorska a Frank, kde od města k městu putovala tlupa zabíjející všechny, kteří odmítli konvertovat. Roku 1337 došlo k velkému pogromu v bavorském Deggendorfu a v letech 1336-8 v rakouském Pulkau. Důvody židovských pogromů však nebyly pouze náboženské.
Za vším hledej majetek
Za velkého moru v letech 1348-50 došlo k největší středověké vlně pogromů v Říši, postupující z jihu na sever, během níž byla zlikvidována většina židovských komunit, tedy s výjimkou zemí rakouských, českých a města Řezna. Důvodem byla pomluva, že Židé se spikli a otrávili vodu ve studních, čímž způsobili morovou epidemii. V tomto případě náboženský motiv chyběl, naopak příčiny byly mnohdy světské daleko víc, než by se mohlo zdát, neboť nemálo tehdejších pogromů nebylo spontánních, ale pečlivě připravených. Například v Norimberku došlo k pogromu v prosinci 1349, ale již z dubna téhož roku se dochovala listina, v níž se „odpouštěla“ vina budoucím vrahům. Z dochovaných materiálů je rovněž patrné, že z vraždění Židů měli prospěch zejména šlechtici a městští patricijové, kteří získali domy předem označených obětí, a že se na celé akci přímo podílel i císař Karel IV.. K pogromům řízeným shora došlo rovněž v Míšeňsku na přímý rozkaz Friedricha II., který nařídil městu Nordhausen, aby nechalo „ke cti a chvále Boží a pro blaho křesťanství“ usmrtit všechny Židy.
K předem připraveným pogromům došlo také ve Freiburgu, Basileji a Štrasburku, kde proběhlo na základě pověstí o židovském trávení studní soudní šetření, v jehož důsledku bylo popraveno několik Židů. Někteří patricijové a rytíři za spolupráce s řeznickým cechem využili situace a vyvolali povstání, jehož cílem mělo být vyhnání Židů z města, čemuž Židé uvěřili. Shromáždili se tedy v nově postavené dřevěné budově, kde byli obráni o majetek, a poté hromadně upáleni. S výjimkou Mohuče, kde byl roku 1349 pogrom vyvolán bezděčně davem, šlo často o organizované a řízené masakry, které měly jediný cíl. Zmocnit se židovského majetku. Židé totiž mohli s výjimkou domů vlastnit nemovitosti jen na základě králova souhlasu, a tak byla většina židovského majetku ve formě peněz, klenotů a zastavených předmětů dlužníků, pro něž byly židovské úvěry častým východiskem z nouze, zároveň však podporovaly již zakořeněný antisemitismus. Na vzniku židovských pogromů z poloviny 14. století se tedy nemalou měrou podílela nejen hospodářská situace a zadlužení, ale také závist a touha po zisku. V této souvislosti nutno připomenout velkou vlnu pogromů, označovanou podle svého vůdce, tzv. „krále Armledera“, která proběhla v letech 1336-8 ve Francích a Alsasku a byla rovněž motivována hladem po židovském majetku.
Pokrytectví trojího lidu
Tomu, že motivem pogromů byla velmi často touha po zisku, případně oddlužení, nasvědčuje i fakt, že k hromadnému obviňování Židů z trávení studní, které mělo způsobit mor a následnému vraždění, docházelo dřív, než se vůbec vyskytly první oběti moru. Samozřejmě, svou roli sehrála i pověrčivost a již zmíněný, dlouhodobě vštěpovaný antisemitismus, pilně a vědomě podporovaný teology. Ovšem na druhou stranu je také pravda, že mnoho vzdělanců, a dokonce i papež Klement VI., upozorňovali na skutečnost, že k obětem moru patří i Židé. Na všeobecném postoji a pověrčivosti to ale nic nezměnilo.
Vlna židovských pogromů v letech 1348-50 související s morem, vyvolala v postavení Židů značné změny. Židé začali být vyháněni z měst, byli vylučováni z významnějších finančních transakcí a není náhodou, že se ve 2. polovině 14. století začala formovat první ghetta. V 15. století se postoj vůči Židům ještě zhoršil. Vzrostla snaha o jejich separaci, případně začlenění do společnosti formou násilného křtu, čímž měli být zbaveni svého dědičného hříchu. Ve velké míře docházelo k vyhánění Židů z měst, krajů i zemí. Vyhánění opět mělo více než jednu příčinu. Židé byli vyháněni buď z obavy před židovskou lichvou, ze závisti řemeslníků a měšťanů, či z důvodů náboženských. Tyto důvody se pochopitelně vzájemně prolínaly.
I v 15. století bujela obvinění Židů ze znesvěcování hostie a rituálních vražd. Tak vypukl roku 1417 pogrom v Segovii a kolem poloviny století proběhly násilnosti vůči Židům pod vlivem kázání fanatického Jana Kapistrana ve střední Evropě a Itálii. V letech 1453-4 zinscenoval pod záminkou rituálních vražd procesy ve Slezsku a pod jeho vlivem se objevila nařčení ze znesvěcení hostie i v dosud Židům přátelském Polsku. V 70. letech 15. století se jeho vliv projevil i v Itálii, kde po vykonstruovaném obvinění a popravě devíti Židů za údajnou vraždu malého chlapce z Tridentu, vypukly pogromy i v dalších městech, Brescii, Pavii, Mantově nebo Florencii. Židovské pogromy se samozřejmě nevyhnuly ani českým zemím.
Pogromy země české
Židovská menšina žila ve většině českých královských měst i v mnoha ostatních a v 15. století žili Židé jen v Čechách na přibližně stovce lokalit. Samozřejmě, nejvíc Židů žilo v Praze, kde vlastnili pár domů na Novém Městě, avšak většina sídlila na Starém Městě, kde měli vyhrazen okrsek o zhruba sto dvaceti domech. První právní ochranu Židům poskytl už král Václav I., většího významu však nabyla až Statuta Iudeorum Přemysla Otakara II., která z Židů udělala servi camerae regiae, tedy služebníky královské komory. To z nich činilo chráněný majetek krále, za což ovšem museli draze platit. Statuta Iudeorum potvrdil i Karel IV., Židy na českém území chránil, i když v Říši s židovskými pogromy problém neměl. Důvodem samozřejmě byla ekonomická zdatnost židovské komunity.
Na počátku vlády Václava IV. získali Židé právo svou obec v Praze ohradit a uzavřít šesti branami. To však nezabránilo pogromu o Velikonocích roku 1389, kdy bylo židovské obyvatelstvo Starého Města, obviněné z původu černé smrti, téměř vyvražděno. Sankce Václava IV. za pogrom byly zřejmě natolik tvrdé, že až do husitských válek nemáme o pogromech v Čechách ani na Moravě žádné zprávy. K dalším pogromům v českých zemích došlo za husitských bouří, kdy si křižáci při útěku z Čech vylévali na Židech zlost. Roku 1421 propukl, pod vlivem dezinformací o spolupráci rakouských a bavorských Židů, pogrom ve Valticích. Pro údajné spojenectví s husity byli roku 1425 Židé vyhnáni z Jihlavy a poté i z Chebu a Českých Budějovic. Protože však byli nezbytným elementem v ekonomice měst, byl jim později umožněn návrat.
K další vlně násilností v katolických městech vůči Židům došlo v souvislosti s misií již zmíněného kazatele Jana Kapistrana v 50. letech 15. století. K velkému pogromu došlo v Praze roku 1448, u příležitosti příjezdu Jiřího Poděbradského. Druhý velký pogrom pak proběhl v roce 1483, kdy „na Židy udeřili a všechno jim pobrali, množství veliké od stříbra, od zlata, od klenotův, od čub čistých a drahých; a znamenité škody vzali sou Židé, i páni a jiní, majíce tam věci zastavené“.
Za středověkými pogromy stála závist i fanatická víra. Epocha následující, tedy novověk, však byla pro Židy a jejich nesnadné postavení ještě mnohem obtížnější …
Další literatura:
Graus, František: Mor, flagelanti a vraždění Židů: 14. století jako období krize, Praha 2020.
Le Goff, Jacques: Středověký člověk a jeho svět, Praha 2003.
Seibt, Ferdinand: Lesk a bída středověku, Praha 2000.
