Co nás Babiš učí o historii? Není to nic pěkného

Babiš. Asi se nenajde nikdo, kdo by tohle jméno neslyšel. Už deset let dekultivuje českou politiku i společnost. Nejprve ministr, potom premiér a nyní by se rád stal prezidentem. Myslel jsem si, že s prezidentováním Miloše Zemana jsme narazili na dno. Jenomže prezidentská kandidatura Babišova to celé posouvá do nové optiky. Jeho chování srazilo českou politickou kulturu o několik úrovní níž. Přitom praktiky, které uvedl v život během svého politického angažmá, nejsou ničím novým, naopak představují takovou malou dějinnou exkurzi. Jak je to tedy s panem Babišem z pohledu historie? O jaké praktiky, jevy a termíny nás obohacuje?

Slyšíme to od Babiše řadu let každý den. Demagogie je jeho stylem, podobně jako mnoha jiných, daleko známějších před ním. Co je demagogie? Slovo je řeckého původu. V antickém Řecku se jako démagogós označoval „vůdce lidu“, snažící se nabourat zavedené pořádky. Poprvé slyšíme o démagogóvi v souvislosti s koželuhem Kleónem, zdatným řečníkem, prahnoucím po moci ve starých Athénách. Velmi brzy získal demagogův projev jiný rozměr. Ať již antičtí, pozdější i současní demagogové využívají neinformovanosti, strachu a slabosti lidí, neustále vyvolávají akci, využívají krize, lžou a překrucují fakta, aby způsobili hysterii. To jim poté umožňuje posílit vliv a uskutečňovat vlastní mocenské plány. Svou moc demagog získává a udržuje tím, že vyvolává vášně mezi sociálně slabšími a lidmi s nižším vzděláním a o ně pak opře svoji moc. Bez ohledu na skutečnost rád vzbuzuje dojem, že sám je člověkem z lidu. S lidmi se stýká, čímž zvyšuje svoji popularitu, aby pak mohl prohlašovat, že je jejich zastáncem, zároveň však mezi lidmi rozdmýchává další vášně a vyvolanou reakci pak využívá k uchopení moci. S lidmi tohoto typu má 20. století ty nejhorší zkušenosti …

Jak známo, demokracie, doslova „vláda lidu“, je řecký vynález, po staletí fungující v městských řeckých státech. V demokracii patří hlavní slovo lidem, kteří svou volbou rozhodují o výkonu moci prostřednictvím zástupců, zvolených ze svých řad. Demokracie může být přímá nebo zastupitelská. Poslanec Babiš pomocí demagogie demokracii dokonale ovládl a využívá jejích nedokonalostí k vlastnímu prospěchu. Chová se k demokracii jako k lehké děvě, která za patřičnou sumu udělá, co se po ní chce. A pak se může stát, že z demokracie povstane tyranie. I to už jsme zažili. Naštěstí je demokracie hlavně o lidech a lidem nelze donekonečna lhát. Nejsou hloupí a dřív nebo později lež odhalí.

Kořeny této praktiky sahají opět do starověku, konkrétně do antického Říma. Za dob římské republiky se vyvinul socioekonomický vztah mezi klientem a patronem. Klienti byli nemajetné osoby, které hledaly podporu u majetných jednotlivců. Patroni tak poskytovali klientům finanční podporu, dárky či výslužky, zvali klienty na hostiny a poskytovali jim i právní ochranu. A klienti za to své patrony podporovali zejména politicky. Vlivní a bohatí Římané tak měli rozsáhlou klientelu, s jejíž pomocí snáze dosahovali svých mocenských cílů. Klientelismus se hojně rozšířil za Julia Caesara a později za císaře Tiberia. A v politické praxi už zůstal, přes středověk až po 20. století. Politici napojení na různé obchodní, poradenské, právní i jiné společnosti, dosahující jejich prostřednictvím svých cílů a zároveň poskytující patřičné benefity. Nepřipomíná vám to něco?

Udavač, donašeč, důvěrník, denunciant, informátor; to vše jsou synonyma slova konfident. Zejména v souvislosti s českými dějinami to není označení zrovna lichotivé. Podstatou udavačství je osobní prospěch či zájem, motivovaný často osobními či politickými pohnutkami. Už za vlády Karla VI. habsburského v 18. století bylo veřejně vyhlášeno, že každý udavač, který nahlásí evangelíka, tj. kacíře, obdrží 100 zlatých, 200 zlatých ten, kdo ho dopraví k soudu a třetinu zboží formanů, kteří rozvážejí zakázané knihy, získá ten, kdo je nahlásí. Zároveň se zaručovalo utajení udavačova jména. S udavači pracoval také bachovský absolutismus v 19. století a později zejména nacistický a komunistický režim, který si prostřednictvím Státní bezpečnosti (StB) vytvořil síť informátorů. Tito donašeči byli pečlivě zaevidováni a dostali i svá krycí jména, např. Bureš.

Antická báje vypráví o jistém pohledném mladíkovi Narkissovi, který odmítl lásku nymfy Echó. Odplatou za zlomené srdce bylo, že ho ostatní nymfy proklely a on se při pohledu na vodní hladinu zamiloval do svého vlastního odrazu. A prohlížel se tak dlouho, dokud do vody nespadl a neutopil se. Odtud se pak vzalo označení pro člověka zahleděného do sebe s přehnaným obdivem k sobě samému. Takový člověk bývá arogantní, má pocit nadřazenosti a privilegovanosti, je přesvědčen o své výjimečnosti, ostatní přehlíží a považuje je jen za prostředky k dosažení vlastních cílů. Klinická psychologie i psychiatrie zná narcistickou poruchu osobnosti.

A jsme opět ve starověkém Řecku, kde se oligarchie objevila poprvé. O oligarchii často slyšíme i dnes, nejčastěji v souvislosti s Ruskem. Co je její podstatou? Oligarchie je nedemokratická forma vlády úzké skupiny privilegovaných, obvykle velmi majetných osob s politickým vlivem a bez demokratické kontroly společnosti. Oligarchie se prosadila i v republikánském Římě, kdy byly vládní instituce sice zachovány, ale jejich vliv byl mizivý, důležitá rozhodnutí byla v rukou bohatých obchodníků a pozemkových magnátů. A odtud se oligarchie odvíjí dějinami jako červená nit. Výkladní skříní oligarchie je dnes Rusko, kterému se jistě přiblížit nechceme. Provázání byznysu s politickou mocí už ale známe. I když s oligarchií zatím naše země hlubší historickou zkušenost nemá, dejme si pozor, aby se to nezměnilo. Chuť by byla a vyvolení jsou na značkách.

Západní civilizace staví na odkazu antiky, a tedy i další z politických jevů má kořeny v antice, pro změnu opět ve starověkém Římě. Proskripce, resp. proskripční seznamy se objevily v Římě za krutovlády diktátora Lucia Cornellia Sully v 1. století př. Kr. Proskripční seznamy obsahovaly jména oponentů, politicky nepohodlných osob a osob majetných, jejichž jmění bylo použito k naplnění římské pokladny. Možná si někteří ještě vzpomenou na masivní čistky na ministerstvech i jiných státních úřadech po volbách v roce 2013 a znovu pak 2017, které měly zřejmý účel. Zbavit se nepohodlných a úřady obsadit svými lidmi. A aby nebylo tak snadné se patronových klientů zbavit, přišel vhod jinak potřebný zákon o státní službě…

Na hranici mýtů a historie se odehrála Trojská válka. Teprve díky lsti krále Odyssea se podařilo nedobytné město po deseti letech dobýt. A jak? Samozřejmě díky danajskému daru, kterým byl slavný dřevěný trojský kůň. Danajský dar je takový dar, který přináší riziko, zhoubu něco špatného, nikoliv prospěch. Trojský kůň byl darem překvapivým, vítaným, měl být symbolem míru a vítězství. Ve svém nitru ale skrýval zkázu. Kolik takových darů jsme dostali za Babišovy vlády? Stačí si vzpomenout na vládní dary během dvou let covidové diktatury… Byl by to hodně dlouhý seznam, natož pak od roku 2013.