Článek
Římská říše se za vlády císaře Nerona potýkala s vnitřní krizí, zapříčiněnou dlouhá léta trvající absencí zdatného vládce. I když byl Nero zpočátku u lidu oblíbený a některé jeho kroky byly ku prospěchu, nelze to přičítat jemu, ale spíše jeho vychovateli Senecovi a rádci Afraniu Burrovi. Ti měli zpočátku na Nerona kladný vliv, avšak po Burrově smrti se u Nerona začaly projevovat jeho sklony k velikášství, touze po moci a oblíbenosti. Po Senecově sebevraždě Neronovo šílenství propuklo naplno.
Vláda sebestředného psychopata
„Zpupnost, chlípnost, zálibu v nádheře, lakotnost a ukrutnost dával najevo ponenáhlu, zprvu i skrytě a jakoby jen z mladického poblouznění, přece však takovým způsobem, že již tenkrát musilo být každému nepochybné, že jde u něho o vady povahy, nikoli věku… Poznenáhlu však se vzrůstem svých neřestných sklonů nechal pouhého škádlení a skrývání, a vůbec se nestaraje o zastírání, otevřeně propadl větším hanebnostem…“
Docházelo k vraždám nepohodlných osob, zabavování majetku, vyčerpávání státní pokladny… Nero takřka vyhladil veškeré své příbuzenstvo, včetně vlastní matky, tety či nevlastního bratra Britannika, který byl jako Claudiův syn právoplatným dědicem římského trůnu. Nepřekvapí, že se nakonec proti Neronovi vzbouřili všichni včetně pretoriánské gardy a Nero v bezvýchodné situaci spáchal sebevraždu. Po jeho smrti se na římském trůnu během let 68-69 vystřídali hned tři císaři - uzurpátoři, Galba, Othó a Vittelius, který byl poražen a následně zabit v občanské válce legiemi vojevůdce Tita Flavia Vespasiana, budoucího císaře.
Generál s těžkým úkolem
Vespasianus byl uznávaným a oblíbeným generálem, který si svou pověst vydobyl již za bojů v Británii za vlády císaře Claudia a především v tzv. Židovské válce v Judeji, během níž byl provolán císařem. „O takových věcech vojáci ve skupinách rozmlouvali. Potom se shromáždili na jedno místo, dodali si navzájem odvahy, provolali Vespasiana císařem a vyzývali ho, aby zachránil říši, která je v nebezpečí.“
Vespasianus získal Řím v zuboženém stavu; pobořený, morálně rozložený a vyčerpaný. V mnoha provinciích propukala povstání, která však dokázal potlačit. Ve stejné době, kdy se vzbouřili Germáni, vpadli do Moesie skythští Sarmaté, kteří za Dunajem pobili římské posádky a plenili dobytá území. I oni však byli přivedeni k pořádku silou římských legií. Obě hranice, rýnská i dunajská, pak byly zpevněny pravidelně rozmístěnými tvrzemi se silnými římskými posádkami. V pozdějších letech pak také zaznamenaly Vespasianovy legie větší úspěchy při podrobování Británie, o které se zasloužil zdatný stratég a vojevůdce Gnaeus Julius Agricola.
Před novým císařem nyní stál nelehký úkol. Zrekonstruovat celou říši a zjednat nápravu v mnoha věcech. „Vzal na sebe i úřad censorský a po celou dobu vlády nepokládal nic za důležitější nežli stát bezmála zbědovaný a rozkymácený především upevnit, potom i ozdobit.“
Busta Tita Flavia Vespasiana, British Museum.
Prázdná pokladna
Jedním z největších úkolů bylo znovuoživení státní ekonomiky a naplnění státní pokladny, která již dlouhou dobu nepamatovala větší sumu peněz. Všechno totiž prohýřil v neuvážených bombastických projektech císař Nero, typickým příkladem je jeho Zlatý dům a obří socha stojící před ním. Vespasianus upustil od zbytečných Neronových stavebních projektů, které měly sloužit k oslavě Neronovy osoby. Naopak obnovil a vystavěl několik nových chrámů a budov. O situaci v říši nás asi nejlépe informuje životopisec Gaius Suetonius Tranquillus, který ve svém díle zachoval bezpočet informací o Vespasianových skutcích.
Pro bankrotující stát se snažil získat potřebných 40 miliard sesterciů. Známou epizodou z Vespasianova života je zavedení daně z veřejných záchodků, kterou mu vyčítal i jeho syn Titus. Musíme však uznat, že opatření to bylo chytré, uvážíme-li, jak hojně užívanou je tato veřejná „instituce“ a že zisk z této daně určitě nebyl malý. Z určitého úhlu pohledu by se dalo o Vespasianovi snad i prohlásit, že byl panovníkem štědrým a uznalým a to nejen k vyšším vrstvám. „Jsa velmi štědrý k lidem všech stavů, doplnil potřebným jednotlivcům jmění na senátorskou úroveň, chudé bývalé konsuly podporoval ročně pěti sty tisíci sestercie, četná města po celém světě, která utrpěla zemětřesením nebo požárem, obnovil do lepší podoby. Zvlášť ochotně přál nadaným lidem a jejich dovednostem,“ vypráví Suetonius.
Velké reformy
Vespasianus také vyhradil stálý plat ze státní pokladny pro učitele rétoriky, což znamenalo významný krok v oblasti vzdělávání a zároveň šikovný tah k zajištění si vlivu na vyšší stupně veřejné výchovy římských občanů. Stejně tak státu rozhodně nebylo na škodu podporovat lidi nadané, šikovné a vynalézavé. To vše pomáhalo zlepšit zoufalou situaci v pomalu se ozdravujícím Římě. Velké reformy však Vespasianus neprovedl jen v oblasti ekonomické. Rovněž jeho úpravy v organizaci a správě státu napomohly většímu pořádku v impériu i Římě samotném. Jedním z velkých kroků bylo opětovné zavedení úřadu cenzora.
Za pokrokový čin se dá označit uvedení provinciálů do senátu, jelikož mezi nimi bylo mnoho schopných lidí, kteří byli ve zbědovaném Římě zapotřebí a samotný císař tak upevnil své postavení u širších vrstev. Podobně jako Claudius romanizoval Galii, Vespasianus přikročil k romanizaci Hispánie. Za dobu své vlády Řím obohatil mnohými velkolepými stavbami a několik jich také opravil k ještě větší kráse. Tak například dal zrenovovat chrám na Kapitolu, poškozený za občanské války s Vitelliem. Podle Suetonia prý sám pomáhal při odklízení sutin a několik košů jich vynesl na vlastních ramenech. Jihovýchodně od Augustova fora založil nové forum, jehož dominantou se stal nový chrám zasvěcený bohyni Míru, tzv. templum Pacis. „Po triumfech a po bezpečném uspořádání římského císařství se Vespasianus rozhodl vybudovat chrámový okrsek Míru. A byl ovšem dokončen nade všechno lidské pomyšlení rychle. Použil prostředků ze svého bohatství ve prospěch božstva a dokonce i dávno zhotovenými díly malířskými a sochařskými je vyzdobil.“
Pro lidi a pro stát
Druhým z grandiózních stavebních projektů Vespasianových pak bylo vybudování obřího amfiteátru, dnes známého jako Colosseum, jehož vystavění plánoval už císař Augustus. Byla to největší stavba svého druhu v impériu a měla sloužit k zápasům gladiátorů, štvanicím zvířat i k umělým námořním bitvám. Amfiteátr byl totiž vystavěn tak, aby do něj bylo možno napustit vodu. Jeho rozměry byly úctyhodné; elipsovitá budova o délce 188 m a šířce 156 m se tyčila do výše 50 m a měla celkem tři patra. Aréna velikosti 76 × 46 m stála na podzemním labyrintu místností a chodeb, kde se k hrám připravovali gladiátoři a divá zvěř. Celý amfiteátr dokázal pojmout na 50 tisíc diváků a byl využíván až do 6. století po Kr. Dodnes patří k jedněm z nejimpozantnějších památek Říma a to i přesto, že byl téměř 400 let využíván jako kamenolom a zachován je asi jen z jedné třetiny.
Přínos vlády zkušeného generála Vespasiana je nesporný. Byla to doba velkých reforem správních, hospodářských i sociálních, kdy panoval zákon a římský stát se stal pevnějším a opět životaschopným. Římský senát byl pročištěn a byla do něj uvedena nová krev, které již dlouhá léta bylo zapotřebí. Řím byl obohacen o mnoho nových krásných staveb a uměleckých děl. Velké podpory se dostávalo vzdělání, umění i řemeslům a za hranicemi impéria si císař opět získal respekt …
Další literatura:
Flavius, Iosephus: Válka židovská II, Praha 1992.
Grant, Michael: Dějiny antického Říma, Praha 1999.
Svoboda, Ludvík a kol.: Encyklopedie antiky, Praha 1973.
Tranquillus, Gaius Suetonius: Životopisy dvanácti císařů, Praha 1966.
