Germáni nikdy neexistovali. Byli jen Caesarovým politickým strašákem

Lidé, kterým dnes říkáme Germáni, se do kontaktu s římským světem dostali poprvé roku 112 př. Kr., kdy kmeny Teutonů a Kimbrů odešly ze svých sídel na jihu Skandinávie a prošly velkou částí Evropy. Když se však přiblížily k hranicím Itálie, narazily na jinou rozpínající se moc, římskou republiku. Ačkoliv divocí germánští válečníci uštědřili Římanům dvě zničující porážky, nakonec sami v letech 102 a 101 př. Kr. stanuli tváří v tvář téměř úplnému vyhlazení. Ba co víc, jejich vpád napomohl reorganizaci římského vojska, kterou provedl vítězný Gaius Marius. Vítězstvím Římanů nad Teutony a Kimbry na dlouhou dobu skončilo soupeření římského orla s germánskými kmeny.

Doménou Germánů byla oblast východně od Rýna, která dlouho zůstávala mimo zájem Říma. Když však dostal na bohatou a úrodnou Galii chuť Gaius Julius Caesar, neunikla jeho pozornosti ani Germánie. Tedy Germánie, jak ji chápali Římané, nikoliv sami Germáni, kteří se identifikovali především s vlastním kmenem. Že byli součástí jakési „římské“ Germánie pro ně nehrálo roli. Měli sice společnou řeč i kulturu, avšak zájmy tolik rozdílné, kolik bylo v oné Germánii kmenů.

Podobně jako v případě Británie, i překročení Rýna a následný vpád do Germánie, ospravedlňoval Caesar nutností zasáhnout proti těm, kteří pomáhají Galům proti Římu. Faktem, je, že germánští kmenoví válečníci se v Galii angažovali už před Caesarovým vpádem. Zapojení se do neutuchajících sporů mezi galskými náčelníky pro ně bylo zajímavou příležitostí k obživě. I když šlo především o demonstraci římské moci, vnímání Germánů jako skryté hrozby pro impérium, číhající v srdci barbarika, přetrvalo.

„Germáni jsou národem svébytným, nesmíšeným, jen sobě podobným, neporušeným sňatky s příslušníky jiných národů. Proto je také tělesný vzhled u všech týž, třebaže jde o tak velký počet lidí: sveřepé modré oči, nazrzlé vlasy, urostlá těla, silná, avšak jen tenkrát, když útočí. V práci a námaze nejsou zdaleka tak vytrvalí, vůbec nejsou schopni snášet žízeň a vedro, kdežto na mráz a hlad jsou vlivem klimatu a půdy navyklí.“

Takto charakterizuje Germány římský dějepisec Tacitus, jeden z mála, kdo přinesl o tomto etniku podrobnější informace. Kdo byli ti, které Římané nazvali Germány? Na rozdíl od Keltů, kteří soudě podle antických pramenů sami sebe skutečně označovali jako Kelty (řecky Keltoi), nejsou Germáni „historickou realitou“ v tom smyslu, jak jsme s tím obeznámeni u Keltů. Kmeny, které jsme si uvykli nazývat Germány, takto sami sebe nikdy neoznačovaly. Až do doby Julia Caesara se dočítáme o jednotlivých kmenech, o Germánech nikde ani vidu, ani slechu. Teprve Caesar je během svých galských válek uvedl na historickou mapu starověké Evropy, aniž by skutečně nějaké velké etnikum jako Germáni do té doby existovalo. Jenomže Caesar je potřeboval.

Bylo to na počátku galské války. Caesar měl na starosti správu a klid Galie a samozřejmě také ochranu římských zájmů. Když zažehnal hrozbu, kterou představovali migrující Helvetiové, rozhodl se v Galii zůstat a svého vítězství řádně využít k větší slávě Říma i své vlastní. Jenomže aby si mohl ponechat velení nad legiemi a pokračovat ve vojenských operacích, potřeboval k tomu vážný důvod. A tak se objevili velcí, silní a bojovní Germáni, jichž se údajně obávali i Galové.

Caesar „viděl veliké nebezpečí pro národ římský v tom, když si barbaři navykají poznenáhlu přecházeti Rýn a když velké jich množství přichází do Galie. Soudil, až obsadí celou Galii, že se takoví divocí barbaři nezdrží nájezdů ani na provincii Záalpskou, …, a že se pak odváží i útoku na Italii … Tomu co nejdříve zabrániti pokládal za nutné“. Tak líčí sám Caesar ve svých Zápiscích o válce galské germánskou hrozbu, kterou náležitě zveličil, aby bylo senátorům v pohodlném Římě jasné, že takovou hrozbu je třeba zažehnat. A kdo jiný toho byl schopen než Caesar.

Hranicí mezi poznanou Galií a neznámým divokým světem Germánů byla řeka Rýn, což Caesar opakovaně zdůrazňoval, i když některé germánské kmeny sídlily i na západním břehu a sousedily s kmeny keltskými. Žádná striktní hranice mezi Kelty a Germány neexistovala, v oblastech dotyku se kultury obou etnik mísily a vzájemně se ovlivňovaly. Často tak máme dnes problém určit, který kmen byl keltský a který germánský. Caesarovo zdůrazňování Rýna jako hranice mělo svůj důvod, vojevůdce měl totiž v úmyslu podmanit si celou Galii až k Rýnu. Jeho výprava za Rýn, přes který dal zbudovat most, byla především demonstrací síly a výpravou za získáním informací. Později se ale Rýn stal skutečnou hranicí mezi římským impériem a světem barbarů.

Germánské kmeny žily svobodně a bez výraznějších vnějších vlivů až téměř do počátku nového letopočtu. Samozřejmě to neznamenalo, že by se samotní Germáni vyhýbali vojenské konfrontaci. Právě naopak. Kořistnické nájezdy na území již římské Galie představovaly pevnou součást života germánských kmenů a poměrně obvyklý způsob, jak se obohatit. Tak např. v roce 16 př. Kr. došlo k přepadení oddílu římské jízdy početným germánským vojskem tří kmenů – Sugambrů, Tenkterů a Usipetů, kteří opojeni snadným vítězstvím následně zaútočili i na hlavní římské vojsko provincie a rozprášili ho. Když nedlouho poté Germáni zajali, oloupili a ukřižovali římské obchodníky, kteří působili na jejich území, došla Římanům trpělivost a zahájili rozsáhlou invazi za Rýn …

Další literatura:

Gaius Iulius Caesar: Paměti o válce gallské, Praha 1940.

Hrdina, Jan: Bohemané: Prvních tisíc let českých dějin, Praha 2024.

Künzl, Ernst: Germáni, tajemné národy ze severu, Praha 2019.

Tacitus: Letopisy, Praha 1975.