Hastings 1066: Den, kdy se zrodila Anglie

Střet anglosaské a normanské armády v bitvě u Hastings byl završením dramatického boje o anglický trůn po smrti krále Edwarda III. Vyznavače. V žádném případě však nelze bitvu u Hastings vnímat jako boj Francouzů proti Angličanům. Ve skutečnosti můžeme bitvu označit jako boj vikinských vůdců o vládu v zatím stále anglosaské Anglii. Každý z uchazečů považoval svůj nárok za oprávněný a pro jistotu byl připraven ho podpořit náležitě ostrými argumenty. Kdo měl po smrti krále Edwarda Vyznavače na trůn zálusk?

Oprávněný nárok na uprázdněný trůn mohl vznést dánský král Svein II. Estridsson, který byl vázán příbuzenským svazkem s Knutem Velikým, někdejším vládcem Dánska, Anglie a Norska. Svein ale svůj nárok neuplatnil. Kdo si však příležitost nenechal uniknout, byl norský král Harald III. Sigurdsson, známější jako Harald Hardrada. Avšak Harald, přezdívaný poslední Viking, padl v bitvě u Stamfordského mostu jen pár dnů před Hastingsem. Stejně vážným uchazečem o anglický trůn byl normanský vévoda Vilém, rovněž potomek Vikingů, kteří se v 10. století usadili na severu Francie a vytvořili tu vlastní stát. Vilém byl vzdáleným příbuzným krále Edwarda, jehož matka byla sestrou Vilémova děda. Edward strávil většinu svého života, do doby než se stal anglickým králem, právě v Normandii a Normany se též obklopoval. Nelze se tedy divit, že si Viléma dlouho před svou smrtí zvolil za svého nástupce. Než se však Seveřané stačili chopit iniciativy, zvolila si domácí aristokracie vlastního krále Harolda Godwinssona, respektovaného šlechtice, který porazil Haralda Hardradu.

Král Harold se hned od prvního dne na trůnu více obával invaze ze strany normanského vévody Viléma, jenž se dlouhodobě netajil ambicí usednout na anglický trůn. Proto také Harold původně shromáždil u jižního pobřeží saskou milici - fyrd a v kanálu La Manche nechal křižovat flotilu, aby hned zpočátku zabránila normanské invazi. Na konci léta, v době žní, však musel být fyrd rozpuštěn a stejně tak se muselo stáhnout loďstvo, aby doplnilo zásoby a byly provedeny nutné opravy. Do toho přišla zpráva o vylodění Norů na severovýchodě…

Pouhé dva dny po bitvě u Stamfordu se počasí nad La Manche uklidnilo. To byl přesně okamžik, na který vévoda Vilém netrpělivě čekal. Na tapiserii z Bayeux, která v podobě výšivky zachycuje celé Vilémovo tažení za anglickou korunou, vidíme muže, kteří kácejí stromy, otesávají prkna a staví lodě. Ty jsou poté spuštěny na moře a postupně plněny vším potřebným. Nelze než obdivovat detaily příprav na invazi. Do lodí jsou snášena kroužková brnění, zbraně i zásoby, poté se nalodí i sám Vilém. Nedlouho poté normanská flotila zakotvila v Pevensey, kde vévoda vybudoval základnu. Z počátku neměl Vilém povědomí o bitvě u Stamfordu a smrti Haralda Hardrady, nedlouho poté mu však jeho člověk donesl zprávu o porážce Norů a radil, aby se Vilém opevnil a nepouštěl se do otevřené konfrontace. Jenomže právě to vévoda potřeboval. Šlo mu o čas. Potřeboval bitvu dřív, než by Harold získal posily a mohl by ho odříznout od vlastního zásobování, ať již na moři nebo na souši. Naopak anglickému králi hrál čas do karet.

Během necelého týdne se zprávy o Vilémově vylodění dostaly do Yorku ke králi Haroldovi, který se co nejrychleji vydal zpět k Londýnu. Během pěti dnů byl zpět v Londýně a odtud se 11. října, tedy pouhé dva týdny po řeži u Stamfordského mostu, vypravil proti Vilémovu ležení nedaleko Hastings. Během dvou dnů urazili Anglosasové přibližně 100 km, aby za úsvitu 14. října zaujali bojové postavení a čekali na nepřítele. Původně chtěl Harold napadnout normanský tábor v noci, avšak Vilém to předvídal a rozestavil hlídky. Proto Harold zvolil dobré místo, kde se hodlal opevnit a zamezit normanskému postupu. Naopak Vilém usiloval o to, aby se s Anglosasy střetl na otevřeném poli. Domácí však byli rychlejší.

Harold obsadil strategickou vyvýšeninu Senlac Hill, kde ze svých mužů vytvořil takřka neproniknutelnou štítovou hradbu o hloubce deseti řad a v délce přibližně 550 m. Jeden štít kryl druhý, čímž pro Normany vznikla téměř neproniknutelná překážka, jak to vidíme na tapiserii z Bayeux. Východní i západní svah hřebene byl strmý, na východě porostlý stromy, křovisky a navíc podmáčený, západní byl hustě zarostlý. Svah klesající k jihu přecházel v mělké údolí, kde pramenily dva potoky, vytvářející bažinatou mokřinu. Právě odtud musel na anglosaskou formaci Vilém čelně zaútočit, jinou možnost kvůli terénním dispozicím totiž neměl. Síla saského vojska, výhradně pěchoty, byla sedm až osm tisíc mužů, z toho dva tisíce elitních válečníků královy osobní gardy, tzv. huskarlů, kteří mistrně ovládali všechny zbraně, nejlépe však dlouhé sekery. Zbytek tvořili šlechtici – thénové a zejména muži z fyrdu. Je velmi pravděpodobné, že Haroldovo vojsko nebylo kompletní, z větší části chyběli lučištníci, neboť některé pěší oddíly dosud nedorazily od Stamfordu, nestačily totiž tempu Haroldových těžkooděnců na koních.

V pevné formaci pod královskou dračí korouhví Wessexu, jejíž původ sahal až ke standartám římského impéria, očekávalo Haroldovo vojsko příchod armády vévody Viléma. Normané se brzy objevili na jihu. Významnou část Vilémova vojska, v počtu celkem tři tisíc, tvořila těžká jízda, doplněná tisícovkou střelců z luků a kuší a těžkou pěchotou o síle čtyř tisíc mužů. Vilém vojsko rozestavěl proti opevněnému kopci do třech divizí ve třech řadách – lučištníky vpředu, pěchotu uprostřed a nakonec jízdu. Levé křídlo obsadila divize Bretonců v počtu 2100 mužů, pravé křídlo tvořily nejméně početné oddíly franko-vlámské, asi 1600 mužů a střed držela nejsilnější normanská divize pod přímým velením vévody Viléma a jeho nevlastních bratrů Roberta, hraběte z Mortain a Oda, biskupa z Bayeux. Zejména normanská jízda byla velmi zkušená a disciplinovaná, což nakonec přispělo k úplnému vítězství. Početně však byly armády vyrovnané.

Kolem deváté hodiny ranní se nad bojištěm roznesl zvuk válečných trub a Normané se hnuli kupředu. Vévoda Vilém byl odhodlán prorazit saskou štítovou hradbu za každou cenu, proto zvolil velmi riskantní taktiku. Musel útočit do kopce, který byl hájen zkušenými válečníky krále Harolda. Nejprve Vilém nasadil lučištníky a pěchotu, kteří měli saskou formaci oslabit, brzy je však odvolal, neboť efekt jejich útoku byl minimální, zatímco vlastní ztráty výrazné. Jejich střely byly pro Anglosasy, skryté za velkými kulatými i mandlovitými štíty, prakticky neškodné. Další salva šípů měla podobný efekt, neboť díky sklonu svahu střely přeletěly řady obránců a neškodně se zabodly do země. První vlna útoku byla neúčinná, a tak vyslal vévoda Vilém druhý sled, tvořený pěchotou.

Normanská pěchota měla za úkol narušit štítovou hradbu, aby jí mohla proniknout jízda. Postup do svahu byl však obtížný. Z Haroldových řad se na Normany sneslo krupobití oštěpů, kamenných palic, palcátů a vrhacích seker. Útočníci zakolísali, poté se však znovu vrhli proti obráncům a konečně se srazili s předními řadami Anglosasů. Nastala tvrdá řež, do níž Vilém vyslal i část jízdy, aby podpořila neúspěšné pěšáky. I když pěchota bojovala ze všech sil a jezdci podnikali stále nové nájezdy, Haroldovi válečníci drželi semknuté řady a odolávali všem pokusům o rozrušení šiku. Přímý účastník bitvy Vilém z Poitiers líčí, jak Anglosasům v bitvě pomáhala zejména disciplinovanost, semknutost a efektivita jejich zbraní, zejména velkých seker, kterými huskarlové dokázali rozpoltit nejen štít, ale dokonce prý i jezdce s koněm.

Bitevní vřava houstne. Pod tíhou normanských útoků umírají oba Haroldovi bratři, Leofwine a Gyrth. Na tapiserii z Bayeux vidíme řadu soubojů těžké pěchoty a jezdců, z nichž úžasně vyniká výjev, kdy je silou saské sekery naturalisticky odražena hlava koně na druhou stranu. Neúspěšné pokusy o prolomení obranné linie, přibývající mrtví a ranění způsobili zmatek mezi Bretonci na normanském levém křídle. Pěšáci i jezdci začali prchat dolů z podmáčeného svahu, pronásledováni bojovníky z Haroldova pravého křídla. Bretonští jezdci se odvážně pokoušeli obrátit koně do protiútoku, avšak na bahnitém terénu ztráceli stabilitu, klouzali a padali. Tuto scénu tapiserie velmi působivě zachycuje. V řadách Normanů se začala šířit panika. Normané byli svými pronásledovateli pobíjeni. Navíc se bojištěm začala nést zvěst, že vévoda Vilém padl. Aby dokázal opak a své muže povzbudil, sňal si vévoda přilbu a přítomným ukazoval tvář.

Když Vilém spatřil rozohněné Sasy, ženoucí se za levým křídlem jízdy, projevila se jeho strategická duchapřítomnost. Obratem vyslal do protiútoku normanské jezdce, kteří lehce oděné válečníky fyrdu mimo formaci během chvíle rozprášili. Další útoky jízdy proti štítové hradbě však byly znovu neúčinné. Vilém z Poitiers o průběhu boje napsal, že to byla „podivná bitva. Jedna strana se vyznačovala pohyblivostí a iniciativou, druhá strana pak odolávala, jako by byla vrostlá do země.“ Bitva se vskutku lišila od většiny velkých bitev středověku, které byly rozhodnuty do hodiny. Tehdy se Vilém rozhodl vyslat také proti levému anglosaskému křídlu jízdu s rozkazem, aby někteří napodobili ústup a vylákali tak nepřítele z formace. Byl to riskantní krok, za který musíme Viléma ocenit. Porušení pevné linie a pronásledování Normanů bylo osudovou chybou, které nedokázal král Harold zabránit. Neuváženými výpady se anglosaská obrana pomalu ztenčovala.

I v pozdním odpoledni vévoda Vilém viděl dračí korouhev krále Harolda, jak se tyčí na dosud nedobytém kopci za štítovou hradbou. Šlo o čas a Vilémovu budoucnost. Vévoda potřeboval rychlé a rozhodné vítězství. Mnohahodinový boj však přece jen nesl výsledky. Obě křídla Haroldovy armády prakticky neexistovala a únava z předchozí bitvy, náročné pochody i celodenní obrana si žádaly svou daň. Vilém vylepšil svou strategii, když proti oslabenému nepříteli opět nasadil lučištníky, kteří krátce před ztečí jízdy stříleli vzhůru. Tak začala slavná a obávaná součinnost jízdy a lukostřelců, která nakonec rozhodla bitvu. Štítová hradba řídla a normanská jízda nyní mohla obsadit část návrší, odkud mnohem lépe útočila. Pod tíhou těchto útoků byla formace Anglosasů natolik stísněna, že bylo pro královi huskarly obtížné použít své sekery. Krupobití šípů zasáhlo také krále Harolda, který však i přes těžké zranění dál velel, než byl v bitevní vřavě zabit. Haroldovu smrt samozřejmě zachycuje tapiserie s doprovodným nápisem „HAROLD REX INTERFECTUS EST“ (Král Harold je zabit). Za soumraku již Vilém útočil na pouhou třetinu původního anglosaského útvaru. Sedláci z fyrdu prchli, avšak zbylí elitní bojovníci se semkli kolem těla mrtvého krále rozhodnutí nevzdat se.

Triumfující Vilém osedlal již čtvrtého koně, tři předchozí totiž skolily sekery huskarlů. Normanská jízda pronikla na návrší, ze západu provedla obchvat a vyrazila ke konečnému útoku. I přes své kvality již neměli Haroldovi muži sílu útoku odolat. Král byl mrtev a ostatní padli buď na místě, nebo na útěku. Bitva u Hastingsu skončila se zapadajícím sluncem. Haroldovou smrtí byl zároveň zlomen veškerý relevantní odpor Anglosasů na Vilémově cestě za královskou korunou. Tak se 25. prosince 1066 ve Westminsteru zrodil král Vilém I. Dobyvatel a s ním nová Anglie.

Další literatura:

Featherstone, Donald: Válečníci a války ve starověku a středověku, Praha – Plzeň 2001.

Gravett, Christopher: Hastings 1066 – Pád anglosaské Anglie. Praha 2008.

Morgan, K. O. a kol.: Dějiny Británie, Praha 1999.