Článek
V listopadu 1700 zemřel španělský král Karel II., což zavdalo podnět k vleklé válce o španělské dědictví a znovu se otevřela také otázka nástupnictví v Británii. Ani stárnoucí anglický král-vdovec Vilém III. Oranžský, ani jediná protestantská dědička královské linie, jeho švagrová Anna Stuartovna, jež po něm měla usednout na trůn, neměli dědice. Bylo proto nezbytné zajistit vládu zemi nejen po smrti Viléma, ale i Anny.
Šance pro vyhnance
Tyto skutečnosti pochopitelně vzbuzovaly naděje vyhnaných Stuartovců, kteří však byli katolíci. Ludvík XIV. navíc uznal Jakuba Francise Edwarda Stuarta, syna vyhnaného krále Jakuba II., za krále Anglie de iure. A tak anglický parlament vydal roku 1701 Act of Settlement, který měl královskou moc do budoucna ještě více omezit, učinit panovníka maximálně závislým na parlamentu a podle něhož anglickou a také irskou korunu může zdědit pouze protestant. Tím byli ze hry automaticky vyloučeni všichni adepti katolického vyznání. Skotský parlament zákon neschválil, čímž si nechával zadní vrátka otevřená. Fakticky to znamenalo, že budoucím vládcem Anglie se měla stát Žofie Hannoverská, falcká princezna a hannoverská kurfiřtka, vnučka Jakuba VI. (I.), krále skotského a anglického. Žofie byla ze všech možných dědiců tím nejméně relevantním, dalších padesát šest osob pokrevně spřízněných se Stuartovci mělo na trůn větší právo než ona, byla však správného vyznání. Po její smrti pak mohli korunu získat pouze její protestantští potomci.
Sama Žofie, tehdy již sedmdesátiletá, z toho měla pramalou radost. Patřila mezi přívržence vyhnaného Jakuba a odmítala zbavit jeho pokrevní linii Koruny. Byla to právě ona, kdo přiměl Viléma, aby nástupnictví znovu nabídl mladému Jakubu Francisovi, avšak zbytečně. Protestantský parlament ve shodě s králem tak neviděl jiné východisko. Sotva se vyřešila otázka nástupnictví, zemřel nešťastnou náhodou král Vilém III. Oranžský. Dle plánu získala po Vilémovi korunu Anglie, Skotska i Irska Anna Stuartovna, která od začátku požívala výrazně větší popularity než její holandský švagr, od jehož vlády se distancovala. Sama však měla minimum předpokladů vládnout, opírala se však o silné osobnosti, které jí pomohly vládou proplout bez úhony, ba co víc, dosáhnout významných milníků ostrovních dějin.
Nepohodlný parlament
Již v průběhu 17. století (v letech 1606, 1667 a 1689) došlo k několika pokusům o sjednocení Anglie a Skotska, nikoliv pouze pod jednoho panovníka. Avšak rozdílné zájmy byly natolik propastné, že takový plán neměl šanci na úspěch. Snadné to nebylo ani na počátku 18. století, kdy se hlavním impulsem pro unii Skotska s Anglií a Walesem stalo vydání zákona Act of Settlement roku 1701. Zákon, který určoval, kdo smí a nesmí být panovníkem britských království, se ale nelíbil skotskému parlamentu. Přece jen odvržení domácí dynastie Stuartovců bylo trochu přes čáru a tak skotský parlament reagoval roku 1704 vydáním Act of Security, jehož prostřednictvím si Skotové vyhrazovali právo vybrat si po smrti královny Anny vlastního panovníka. A to se zase nelíbilo Angličanům.
Samostatný skotský parlament a jeho rozhodování představovaly pro Anglii nepříjemný dlouhodobý problém. Proto Anglie využila své převahy a všemi prostředky se Skoty snažila přimět k tomu, aby se vzdali své nezávislosti pro vyšší společné dobro. Ačkoliv to Skotsku v dlouhodobém horizontu prospěch skutečně přineslo, v prvních desetiletích 18. století to rozhodně naplatilo. I když se i ve Skotsku našli přívrženci královského dvora, kteří podporovali sjednocení, mezi členy skotského parlamentu převládaly vůči unii s Anglií nedůvěra a odpor. Nezbývalo tedy než Skoty k přijetí zákona o unii donutit; hrozbami, vydíráním, úplatky, podvody, politikařením i falešnými sliby. Přístup na anglické koloniální trhy za stejných podmínek jako Angličané zněl velmi lákavě. A stačilo pouze přijmout hannoverskou dynastii jako nástupce na sjednoceném trůnu. Přesto zůstávali Skotové nedůvěřiví a dlouhé měsíce v parlamentu diskutovali o každém jednotlivém článku unijní úmluvy.
Zrození Velké Británie
Anglický nátlak nakonec vykonal své a tak 1. května 1707 vešly podpisem smlouvy o unii v platnost Acts of Union. Dvě stará království, Anglie a Skotsko, byla „sjednocena do jediného království jménem Velká Británie“. Ve skutečnosti nešlo o úplné sloučení, Skotsko si podrželo vlastní církev, zákony i vzdělávací systém, mimochodem mnohem efektivnější, než byl ten anglický.
Velmi brzy se ukázalo, jak si Angličané společné blaho představují. Jen s velkou nechutí a obstrukcemi plnila Anglie svoji část smlouvy. Přístup Skotů na zahraniční trhy vázl, o rovnosti ve sjednoceném parlamentu se nedalo mluvit, neboť Skotové neměli ani 10 % zástupců v každé z komor parlamentu. Většina skotských lordů zůstala stát za branami Westminsteru, čímž se dostala do druhořadého postavení. Zatímco anglickým šlechticům umožňovaly zasedat ve Sněmovně lordů jejich tituly, Skoty vybírala vláda. Zpochybnění tohoto systému „volby“ by vedlo jen k dalšímu znevýhodnění. Oblíbenost unie se ve Skotsku blížila nule, chybělo málo a mohla se zhroutit. V Edinburghu a Glasgow vypukly nepokoje, řada Skotů měla pocit ztráty identity, provázející konec nezávislosti ve prospěch iluzorní hospodářské prosperity.
S podporou francouzského krále
Nálady ve Skotsku po roce 1707 neunikly stuartovskému dvoru ve francouzském Saint-Germain ani králi Ludvíkovi XIV., kterému se zrovna nedařilo ve válce o španělské dědictví. Otevření druhé fronty by Francii přišlo vhod, nadšením se netajil ani Jakub Francis, právoplatný král Anglie a Skotska. Přípravy na invazi, která měla mladého Stuartovce dosadit na britský trůn, běžely na plné obrátky. Povstání mělo vypuknout ve Skotsku. Stuartovci tu byli doma, nálada v zemi revoltě přála a stále tu fungoval klanový systém, podle něhož stačilo rozhodnutí několika náčelníků, aby povstalo mnoha tisícové klanové vojsko. V březnu 1708 kotvila v Dunkerque plně vybavená expedice pěti válečných a jednadvaceti dopravních lodí, vybavených šestitisícovou armádou, potravinami, municí a výzbrojí pro další dvanáct tisíc skotských povstalců. V čele výpravy stanul Jakub Francis Stuart. Šlo o nepochybně nejlépe vybavenou výpravu, kterou jakobité s výraznou podporou francouzského krále do Skotska vyslali, a mohla mít také největší šanci na úspěch.
Pokud by královna Anna zjistila, že je na britské půdě její bratr, právoplatný dědic trůnu s plně vyzbrojeným vojskem, jistě by neriskovala občanskou válku a ustoupila by. Bratrova vláda by pro ni i pro většinu Anglie byla mnohem přijatelnější než kodifikované nástupnictví německých knížat z Hannoveru. Naopak Jakub Francis nikam nespěchal, akceptoval daný stav a počkal by, až se bude moci chopit vlády jako Annin nástupce. Chyběl jeden drobný detail. Výprava by musela uspět alespoň do té míry, že by přistála u skotských břehů. Jenomže k tomu nedošlo.
Německý dědic přichází
Když v srpnu 1714 zemřela královna Anna, přišla na řadu otázka nástupnictví. Podle třináct let starého zákona byla dědičkou trůnu Žofie Hannoverská, ta však zemřela o dva měsíce dřív než Anna, takže nástupnictví přešlo na jejího syna, hannoverského kurfiřta Jiřího Ludvíka. Byla to situace, z níž měla královna Anna pramalou radost, neboť hannoverské příbuzenstvo nesnášela a nejméně právě budoucího britského krále Jiřího, před nímž by raději dala přednost za kanálem dlícímu bratrovi Jakubu Francisovi coby králi Jakubovi III. Byl tu ale stále problém s jeho tvrdošíjným katolictvím, kterého se odmítal vzdát. Ani poslední nabídka na přijetí trůnu za podmínky změny víry tak nepřinesla své ovoce a trůn spadl do klína Jiřímu I. Hannoverskému, omezenému, obhroublému a nešlechetnému králi, který se o britské záležitosti nezajímal a do smrti se nenaučil anglicky. Traduje se, že po smrti královny Anny se našla pod jejím polštářem obálka s poslední vůlí, v níž odkazovala trůn svému bratrovi Jakubovi, tu ale spálili jeho odpůrci ze strany whigů. Obálka skutečně spálena byla, co bylo jejím obsahem však nikdo neví.
Tak začala vláda hannoverské dynastie nad sjednocenou Británií. Posledním panovníkem této dynastie byla královna Viktorie, která po sňatku s princem Albertem Sasko-Koburským a Gothským nechala vzniknout nové královské dynastii Sasko-Kobursko-Gothské (Saxe-Coburg-Gotha). A teprve 17. července 1917 si britská vládnoucí dynastie zvolila domácí pojmenování Windsorská …
