Kdo byli první bankéři?

Evropu od pradávna protínaly obchodní stezky z východu na západ i ze severu na jih a napojovaly se na další obchodní trasy v Asii i Africe. Ruku v ruce šlo s obchodníky a kupci i nebezpečí na oněch stezkách se skrývající. Lupiči, banditi, loupežníci i svrchovaní mocipáni si dělali zálusk na majetek druhých. Toto nebezpečí mnohdy nedokázaly odvrátit ani ozbrojené doprovody. Cenné zboží i peníze v podobě drahých mincí byly příliš velkým lákadlem. Pomineme-li vymoženosti starověku a pokrok arabského světa, začala se s tímto problémem středověká Evropa pomalu vypořádávat až ve 12. století, kdy do vývoje evropského finančnictví a bankovnictví zasáhli templářští rytíři.

Po opojném úspěchu první křížové výpravy vznikl ve svatém městě Jeruzalémě nový řád „bojovných mnichů“ nazvaný Chudí rytíři Šalamounova chrámu, mnohem známější jako templáři. Tento řád, který si původně předsevzal ochranu poutníků ve Svaté zemi, se velmi rychle rozrůstal a bohatl. Významnou úlohu při jeho vzestupu sehrála skutečnost, že už zakladatelé řádu, Hugo de Payens a Godefroy de Saint-Omer, věnovali řádu svůj veškerý majetek. Jejich vzoru následovali i další nově vstupující členové, převážně z urozených rodů, a tak řádový majetek utěšeně rostl. Další nemalé zdroje templářských příjmů pocházely z obchodu ve východním Středomoří s muslimy z vnitrozemí. Na lodní dopravu obdržely koncesi severoitalské městské státy Benátky, Janov a Pisa, což rovněž přispělo k rozmachu obchodu a především těchto státečků. Tehdy také Evropa poznala první nadnárodní měnu – byzantius, který se stal uznávanou křesťanskou měnou sto let před janovskými florény a benátskými dukáty.

V době největšího rozmachu měl templářský řád po celé Evropě i na Východě téměř tisícovku řádových domů, sedm tisíc členů a osminásobný počet dalšího personálu. V polovině 12. století vybudovali templáři i vlastní loďstvo. S nárůstem bohatství řádu stoupal i jeho vliv. Dostávalo se jim maximální podpory papeže i korunovaných hlav, které si od řádu často půjčovaly nemalé částky. Slib chudoby, který templáři skládali, tak vycházel do jisté míry naprázdno. Templáři majetek mít nesměli, ale řád byl nejbohatší organizací v Evropě. Nicméně templáři se těšili veliké důvěře, a tak jim lidé mnohdy svěřovali své peníze do úschovy nebo k přepravě na delší vzdálenosti. Skrze templářské služby tak vytvořil anglický král Jindřich II. fond v Jeruzalémě, z něhož pak byla financována tažení proti muslimům. Byli to právě evropští panovníci, kteří templářských peněžních služeb využívali velmi často a půjčovali si obrovské finanční obnosy. Tyto půjčky často zabránily státnímu krachu. Španělští králové Aragonu byli neustálými dlužníky templářů a podobně i francouzští králové využívali templářské zdroje až na neúnosnou míru. Templářské sídlo v Paříži bylo jedním z nejdůležitějších finančních center západní Evropy, svým významem se mu rovnal londýnský Templ, templářský areál, z něhož se dnes dochoval už jen kostel s náhrobky rytířů. Pokud si král chtěl půjčit od církve, bylo to pro něj snazší pokud se za něj templáři zaručili.

Spektrum templáři poskytovaných služeb bylo široké. Kromě státních a královských půjček poskytovali templáři finance za patřičný úrok i jednotlivcům a dokonce i Židům. Další významnou službou templářských finančníků byly úschovy a bezpečné transfery peněz. Pokud někdo potřeboval putovat kupříkladu za obchodem do vzdálenějšího kraje nebo země, nemusel již po celou cestu trnout strachy, že bude přepaden a oloupen o měšce plné zlaťáků. Zlatou hotovost složil na nejbližším templářském sídle, kde dostal kódované potvrzení o složení konkrétní částky. S tímto lístkem pak mohl relativně bezpečně cestovat a peníze si po jeho předložení vybrat v cíli své cesty. Existovala však i jiná možnost. Templáři rovněž zajišťovali přepravu hotovosti. Jakožto obávaní bojovníci s vysokou autoritou byli jedni z mála, kteří byli schopni zabezpečit převoz vysokých částek. To dokládá i papež Honorius III., když roku 1220 ujišťuje legáta Pelagia, že nezná nikoho dalšího, komu by raději svěřil transport velkých peněžních obnosů.

Templářské péče a zkušeností využívali také šlechtici, kteří se rozhodli přijmout kříž a vypravit se do Palestiny. Takové rozhodnutí znamenalo nechat svůj majetek, sídlo i pozemky bez dozoru a tak byl templářům svěřován do opatrování do doby, než se pán vrátí. Kromě toho templáři pečovali i o důchody a renty, což v praxi fungovalo tak, že dárce, jenž věnoval řádu své finance nebo pozemky, podmínil tuto skutečnost tím, že bude mít on i jeho rodina zajištěné živobytí až do smrti. Tento systém byl jednou z mála jistot v nejistém světě středověku. Je jen logické, že templáři často zastávali vysoké úřednické posty u královského dvora a bývali i královskými almužníky. Byl to právě templářský vliv a bohatství, které zapříčinily jejich pád. Zřejmě největším dlužníkem templářů byl francouzský král Filip IV. Sličný, jehož výdaje byly natolik velké, že musel k zajištění potřebných prostředků sáhnout k těm nejdrsnějším metodám. Král Filip zdědil po otci obrovský dluh jeden a půl milionu tourských liber z války proti Aragonu, k tomu jeho pokladnici nemálo vyčerpávala válka s Anglií a později prohraná válka s anglickým spojencem, s Flandrami. Dalším nemalým výdajem bylo věno pro dceru Isabellu, která byla provdána za syna anglického krále Eduarda II.. Z čeho nasytit věčně prázdnou pokladnu? Z templářského bohatství! Roku 1306 Filip IV. obvinil řád z kacířství a mnoha dalších přečinů proti Bohu, mnoho rytířů bylo pozatýkáno, řádový majetek zabaven a řád samotný nakonec zrušen. Nešlo však o akci ojedinělou. Již dříve se Filip IV. zmocnil majetku lombardských kupců a Židů.

Zrod moderních bankovních domů je neodmyslitelně spojen s mocnými severoitalskými městy, což dokládá i fakt, že slovo banka je italského původu. Italské banco původně znamenalo stůl potažený zelenou látkou, který při svých transakcích používali florentští bankéři. Stejně tak první banka, Banco di San Giorgio, byla založena v italském Janově roku 1407. Co vedlo k takovému rozmachu právě v severní Itálii? Tvůrčích faktorů bylo opět několik. Ve středověku se „těšili“ kupci podobné „oblibě“ jako Židé. Jejich prestiž byla velmi malá, jejich bohatství vzbuzovalo nedůvěru a závist. Mnozí kupci, než aby riskovali daleké cesty za obchodem, půjčovali peníze potřebným, tedy všem. Králům, vévodům, řemeslníkům i sedlákům. Církví za to byli samozřejmě odsuzováni. Velký potenciál pro obchod skýtala právě severoitalská města. Vedly tudy cesty do Říma i do Svaté země, nacházely se tu silné městské státy jako Milán, Janov, Mantova i Florencie. Ostatní Evropa říkala této oblasti Lombardie a zdejším kupcům a obchodníkům Lombarďané. Právě lombardští finančníci byli na sklonku středověku druhou nejčastěji pronásledovanou skupinou, hned po Židech. Důvody jsou zřejmé a vhodně je ilustruje i anglický kronikář 13. století Matthew Paris:

„Lombarďané jsou velmi mazaní … zrádci a podvodníci… Pohlcují nejenom lidi a domácí zvířectvo, ale také mlýny, hrady, statky, louky, háje a lesy… S lístkem papíru v jedné a s perem ve druhé ruce odírají lidi a jejich stříbrem si pěchují kapsy… Kynou z potřeb druhých a sami se chovají jako krvelační vlci.“

Podobnost s Židy a jejich osudy není čistě náhodná, v případě útoků na italské lichváře chyběl pouze náboženský motiv. Lombardští kupci těžili ve své domovině z výhodné geografické polohy i námořního obchodu. Janov a Benátky byly dlouho námořními velmocemi, ovládajícími obchod ve Středozemním moři.

Jaký byl onen polostředověký a polorenesanční kupec? Podívejme se na život florentského kupce Buonaccorsa Pittiho, žijícího na přelomu 14. a 15. století. Byl úspěšným obchodníkem, což ho katapultovalo do nejvyšších úřadů florentské republiky. Účastnil se válek i politických intrik, jako diplomat navštívil Paříž i Londýn, cestoval od Haagu až po Záhřeb. Byl to zároveň hazardní hráč, duelant, dobrodruh i autor obsáhlé kroniky své doby. Chcete jiný příklad?

Jacques Coeur byl rovněž úspěšný kupec a bankéř. Podnikal po celé Evropě a vypracoval se až na strážce pokladu a ministra francouzského krále Karla VII. Utvářel státní reformy, diplomatickou i vojenskou politiku Francie, upadl však v nemilost a zemřel ve vyhnanství. Proti těmto dvěma příkladům stojí archetyp závistivého, podlého a krvelačného kupce, Shakespearova Kupce benátského. S jak dokonalou přesností dokázal dramatik vystihnout pokrytectví, nenávist a zlobu doby, kdy stvořil italského kupce a navíc židovského lichváře, který si žádá lidské maso.

Bohaté kupecké rody se postupně stávaly vládnoucími vrstvami nejen italských, ale i dalších měst. Ostatně, i mocný florentský rod Medicci vděčil za své bohatství obchodu. Podobný rozvoj lze v tomto ohledu sledovat i v dnešní Belgii a Nizozemí, zejména v oblasti Flander. Jestliže Itálie měla Milán, Florencii nebo Mantovu, zde to byly Antverpy, Bruggy a Amsterdam. Obě oblasti bohatly z různých odvětví obchodu, nárůst kapitálu vedl k jeho dalšímu množení ve formě půjček a to i takových, že v průběhu renesance měly evropské královské dynastie své osobní bankéřské rodiny. Tam, kde bylo stále více peněz, se zrodila potřeba lepších finančních služeb. A banky byly na světě. Nutno ovšem dodat, že prvopočátek západoevropských bank lze spatřovat již ve 12. století s potřebou přepravy velkých finančních obnosů k zaplacení křížových výprav.

Společně s bankami se v měnícím světě 15. století objevuje i další významný ekonomický činitel – zastavárny. I ty jsou italského původu. Věhlas italských kupců byl obrovský. O Janovanech se říkalo, že „co Janovan, to kupec“ a nelze se divit. Byli to právě největší kupci, kteří určovali vývoj ekonomického, politického i sociálního života italských měst. Ostatně byli to rovněž kupci, kteří nemalou měrou přispěli k rozvoji věd i umění a dotovali umělce, čímž se de facto stali jedněmi z otců renesance. Když banky zapustily své kořeny, přišel pomalu čas zaoceánského obchodu a kolonizace, kdy obchod dostal zcela nový rozměr …