Krutý kníže Vlad. Zasloužil si stát se Drákulou?

V Anglii se schylovalo k Válce růží, v Čechách doznívalo husitství, Itálie žila ve víru renesance a na Balkáně čelili invazi osmanských Turků. A tehdy se zrodila legenda krutého vládce a obávaného vojevůdce Vlada III. Draculy, nelítostného soupeře Turků, nezadržitelně postupujících do křesťanské Evropy. Jak říkal Jan Werich, prostředí je důležitý činitel a v případě Vlada III. to platilo dvojnásob. Turecké invazi stálo v cestě valašské knížectví, které po dlouhý čas neslo hlavní nápor tureckých útoků. Situace velmi obtížně zvladatelná, přesto se to zdejším vládcům dařilo. Co bylo horší, nepokoje sužovaly knížectví i zevnitř. Vypořádat se s opozicí tak vyžadovalo ráznou ruku. Tu kníže Vlad III. nepochybně měl a také ji použil. Víc, než by musel …

Vlad III. proslul sadistickými způsoby poprav, kdy s oblibou narážel své odpůrce a nepřátele na kůl. Jen těžko si lze představit trýznivější smrt. Byl rovněž nesmlouvavým pánem, který vyžadoval naprostou poslušnost svých poddaných. Tresty, které udílel za porušení zákonů, byly rovněž velmi kruté. Byl Vlad Dracula vždy takový? Do jisté míry určitě ano, mnohé ho však naučily životní zkušenosti. Byl prostředním synem knížete Vlada II., jehož doprovázel na jeho válečných taženích proti Turkům, jakmile to jen bylo možné. Roku 1442 pozval vojvodu Vlada II. sultán Murad II. do Gallipoli k diplomatickému jednání. Vlad výzvu uposlechl a na cestě jej doprovodili i jeho dva mladší synové Vlad a Radu. Když se však dostavili na smluvené místo, byli všichni zajati a uvězněni. Kníže Vlad II. byl nucen složit sultánovi slib věrnosti a jako záruku ponechat v jeho rukou oba své syny.

Tak se mladý Vlad Dracula ocitl v tureckém zajetí. Jako urozenému rukojmí se mu patrně dostalo slušného zacházení, vzdělání i vojenského výcviku, zůstával však vězněm v cizí zemi s cizí kulturou. Mezitím otec Vlad II., ačkoliv si musel být vědom rizika, porušil přísahu sultánovi a podpořil roku 1444 uherského a polského krále Vladislava III. Jagelonského při tažení proti Turkům. Za zradu mohli jeho synové zaplatit životem, ale nestalo se tak. Křížová výprava skončila katastrofickou porážkou křesťanů u Varny a Vlad II. se opět dostavil k sultánovi, aby obnovil slib věrnosti. Tentokrát se také zavázal platit Turkům roční tribut. To sultána zřejmě uspokojilo, neboť oba Vladovi syny propustil. Netrvalo to dlouho a roku 1447 proti Vladovi II. povstali valašští šlechtici – bojaři, kteří Vlada II. prohlásili za sesazeného a na útěku jej zabili i s jeho nejstarším synem Mirceou. Nyní však mohl svůj dědický nárok uplatnit mladý Vlad Dracula a také to udělal.

Knížectví Vladovi III. nepřipadlo automaticky. Právě naopak. Po smrti jeho otce byla vláda svěřena Vladislavovi II., a to díky podpoře Jana Hunyadiho, uherského regenta. Jenomže Hunyadi, zapřisáhlý nepřítel Turků, vzápětí i s Vladislavem II. vyrazil proti Osmanům a Valašsko zůstalo nechráněné. Toho okamžitě využil Vlad Dracula a s podporou tureckého vojska vpadl do země. První období jeho vlády nad Valašskem se skončilo pouhé dva měsíce poté, když se z tažení vrátil kníže Vladislav. Co dělal Vlad III. po roce 1448? O tom příliš zpráv nemáme a v tomto okamžiku to ani není příliš důležité. Zlom představuje léto roku 1456, kdy Jan Hunyadi vybavil Vlada III. vojskem, s jehož pomocí Vlad vpadl do Valašska, odstranil svého rivala Vladislava II. a ujal se otcova dědictví. Následně jej Hunyadi pověřil obranou transylvánské hranice, což dokládá i sám Dracula, když slibuje ochranu obyvatelům města Brašov, zároveň je však zavazuje k pomoci Valašsku, pokud by bylo napadeno Turky.

Když Jan Hunyadi pověřil Vlada III. obranou Transylvánie (Sedmihradska) proti Turkům, vybral vskutku dobře. Málokdo je znal tak dobře jako Vlad, což bylo v době po roce 1453, kdy padla Konstantinopol do rukou Osmanů a pozdně středověká Evropa čelila intenzivnímu tlaku, neocenitelné. Vladův vztah k Osmanům přitom nemohl být a priori negativní, neboť několikrát přešel v mocenském boji na jejich stranu, hledal u nich azyl i vojenskou podporu. Turci představovali významnou mocenskou entitu, s níž bylo třeba počítat. Situace se změnila právě až roku 1456, kdy se Vlad III. podruhé chopil vlády nad Valašskem.

Prvním, co nový valašský kníže udělal, bylo vypořádání se s opozicí, tedy vlivnými bojary, kteří stáli za smrtí Vladova otce i staršího bratra. Stovky bojarů skončilo nabodnutých na kůlech a jejich majetek putoval k těm, kteří Vlada Draculu podporovali. Narážet nepřátele, odpůrce a odsouzence na kůl se Dracula naučil v mládí, když byl držen v tureckém zajetí. Možná byl svědkem toho, když takto Turci zabíjeli jeho zajaté souvěrce a krajany. Takový zážitek v mladíkovi pravděpodobně zanechal hluboký otisk. Nepochybně si byl vědom toho, jak velký odstrašující účinek krutá praktika má a s oblibou ji používal. Proto se mu také dostalo posmrtného přízviska Napichovač.

Vlad vykonal svou mstu, opozice byla zlikvidována, masakry však neskončily. Vladovi přišlo vhod, že v Uhrách vypukla roku 1457 rebelie rodu Szilágyi proti králi Ladislavu Pohrobkovi a připojil se na stranu králových odpůrců, aby posílil vlastní pozici. Nejprve pomohl svému bratranci Štěpánovi získat vládu v Moldávii, poté s vojskem vtrhl do Transylvánie a vyplenil řadu vesnic v okolí měst Brašov a Sibiu. Při té příležitosti zmasakroval mnoho transylvánských Sasů, loajálních králi Ladislavovi, a desítky saských kupců z Brašova, kteří spolupracovali s již zlikvidovanými valašskými bojary, nechal narazit na kůl. Tím upevnil nejen postavení svoje, ale i Szilagyiů, kteří se stali nejmocnějším rodem v Uhrách. Nový král Matyáš Korvín však Vladu Draculovi nepřál a podporoval jeho odpůrce Dana III., který usiloval o vládu nad Valašskem. Vlad jej roku 1459 porazil, zabil a následně vpadl do jižní Transylvánie, aby znovu ztrestal své odpůrce. Zpustošil předměstí Brašova, všechny zajatce, muže i ženy, nechal nabodnout na kůl. Mír byl obnoven v červenci 1460.

Jedním z prvních kroků, které Vlad III. udělal, bylo také to, že přestal platit Osmanům tribut - jizya. Po pádu Konstantinopole byla cesta do Evropy volná a Valašsko stálo v první linii. Vlad mohl jen získat. Když se sultánovi vyslanci objevili u valašského dvora, líčí dobové vyprávění, aby mu předali předvolání Mehmeda II., odmítli před Draculou sundat své turbany s tím, že jim to víra nedovoluje. Nato kníže přikázal přibít jim turbany k hlavě, aby je již nikdy nemuseli sundávat. Gesto naprosto výmluvné, stvrzené dalšími skutky. Kníže Vlad obnovil diplomatická jednání s králem Matyášem, pronikl na Turky ovládané území, kde podél Dunaje plenil, zabíjel a kořistil a vzhledem k tomu, že plynule ovládal turečtinu, dokázal proniknout i za obranné linie tureckých táborů a zničit je.

O výsledku svých bojů s Turky informoval 11. února 1462 uherského krále Matyáše: „Zabil jsem sedláky, muže i ženy, staré i mladé, kteří žili v Oblucitzy a Novoselu, kde se Dunaj vlévá do moře … Zabili jsme 23 884 Turků bez započtení těch, které jsme upálili v jejich domovech a Turků, jimž naši vojáci uťali hlavy … Tudíž, vaše výsosti, musíte vědět, že jsem s ním [sultánem] porušil mír.“ To vše prý pro čest krále a uherské koruny i pro záchranu křesťanství a upevnění katolické víry. No ovšem, vírou lze omluvit vše. Pokud Vlad doufal Turky vyprovokovat, pak se mu to povedlo. Když se sultán Mehmed II. dozvěděl o vpádu a řádění valašského knížete, vyslal proti němu osmnáctitisícové vojsko, aby zničilo jediný valašský přístav Brăila. Následný střet s Draculou přežilo pouze osm tisíc Turků. Vítězství Vlada III. nad Turky oslavovali transylvánští Sasové, uherský král, italské státy včetně Benátek i sám papež. Zpráva nemile zasáhla i sultána, který zanechal obléhání Korintu, shromáždil obrovskou armádu, údajně čítající 150 000 mužů a vypravil na sever, aby ukončil Draculovo panování. Velikost armády nasvědčuje tomu, že chtěl Valašsko opět přivést do závislosti na Osmanech. To potvrzuje i skutečnost, že ještě před vlastní výpravou, obdržel Valašsko od sultána mladší Vladův bratr Radu, jenž už dříve přestoupil k islámu.

Pod sultánovým velením překročila osmanská armáda 4. června 1462 Dunaj a vstoupila na území nepřítele. Drtivé přesile nemohl Vlad III. otevřeně čelit, proto systematicky ustupoval do vnitrozemí k hlavnímu městu knížectví Târgoviște a uplatňoval taktiku spálené země. Sultán jej následoval. Z 16. na 17. června se Turci utábořili nedaleko Târgoviște, aniž by si připouštěli jakékoliv nebezpečí. Vlad III., jemuž příliš prostoru nezbývalo, se rozhodl pro noční útok na turecký tábor s cílem sultána zabít. Útok valašské jízdy na turecké ležení byl naprosto nečekaný a zničující. Osmané utrpěli citelné ztráty, údajně 15 000 zabitých, Mehmed II. však vyvázl.

Demoralizovaná sultánova armáda pokračovala k Târgoviști, aby ho oblehla, avšak nalezla město vyklizené. Jediné, co na sultána čekalo, byl les 20 000 na kůlu naražených souvěrců, na nichž hodovali havrani. To bylo i na tureckého sultána Mehmeda II. příliš. Rozhodl se tažení ukončit, na zpáteční cestě zničil přístav Brăila a do Konstantinopole se vrátil jako vítěz s velkou kořistí. Zůstal však Vladův bratr Radu s tureckým vojskem. Prostřednictvím vyslanců varoval před návratem sultána a cíleně oslaboval Vladovu pozici. Ačkoliv Radu utrpěl dvě porážky, stále více lidí se přidávalo na jeho stranu. Kníže Vlad byl nucen stáhnout se do Karpat a doufat v pomoc a podporu uherského krále Matyáše Korvína.

V listopadu 1462 se král Matyáš s Draculou skutečně v Transylvánii sešel a několik týdnů s ním rokoval. Přes Vladovo naléhání ho odmítal podpořit, o válku s Turky nestál, k dohodě tedy nedošlo. Následně král pověřil Jana Jiskru z Brandýsa, který do jeho služeb vstoupil po skončení husitských válek, aby Vlada zajal. Dalších třináct let strávil Vlad III. Dracula v zajetí ve Visegrádu. Prameny se o něm opět zmiňují až k roku 1475, kdy jej král opět uznal valašským knížetem, vojenskou podporu mu však neposkytl. Nato se Vlad přesunul do Transylvánie a roku 1476 již bojuje proti Osmanům, tentokrát v Moldávii. V listopadu konečně ujal valašského knížectví, avšak na přelomu let 1476/7 padl v boji s Turky. Jeho tělo prý bylo rozsekáno na kusy a hlava poslána sultánovi do Konstantinopole.

Valašský kníže byl mrtev, jeho pověst však žila dál. V porovnání s jinými rozporuplnými historickými postavami existuje o Vladovi III. dostatek dobových pramenů, které nám poskytují barvitý obraz o jeho skutcích a osobnosti. A v žádném případě to není obraz zrovna lichotivý. Od úst k ústům se nesla svědectví o krutosti a sadismu valašského knížete Vlada Draculy. Prameny mluví nejen o napichování na kůl, ale také o upalování a vaření zaživa, vynuceném kanibalismu či sexuálním sadismu. Faktem ovšem je, že jeho nepřátelé a odpůrci, zejména v německých zemích, si rádi přimysleli další nechutné detaily a Vladovy skutky zveličili. Přesto nám zůstává dostatek důvěryhodných zpráv, které dokládají, že Vlad III. Dracula, i když zdatný vojevůdce a válečník, byl vyšinutý sadista, libující si v krvi a utrpení. Odhadovaný počet Draculových obětí je 40 – 80 000, což mluví samo za sebe. Přesto se Vlada III. ujali rumunští obrozenci, kteří se o půl tisíciletí později opřeli o jeho vojenské úspěchy a vytvořili obraz národního hrdiny.

Posmrtný přídomek Napichovač (Țepeș) si kníže Vlad III. zasloužil zcela oprávněně, avšak sám se nazýval zcela jinak, totiž Dracula (též Dracuglia či Drakula). Dnes toto jméno známe především v souvislosti s románovou postavou upíra hraběte Drákuly, který je z velké části invencí anglického spisovatele Brama Stokera, avšak původně mělo význam zcela jiný. Původně se jím honosil valašský kníže Vlad II. Dracul, Napichovačův otec. Fakticky šlo o rumunský přídomek s významem Drak značící příslušnost k Řádu draka, který založil uherský král Zikmund Lucemburský pro vybrané šlechtice válčící s Turky. Jedním z nich byl i Vlad II., který začal přídomek Dracul užívat poté, co se stal členem řádu. Jeho syn Vlad III. pak převzal otcovo přízvisko ve formě Dracula, což je genitiv s významem Draculův syn. Vlad III. takto podepisoval i své dopisy, jednou ve tvaru Dragulya a jindy jako Drakulya. Démonická pověst Vlada III. se promítla i do současné rumunštiny, kde slovo dracul znamená ďábel.

Další literatura:

Andreescu, Stefan: Dracula: Vlad III. Ţepeş - mezi mýtem a realitou, Praha 2001.

McNally, Raymond T. - Florescu, Radu : In Search of Dracula: The History of Dracula and Vampires, New York 1994.

Treptow, K. W.: Dějiny Rumunska, Praha 2000.