Článek
„Obklíčeni většinou afghánské armády, bojovali, dokud nezbylo pouhých jedenáct mužů. V řadách nepřítele způsobili nesmírné ztráty. Tito muži zemřeli nepříteli tváří v tvář. Jejich chování obdivoval každý, kdo jej spatřil.“ Tak popisuje srdnatý odpor britských vojáků afghánský důstojník, přímý účastník bitvy u Maiwandu, v níž Britové utrpěli drtivou porážku.
V červenci 1878 dorazila do Kábulu, sídelního města afghánského emíra, ruská diplomatická mise, aniž by ji někdo zval. To Britové samozřejmě považovali za zásah do své sféry vlivu a rovněž požadovali vlastní misi v Kábulu. Afghánský emír Šér Ali Chán to ale odmítl a dodal, že pokud by ji Britové přece jen vyslali, zabrání jejímu vstupu do země, což se skutečně stalo v září 1878. Tento incident odstartoval 2. anglo-afghánskou válku. Armáda 40 000 vojáků, především Britů a Indů, pronikla ve třech proudech na afghánské území. Bezradný emír hledal osobně pomoc u ruského cara, avšak neúspěšně. Krátce nato v únoru 1879 zemřel.
Nedodržená dohoda
Novým emírem se stal syn předchozího, Jaqúb Chán, jenž, aby předešel úplnému obsazení Afghanistánu Brity, podepsal Gandamackou dohodu, která zaručovala příměří za cenu diplomatických i územních ústupků Britům. Pouhé tři měsíce po podpisu však došlo v Kábulu k povstání, které stálo život britské zástupce Sira Louise Cavagnariho a jeho doprovod. Britové na povstání odpověděli tažením na Kábul a uštědřili afghánskému vojsku několik tvrdých lekcí. Povstání zkrachovalo a emír byl donucen abdikovat ve prospěch svého bratrance. S takovým vývojem se však nesmířil odhodlaný emírův bratr Ajúb Chán, který revoltu proti Britům oživil.
Ajúb měl v úmyslu získat zpět Kandahár a poté nahradit Brity dosazeného emíra Abdur Rahmana. Aby tuto hrozbu odvrátil, byl 3. července 1880 z Kandaháru vyslán generál George Burrows v čele nevelkého vojska, spoléhajícího na součinnost s údajnými afghánskými spojenci. Předchozí bitvy s povstalci dopadly pro Brity více než dobře, a tak ani tentokrát nikdo nepředpokládal větší potíže. Teprve po bitvě se ukázalo, jak málo zkušeností a špatný odhad generál Burrows měl.
Neodvratný střet
Britské vojsko, pochodující proti Ajúbově armádě, se skládalo ze dvou brigád, jedné pěchotní a jedné jízdní, doprovázené artilerií s dvanácti děly v celkovém počtu přibližně 2 500 mužů. Tyto jednotky mělo podpořit 6 000 „spřátelených“ afghánských kmenových bojovníků, jejichž úkolem bylo potlačit Ajúbovo povstání. Při prvních potížích však tito „spojenci“ přešli na Ajúbovu stranu. Britové nasadili 66. berkshirský pěší pluk, vyzbrojený novými puškami Martini-Henry a baterii Královského dělostřelectva. Indická část vojska zahrnovala dva bombajské pěší pluky, 1. (Grenadiers) a 30. (Jacob´s Rifles), vybavené staršími puškami Snider, dva pluky lehké jízdy, jejichž výzbrojí byl meč, kopí a puška a nasazen byl také oddíl indických ženistů. Každému indickému pluku velel britský důstojník.
V pozdním odpoledni 26. července dostal generál Burrows zprávu, že Ajúb Chán se svým vojskem postupuje Malmundským průsmykem a pravděpodobně následujícího dne přitáhne k vesnici Maiwand. Generál Burrows mohl zavelet k okamžitému přesunu, získat před Ajúbem náskok a být u Maiwandu první, ale nestalo se tak. Britové se k Maiwandu vypravili až v 6:30 h následujícího rána 27. července. To je připravilo o cennou výhodu i síly před bitvou. Od rána bylo horko a teplota stále rostla. Vojáky obklopovalo sucho, prašný terén a vlnící se horký vzduch, který vojákům omezoval výhled. Kolem desáté hodiny se na obzoru objevil mrak prachu, který jasně signalizoval, že se blíží afghánská armáda.
Příliš mnoho nepřátel
Britské a indické jednotky se zformovaly do obranného postavení za širokým vyschlým korytem řeky, které poskytovalo přirozenou ochranu. Pravé křídlo obsadil britský 66. pěší pluk, střed 30. bombajský pěší a levé křídlo 1. bombajský pluk. Jízda se postavila za levé křídlo a mobilní dělostřelectvo přesouvalo kanóny s koňskou pomocí dle potřeby tam, kde byli Afghánci na dostřel a kde jich bylo třeba. Výchozí pozice byla po obvodu obranné linie a dvě děla byla uístěna také u stanoviště se zavazadly poblíž Mundabadu. Bohužel, generál Burrows netušil, že Ajúb Chán disponuje více než desetinásobnou přesilou a modernějšími typy děl.
„Když nepřátelská jízda vyklidila přední řady, uviděli jsme spousty a spousty mužů, jejichž počet nebylo možné určit. Jedině díky tomu, že se pohybovali, jsme byli přes opar schopni poznat, že jsou to lidé a ne hustý les,“ vyprávěl později kapitán Mosley Mayne, přímý účastník bitvy. „Podle našich zpravodajců měly nepřátelské síly deset pravidelných pěchotních pluků z Kábulu a Herátu v celkovém počtu 6 000 mužů a 4 000 jezdců, podporovaných 36 děly. Neznámým faktorem byl počet kmenových válečníků a Gházů, náboženských fanatiků bojujících z vášně, kteří se k Ajúbovi připojili během pochodu. Nakonec jsme shledali, že tyto zvláštní jednotky měly alespoň 15 000 mužů, takže naše malé vojsko bylo nečekaně konfrontováno s armádou více než 25 000 mužů.“
Masivní útok
Bitva začala výměnou dělostřelecké palby, která skončila kolem poledne. Už v této první fázi měli Afghánci navrch, neboť nasadili větší počet modernějších děl Armstrong. Ztráty při dělostřeleckém útoku utrpělo zejména levé křídlo a jízda, zatímco pravé křídlo a střed využily ochrany terénu. Poté na britsko-indické pozice zaútočila jízda v součinnosti s pěchotou. Pozici 66. pěšího pluku napadly davy bíle oděných Gházů, valících se od Maiwandu. Indické pluky na levém křídle musely čelit útoku afghánské jízdy, která obchvatem napadla 1. bombajský pluk. Ten mimochodem dostal rozkaz provést preventivní útok, avšak poté, co byl oslaben dělostřelbou, generál Burrows rozkaz zrušil. Nápor nepřátelského útoku na oslabené levé křídlo způsobil jeho postupné zhroucení a hromadný posun na pravou stranu formace. Tím byl odkryt levý bok pravého křídla. Střelba prozrazovala, že problémy mají také vojáci, kteří byli ponecháni k obraně zavazadel.
Generál Burrows vyslal k posílení levého křídla dvě roty Indů z 30. bombajského pluku, umístěných na středu a rovněž dal přemístit dvě děla, aby je podpořila. Mezitím 66. pěší pluk kosil řady fanatických Gházů ze svých výkonných pušek Martini-Henry. Krátce po poledni byl postup drtivé přesily Afghánců skvělou akcí šestašedesátého odražen. Ne však na dlouho, valící se masy i za cenu těžkých ztrát postupovaly kupředu a pomalu dostávaly armádu generála Burrowse do smrtícího sevření. Neznalost terénu znamenala pro Brity další minusové body. Velitelům uniklo, že za britsko-indickými řadami běží další vyschlé koryto, které se napojuje na koryto hlavní, přiléhající k pravému britskému křídlu. Téměř neviděni a dobře chráněni využili tohoto koryta, aby se objevili necelých 500 m na boku pravého britského křídla. Tento manévr donutil 66. berkshirský pluk k rychlému přeskupení, aby mohl čelit útoku z boku. Během pár chvil se tak dostal do pozice, kdy s 30. bombajským plukem svíral pravý úhel a celá britsko-indická linie připomínala sým tvarem podkovu.
Poslední boj 66. pěšího pluku v bitvě u Maiwandu.
Formace se hroutí
Afghánský útok neustával ani přes velké ztráty. Na místo jednoho padlého nastoupil okamžitě nový. Před půl druhou odpolední bylo zřejmé, že příval nepřátel nelze zastavit. Otázkou bylo, jak dlouho se Burrowsovi muži udrží. Afghánská jízda se valila na levé křídlo, pěchota a dělostřelectvo se nezadržitelně tlačili na křídlo pravé. Dvěma britským dělům došla munice, a tak personál práskl do koní a začal se stahovat. Tato skutečnost zneklidnila dvě roty 30. bombajského pluku na levém křídle, které bylo už tak dost oslabeno. Absence artilerie umožnila afghánské jízdě, aby rozrušila řady levého křídla. Těžké ztráty měl střed i levé křídlo, jediný, kdo se dosud držel byl 66. pěší pluk. Kolem půl třetí byl tlak na levé křídlo neudržitelný. Zde nasazené indické oddíly, mimochodem v boji nezkušené, složené zejména z nováčků, začaly ustupovat za řady stojící blíže středu.
V situaci, kdy část pěchoty i dělostřelectva ustupovala a příliv Afghánců byl neudržitelný, podnikl kapitán Mosley Mayne neúčinný pokus o výpad jízdy proti postupujícímu nepříteli, aby poskytl čas pěchotě k přeskupení. Bohužel, průběžná střelba nepřátelské artilerie to znemožňovala. Kapitánu Maynovi se však podařilo alespoň rozsekat oddíl útočících Gházů.
Statečný odpor až do konce
Ustupující bombajské pluky donutily k ústupu z pevného postavení i 66. pěší pluk na pravém křídle, který se tak přemístil do otevřené krajiny. Zde se stal snazším terčem pro afghánský útok. Plukovník James Galbraith, velitel 66., tedy neměl na výběr a zavelel ke všeobecnému ústupu. Než se Britové znovu seskupili na jižním břehu koryta, poblíž vesnice Khig, ztratili 80 mužů. Poslední útočiště, v izolaci od ostatních, nalezl šestašedesátý v jedné z ohrazených zahrad na okraji vesnice Khig. Zde se kolem svého praporu seskupilo 200 vojáků, doprovázených psem Bobbiem, kteří bojovali, dokud sami nebyli zabiti přesilou nepřátel. Odvážný a nesmiřitelný odpor vojáků s 66. pěšího pluku si získal obdiv a uznání i v řadách nepřítele.
Zatímco se poslední muži z 66. pěšího pluku urputně bránili, generál Burrows zahájil ústup zbytku armády. Obtížný neorganizovaný postup do 45 km vzdáleného Kandaháru kryla jednotka jízdy, baterie dělostřelectva a pěchota od zavazadel. Do Kandaháru se trosky Burrowsovy armády dostaly následujícího dne, 28. července 1880. Britské ztráty činily zhruba tisíc mužů, zatímco Afghánci měli mrtvých pětkrát víc.
...................................
Další literatura a zdroje:
Marek, Jan: Dějiny Afghánistánu, Praha 2006.
Ferguson, Niall: Britské impérium, Praha 2022.
