Článek
V současnosti máme dva prezidenty. Jednoho dosluhujícího všehoschopného a druhého zvoleného schopného. Trochu to opravdu připomíná schizma. Oba se činí, chvílemi to vypadá, jako kdyby prezidentská kampaň pokračovala. Naštěstí je vše v pořádku, všichni jsou na svých místech a vývoj událostí je předvídatelný. To se ale nedalo říci o schizmatu papežském, které sužovalo středověkou Evropu.
Kde začít? Což třeba příkladným 6. červencem 1415, kdy byl na břehu Bodamského jezera popraven český teolog mistr Jan Hus. Jak všichni dobře víme ještě ze školních lavic, Jan Hus byl k trýznivému trestu upálením odsouzen Kostnickým koncilem. Bylo by však chybou se domnívat, že Husova osoba byla příčinnou zasedání tohoto koncilu. Jan Hus byl jen jedním z bodů a nikoliv tím hlavním, kterými se nejvyšší rozhodčí orgán katolické církve zabýval. Daleko větší problém představoval fakt, že více než sto let zápasili o Petrův stolec nejméně dva papežové. Papežské schizma a obecná krize západní církve představovala závažný problém, který bylo třeba řešit a vyřešit.
Který papež je pravý?
Tuto otázku si kladli mnozí a často na ni odpovídali podle toho, co se jim zrovna hodilo v jejich politické hře. Na problémy s více papeži zadělal už počátkem 14. století ambiciózní francouzský král Filip IV. Sličný, jenž aby si zajistil papežovu poslušnost, přenesl jeho sídlo do Avignonu. A tak papež sídlil od roku 1309 v Avignonu a ne v Římě. Tato situace trvala až do roku 1378, kdy byli po smrti papeže Řehoře XI., jenž přesídlil do Říma, zvoleni dva noví papežové – Urban VI. v Římě a Klement VII. v Avignonu. Velké papežské schizma bylo na světě.
S existencí dvou papežů se rozdělil i křesťanský svět. Zatímco papeže v Avignonu podporovala Francie, Skotsko, Kastilie, Aragon, Navarra a někdy též Neapolsko, římskou kurii respektovala německá říše, Anglie a převážná část Itálie. Křesťanští vládci si však brzy uvědomili, že dvojpapežství nikomu neprospívá, je morálně nepřípustné a stojí spoustu peněz. V aktivitě o odstranění schizmatu vynikli opět francouzští králové. Roku 1409 byl do Pisy svolán koncil, který měl problém odstranit. Paradoxně to však dopadlo tím, že byl v důsledku jednání zvolen třetí papež. Na koncilu v Pise byl rovněž svolán budoucí koncil, který se měl zabývat reformou církve, jejíž jednota i prestiž byly vážně otřeseny.
Energický král Zikmund
Třetím do trojice papežů byl v době svolání Kostnického koncilu Jan XXIII. Jeho pozice nebyla nijak pevná, natož pak v Itálii. Koncil sice nebyl zcela v jeho osobním zájmu, daleko důležitější však byla pro Jana XXIII. bezpečnost. A tu mu zaručil římský král Zikmund Lucemburský, který do problému papežského schizmatu vstoupil velmi energicky. Zikmund byl přesvědčen, že moc církevní je podřízena moci světské a podle toho také jednal. Jedním z jeho hlavních zájmů byla reforma církve, která si osobovala až příliš světského panování, a proto požadoval avizované svolání koncilu do Kostnice (Constance).
Zikmundův list všemu křesťanstvu, zvoucí na koncil, je datován k 30. říjnu 1413. Král ale nespoléhal pouze na poselství. Osobně se vypravil do Francie, Burgundska a jako první římský císař, byť se jím stal později, navštívil i Anglii. Církevní i světští delegáti se v Kostnici sešli roku 1414 se dvěma hlavními cíli; ukončit papežské schizma a reformovat církev.
Papež na útěku
Koncil byl papeži Janu XXIII. proti mysli. Byla jen malá šance, že by si svůj pontifikát udržel, a tak se pokusil koncil zbavit platnosti i prestiže. Zvolil velmi originální způsob. Dne 20. března 1415 z koncilu uprchl v naději, že ho budou následovat kardinálové i papežská kurie. Plán ale nevyšel. Kardinálové zůstali a papež Jan byl dopaden. Po neblahé zkušenosti jej nechal Zikmund zavřít do stejného vězení, v němž před tím pobýval Jan Hus, který před koncilem neúspešně obhajoval své učení. Janův útěk a následné uvěznění uspíšilo i pád zbylých dvou papežů. V červenci 1415 rezignoval Řehoř XII. Avignonský stařec Benedikt XIII. byl houževnatější, avšak poté, co se do záležitosti přímo vložil sám Zikmund, skončil v červenci 1417 sesazením i on. Papežské schizma bylo u konce.
V listopadu 1417 byl novým a jediným papežem zvolen Martin V., který slíbil zahájit reformu církve. Ta ale byla prakticky nedosažitelná. Pro kardinály a další vysoké církevní hodnostáře bylo nepřijatelné, aby bylo omezeno jejich bohatství a moc. Kostnický koncil skončil v dubnu 1418, aniž by provedl tolik potřebnou církevní reformu. Papež Martin V. se vrátil do Říma, dosud ovládaného Neapolským královstvím, po vleklém vyjednávání a menších bojích až roku 1419.
Další literatura:
Čornej, Petr: První pražská defenestrace, Praha 2010.
Hay, Denis: Evropa pozdního středověku 1300 – 1500, Praha 2010.
Šmahel, František: Husitská revoluce 1 - Doba vymknutá z kloubů, Praha 1996.
