Mystická svatyně hraběte Šporka. Jaká tajemství skrývá?

Na počátku celého jedinečného komplexu bylo místo s pramenem léčivé vody a geniální myšlenka pozoruhodného muže, který zde ve velmi krátké době dokázal něco, co v ostatních zemích nemá obdoby. Se stavbou lázní a později i zámku v Kuksu bylo započato L. P. 1692. Tento zrod je v dobových kronikách zachycen poněkud romanticky: „V hustě zalesněné krajině byl již delší dobu znám pramen léčivé vody, pro niž se místní obyvatelé museli vydávat pěšky s konvemi; teprve Špork sem dal zavést cestu a zřídit vany na koupele…“

Postupně zde začaly růst lázeňské budovy, roku 1704 přibyl zámek, hospital, divadlo a nakonec i grandiózní kostel s rodinnou hrobkou. Celý komplex byl precizně rozvržen na dvě části, které dělilo v údolí protékající průzračné Labe. V podstatě by se dalo říci, že pravobřežní strana byla sakrální, zatímco levý břeh zaplnily budovy světské, čímž vznikl dokonale vyvážený celek.

V Kuksu je možné se nesčetněkrát setkat s množstvím alegorií a symbolů, které byly pro hraběte Šporka tolik typické. Jedním z nejvýraznějších je memento mori, s nímž se u Šporka setkáváme na každém kroku. Nejen, že hrabě viděl z okna své ložnice na věčný oheň v rodinné hrobce na druhém konci údolí, ale nechal namalovat celý cyklus nástěnných obrazů, z nichž některé je možno stále vidět. Námět upomínky na smrt dokonce zahrnul i do řádových odznaků dodnes mnoha nejasnostmi opředeného Řádu orla s křížem a samotného hraběte doprovázely hodinky s pouzdrem tvaru lebky.

Bezpochyby nejznámější alegorie jsou dílem sochaře Matyáše Bernarda Brauna, představující ctnosti a neřesti, ovšem tyto sochy jsou jen zlomkem šporkovských idejí a Braunova mistrovství. Mezi nejpozoruhodnější z nich patří 8 m vysoká socha tzv. „velkého křesťanského vojína“, jenž je vlastně zhmotněnou myšlenkou F. A. Šporka. Jeho vzorem se stal archanděl Michael, který stejně jako křesťanský vojín zosobňoval boj dobra, víry a cti se zlem, bezvěrectvím a omezenosti ve všech podobách. Sám Špork se cítil být skutečným křesťanským bojovníkem a svým dílem se snažil vést tehdy marný boj, čímž předstihl svou dobu.

Jinou pozoruhodnou sochou, jež vyšla z Braunovy dílny, je alegorie náboženství, které je alfou i omegou světa a triumfálně poráží smrt v podobě kostlivce. Za povšimnutí stojí i výzdoba šporkovského kostela, kde se kromě nádherných barokních oltářů můžeme obdivovat jednomu z evropských unikátů sochařského umění. Součástí výzdoby kostela je totiž bojovný archanděl Michael srážející k zemi ďábla, kterého již před tím uvěznil v řetězech. Na tom by nic tak unikátního nebylo. Výjimečnost této sochy spočívá v tom, že ďábel je proveden v bílém kameni, nikoliv v klasické černé podobě. Bílí ďáblové jsou po celé Evropě prý jen tři.

Dalším příkladem Šporkova velkého ducha je bezpočet obrazů se silně hermetickým podtextem, z nichž se však zachoval jen zlomek. Je doloženo, že za Šporkových časů byly na stěnách Kuksu mystické obrazy a nápisy, které ovšem byly na příkaz úřadů zabíleny či seškrábány.

Pozoruhodným počinem bylo rovněž vybudování Domu filosofů, který dnes již bohužel nestojí. Zde byla umístěna obrovská Šporkova knihovna, čítající na 50 tisíc výtisků, především děl s esoterickou tématikou, spisy alchymistické, ale i zachycující nejnovější poznatky tehdejší vědy. Většina těchto knih však byla ještě za Šporkova života zabavena, šlo především o knihy s tzv. „nevhodným textem“ a spálena dle pokynů Koniášových na jaroměřském náměstí. Sám Špork byl z iniciativy tehdejších „sisyfovců“ na nějakou dobu uvězněn v pražské Daliborce, avšak ani to nedokázalo změnit postoj tohoto hrdého, moudrého a vzdělaného muže.

Jednou z nejdiskutovanějších otázek, týkajících se Šporkovy osoby, je jeho údajná příslušnost k bratrstvu svobodných zednářů. Kdysi se věřilo, že hrabě Špork založil roku 1726 zednářskou lóži „U tří hvězd“, ale dnes je jasné, že se tak stalo až za doby francouzské okupace roku 1741, když už byl Špork na onom světě. To samozřejmě nijak nesnižuje šance na jeho zednářství. Vzhledem k cestovatelským aktivitám páně Šporkově, jeho častým stykům se západními učenci a celému projektu v Kuksu není jeho napojení na tajné bratrstvo vyloučené.

I když se asi nikdy nedočkáme oficiálního potvrzení Šporkova zednářství a jeho jméno se zřejmě na žádné listině zednářských lóží nikdy nenacházelo, nelze tomuto pozoruhodnému muži upřít srdce i duši zednáře. Svými činy se totiž zednářským duchovním bratrům vyrovnal, svým dílem předstihl dobu, v níž žil a až do konce života vedl marný boj křesťanského vojína s tmářstvím a omezeností.

Další literatura:

Preiss, Pavel: Boje s dvouhlavou saní, Praha 1981.

Chodějovská, Eva a kol.: Krajina v rukou barokního člověka, Josefov 2020.