Článek
Psal se rok 1933, když se v Německu chopili moci nacisté. Vzápětí následoval vznik ministerstva propagandy pod vedení Josepha Goebbelse a nacifikace německého sportu. Současně došlo k vyloučení všech neárijských sportovců i funkcionářů z německých sportovních asociací i účasti na přípravě a realizaci olympiády, která se měla uskutečnit v Berlíně o tři roky později. Když roku 1935 nacisté vyhlásili „norimberské zákony“, které zbavovaly německé Židy občanství a všestranně je diskriminovaly, vyvolalo to na mezinárodní i olympijské scéně pozdvižení.
Nacistická propaganda, která se obávala negativního dopadu na olympiádu, reagovala velmi pružně. Domácí Židé sice byli nežádoucí, ale Židé ze zahraničí byli vítáni jako hosté. Z viditelných míst byly odstraněny všechny antisemitské nápisy, plakáty, kresby a cokoliv, co by mohlo návštěvníky během her znepokojovat. Stejně tak bylo po dobu her zakázáno jakékoliv násilí a zlovolnost vůči Židům, což platilo i pro tisk. Důvod všech těchto opatření byl prostý; ukázat Hitlerovo Německo jako poklidnou mírumilovnou zemi, žijící v duchu olympijských hodnot. Proto také média nesměla informovat o bojkotu her v některých zemích. Na sportoviště byl povolen vstup pouze německým fotografům.
Bojkot navzdory příležitosti
Když se roku 1933 dostal k moci nacistický režim v čele s Adolfem Hitlerem, rozhořela se za hranicemi Německa debata o morálnosti a pokračování příprav olympijských her v Berlíně roku 1936. Menší kampaně, vyzývající k bojkotu her, se tehdy objevily v Británii, Francii, Holandsku, Švédsku i Československu, avšak bez většího vlivu. Stejně tak vyšly naprázdno vášnivé diskuze amerických odpůrců her, takže se tým USA nakonec zúčastnil. Účast amerických atletů mimo jiné podporoval afroamerický tisk s tím, že skvělé výkony černošských atletů podlomí nacistickou víru v nadřazenost árijské rasy. Proti naopak byli židovské organizace. XI. letní olympijské hry nakonec zaznamenaly dosud nejvyšší počet zúčastněných národních týmů a sportovců. Přesto se ale některé země i jednotlivci rozhodli olympiádu v režii nacistů bojkotovat.
Rovněž z ideologických důvodů se her nezúčastnili sportovci Sovětského svazu, kteří se olympiád neúčastnili od roku 1920 až do roku 1952. Rusové ale byli připraveni zúčastnit se alternativní Lidové olympiády, kterou se na protest proti nacisty pořádané letní olympiádě rozhodla uspořádat španělská vláda. I Španělsko totiž odmítlo ze zjevných důvodů vyslat své sportovce do Berlína, jejich vlastní sportovní událost zhatila občanská válka. Nesouhlas vyjádřili i jednotlivci. Jedním z nich byl například francouzský šermíř Albert Wolff, jenž měl bojovat v barvách francouzského národního týmu, avšak odmítl. Byl židovského původu a svůj postoj vyjádřil jednoznačně: „Nemůžu se zúčastnit čehokoliv, co financuje Adolf Hitler, ani kvůli Francii.“ K individuálnímu bojkotu se rozhodli i další židovští atleti; Norman Cahners a Milton Green z USA či Jihoafričan Sid Kiel. Osobitě se k bojkotu postavily dvě turecké šermířky, Halet Çambel a Suat Fetgeri Așani, první muslimské sportovkyně účastnící se olympiády, které se her sice zúčastnily, avšak kvůli Hitlerovu postoji k Židům odmítly Vůdci podat ruku. Her se odmítl účastnit rovněž československý běžec židovského původu Oskar Hekš, jehož život skončil o osm let později ve vyhlazovacím táboře Auschwitz.
Neuvěřitelný Jesse Owens
Nacistická propaganda kladla velký důraz na původ, kvality a zdatnost německých atletů a německý tisk nevynechal příležitost, aby zdůraznil německé kořeny zahraničních olympioniků. Pokud to bylo jen trochu možné. Tehdy byl již velmi dobře znám názor Adolfa Hitlera a jeho věrných na neárijská etnika, stejně jako vyzdvihování nordické rasy. Tuto pečlivě budovanou ideologii „nadlidí“ poněkud nečekaně narušil americký černošský atlet Jesse Owens, který se stal bezkonkurenčně nejúspěšnějším atletem celých olympijských her. Své „neporazitelné“ soupeře pokořil hned čtyřikrát; v běhu na 100 metrů (čas 10.3 s), v běhu na 200 metrů (čas 20,7 s), ve štafetě na čtyřikrát 100 metrů (čas 39.8 s se stal světovým rekordem) a ve skoku dalekém (8.06 metru). Ve všech těchto disciplínách získal Jesse Owens zlatou medaili. Owensův rekord čtyř zlatých medailí překonal teprve Carl Lewis na olympiádě v Los Angeles roku 1984.
Blízký Führerův spolupracovník Albert Speer později popsal, jak byl Hitler vzteky bez sebe, když sledoval sérii vítězství „barevného amerického běžce, Jesseho Owense. Lidé, jejichž předci přišli z džungle, jsou primitivové, řekl Hitler krčíce rameny; na rozdíl od civilizovaných bělochů je jejich tělesná konstituce silnější, a tudíž by měli být vyloučeni z budoucích her“. Fenomenální výkony Jesseho Owense naopak upoutaly režisérku Leni Riefenstahl, která v průběhu celých her natáčela svůj inovativní film Olympia a navzdory propagandistickému zadání učinila z Owense jednoho z hrdinů snímku. Její zájem byl především umělecký, snažila se ukázat krásu lidského těla, a to bez ohledu na to, komu patřilo.
Další literatura:
Kanin, David B.: A Political History of the Olympic Games, Boulder 1981.
Mandell, Richard D.: The Nazi Olympics, New York 1971.
www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Holocaust/olympics.html
