Pátrání po ztraceném městě Z. Co objevila česká expedice?

Ze srdce divokého Mato Grossa poslal v květnu roku 1925 plukovník Percy H. Fawcett své ženě zprávu o průběhu expedice za ztraceným městem neznámé civilizace: „Počítám, že se s indiány setkáme během týdne až deseti dnů. Nyní jsme v táboře Mrtvého koně, na místě, kde pošel můj kůň roku 1920. … Nemusíš mít strach z jakéhokoliv neúspěchu…“ To byla poslední zpráva plukovníka Fawcetta, člověka, který se vyznal v divočině Jižní Ameriky jako málokdo. Měl za sebou pět expedic a dvacet let strávených v těch nejdrsnějších podmínkách jihoamerické divočiny. Dodnes nikdo neví, co se Fawcettově expedici přihodilo. Objasnit záhadu jeho zmizení se pokoušelo několik dalších expedic, žádná neuspěla a po některých se rovněž slehla zem. Co bylo pro plukovníka Fawcetta tolik lákavé, že se vypravil na nejdivočejší místo planety? Jeho cílem bylo tajemné kamenné město „Z“, jak ho sám nazval, kdesi v džungli severovýchodně od řeky Xingú, nebo snad v pohoří Roncador v téže oblasti.

Plukovník Fawcett při svých cestách posbíral další střípky příběhu; očitá svědectví farmářů, legendy a vyprávění indiánů. Na světlo světa tak vynesl zprávy o bílých indiánech, ruinách neznámých staveb i kamenných věžích uprostřed pralesa, o nichž píše: „Budova, ležící mezi ‚Z‘ a místem, kde opouštíme civilizaci je indiány popisována jako druh masivní kamenné věže. Jsou jí naprosto zděšeni, protože, jak říkají, v noci svítí ze dveří i oken světlo! … Dalším důvodem jejich strachu z ní je to, že stojí na území primitivních morçegos, lidí, kteří žijí v dírách a jeskyních.“

Fawcettovy deníky obsahují spoustu úžasných informací, které nám nedávaly spát a vyvolávaly v nás řadu otázek. Stojí dosud kamenné věže? Podaří se nám nalézt jejich ruiny nebo jiné stopy neznámé civilizace? Jakého původu jsou tajemná světla? Kdo jsou indiáni morçegos a měli bychom se jich skutečně obávat? Již tradičně jsou cílem našich expedic místa, o nichž se mnoho neví. I tentokrát jsme se rozhodli zaplnit informační vakuum a vyrazit přímo na místo, pátrat ve stopách plukovníka Fawcetta. Vlastně ne tak doslova. Fawcettův cíl jsme rozšířili o několik dalších položek, které byly „při cestě“.

Pod vedením Ivana Mackerleho se nás z Čech za dobrodružstvím vydalo šest a v Brazílii nás čekali dva průvodci. Naším hlavním cílem je pokusit se nalézt jakékoliv stopy po neznámé vyspělé civilizaci, podobně jako se o to pokoušel plukovník Fawcett. Po tak dlouhé době a za daných podmínek je to úkol obtížný, ne-li nemožný. Přesto se o to chceme pokusit co nejefektivněji. Proto hodláme terén zkoumat nejen po zemi, ale i ze vzduchu za pomoci motorového paraglidu. Pokud totiž někde existují stopy po kamenných strukturách, pak budou viditelné především z ptačí perspektivy. To nám ostatně potvrdil i předběžný průzkum satelitních snímků. Máme vytipovaných několik oblastí. Ještě se do nich dostat.

Jedeme už druhý den. Krajina se pomalu mění, v dálce se objevují skalní stěny. Vjíždíme na prašnou výmolovitou silnici, jedinou cestu, která vede do indiánské rezervace Parabubure na území bojovného kmene Xavante. Setkáváme se nejen s náčelníkem Anicetem, ale i všemi ostatními vesničany. Probíhají uvítací oficiality; tance, proslovy, předávání dárků. Konečně se dostáváme k rozhovoru s náčelníkem o tom, co nás zajímá. Dozvídáme se, že nedaleko jezera Lagoa Encantada, které je součástí rezervace, je obrovská jeskyně, z níž by měla vést dlouhá chodba kamsi do podzemí, podle indiánských legend do tajemného města, jehož obyvatelé vládnou zvláštními schopnostmi. Výborně! V něco podobného jsme doufali, je to totiž náš druhý hlavní cíl. Pátrat na skalách a v jeskyních. Nejde jen o možnost nalézt vstupy do podzemí, kde se může skrývat cokoliv, ale kámen je jediný materiál, který je natolik trvanlivý, aby uchoval svědectví po dávných lidech. Jde samozřejmě o nápisy, rytiny a kresby. Zda uspějeme, nevíme, ale za pokus to stojí.

Kletba jezera začíná fungovat. Máme jeskyni, ale nemáme vybavení. Vak s ním totiž zůstal ztracen někde mezi Lisabonem a Brasílií. Provádíme zběžný průzkum. Vrátíme se později, až se vybavení objeví. Od jistého Vandeira se následujícího dne dozvídáme o jiné jeskyni, která leží nějakých 30 km od Campinapolisu, největšího „města“ v okolí. Objevil jí náhodně, nikdo ji nezkoumal a nemá ani jméno. Vyrážíme plni očekávání. Tentokrát slavíme úspěch. Po úmorné cestě krajinou cerrada, zdejšího biotopu nízkých stromů, křovin a husté trávy, se dostáváme ke slibované caverně. Vlastně ani nejde o jeskyni, jen jakýsi výklenek, to ale nic nemění na faktu, že jsou jeho stěny pokryty podivnými symboly. Konečně něco. Něco, co dosud nikdo nezdokumentoval a prakticky ani neviděl. Začínáme pátrat v okolí i na místě. Nacházíme sedmnáct různých znaků. Nejčastěji mají kruhový tvar, uvnitř jsou pak čáry a kroužky, mnohdy se jednotlivé znaky liší jen v detailech. Znaky velmi připomínají obrázkové písmo, trochu i znaky středoamerických indiánů. Působí dojmem, že je v nich nějaký systém. Ale jaký? Jakožto historik expedice pořizuji maximální možný záznam; obkresy, u některých znaků kopie, fotodokumentaci, rozměry.

Chvatně opouštíme rezervaci. Musíme. Ostatní vesnice Xavantů se o nás dozvěděli, a protože z nás neměly žádný profit jako naše hostitelská vesnice, nejsou příliš milí. Vlastně vůbec. Dobrý tucet urostlých indiánů nám u mostu zastoupil cestu. Z podrostu vyběhl drobný zuřivý mužík, jak brzy zjišťujeme, jiný náčelník. Náš průvodce Eduardo se ho snaží uklidnit, ale moc se mu to nedaří. Indiáni obestoupili naše auta. Dostáváme ultimátum. Buď zaplatíme 5 000 realů, nebo nám seberou auta. Nebyli bychom první expedice, která takhle dopadla. Nakonec využíváme nestřeženého okamžiku a ujíždíme pryč. Chceme se vrátit později, pokusit se o domluvu, abychom mohli pátrat v jeskyni u jezera.

Minimálně ještě jedna z jeskyní, které jsme prozkoumali, stojí za zmínku. Je jí Gruta do Pezinho v parku Serra Azul nedaleko města Barra do Garças. Jeskyně leží ve vojenské zóně, museli jsme tedy nejprve získat povolení. Zdejší rytiny jsou velice pozoruhodné a výjimečné. Zachycují celý soubor jakýchsi „otisků“ malých i velkých chodidel s třemi, čtyřmi a šesti prsty. Od ostatního povrchu jsou stopy uvnitř velmi hladké, skoro jako kdyby byla skála kdysi změkčena, stopy vytlačeny a poté opět ztuhla. Povedlo se nám mezi desítkami stop objevit i vyobrazení mužských a ženských genitálií. K čemu toto místo v dávné minulosti sloužilo? Jaký význam mají stopy s nelidským počtem prstů? Napadaly nás fantastické teorie…

Míříme do pohoří Roncador, abychom pokračovali v pátrání po důkazech o existenci dosud neznámé indiánské civilizace. Serra do Roncador je rozsáhlé pohoří s četnými skalisky a údolími, které se táhne v délce mnoha desítek kilometrů. Podle legend právě někde v těchto horách stávalo jedno ze tří mocných měst vyspělé jihoamerické civilizace jménem Akahamis. Za časů plukovníka Fawcetta tu bývala neprostupná džungle, dnes je ale krajina mnohde odlesněná a využívaná jako pastviny. Nás nejvíce zajímala oblast Portal do Roncador, mohutný skalní masiv, připomínající stolovou horu Ztraceného světa A. C. Doyla. V jeho okolí by podle našich zdrojů mělo být hned několik vstupů do nitra hory, resp. do podzemí. V okolí roncadorského portálu se prý také pravidelně objevují podivná světla.

Utábořili jsme se pod horou. Druhý den vyrážíme na průzkum. Stoupáme po zarostlém svahu, prodíráme se křovisky a prolézáme každou puklinu. Nalezáme i jeskyni, jež vede kamsi do nitra hory, průchod je však příliš úzký. Objevujeme další znaky. Dokonce se setkáváme s velmi jedovatým hadem křovinářem žararakou. Dostáváme se až k Božímu prstu, jakési skalní jehle s nádherným rozhledem do krajiny. I přes mnoho objevů a zážitků se nám přístupný vchod do podzemí nepodařilo nalézt.

Malé tmavé chlupaté bytosti žijící v jeskyních, které vycházejí jen v noci a prý dokonce vládnou nadpřirozenými schopnostmi. Indiáni morçegos se stali jedním z cílů expedice Brazilia Encantada 2009. Záležitost s morçegos je však značně komplikovaná. Indiáni je znají, ale nechtějí o nich mluvit. Jediné, co jsme se dozvěděli bylo, že prý vycházejí pouze v noci, dny tráví skryti před sluncem a i když se jim říká „netopýři“, jsou prý bílí. Něco jako duchové … nebo albíni. Situace se nám ještě zkomplikovala, když se nám do ruky dostala fotografie mumie neznámého netopýřího stvoření. Podle domorodců to v žádném případě není morçego. Je to prý tvor zvaný troa, v Evropě dosud neznámý. Přece jenom tedy objev. Ani kryptozoologové troa neznají. Je tvor skutečný, nebo jde o podvod?

Ani další plán nevychází. Organizace FUNAI nám zamítla přístup do rezervace na řece Xingú z důvodu karantény před prasečí chřipkou. Průzkum této důležité oblasti musíme nechat napříště … Najeli jsme více než 7 500 km, prolezli desítky jeskyní, puklin a průrv. Desítky kilometrů čtverečních jsme prozkoumali ze vzduchu a mluvili jsme s mnoha lidmi. Přesto zůstává mnoho otázek a jen málo odpovědí.